Robert Jordan - Pán chaosu

Když Taraboňanka s poklonami couvala, Faile vstala. Byla ráda, že je to skončeno. Potom se ale zarazila, protože jedněmi dveřmi vedle protějšího krbu vstoupila čtveřice žen a všechny se potily v pevném tmavém dvouříčském suknu. Daisa Congarová, vysoká jako většina mužů a též širší, se tyčila nad ostatními vědmami a prodrala se dopředu, aby tady, na okraji vlastní vesnice, vedla. Edelle Gaelinová z Hlídky, se šedým copem a štíhlá, dávala rovnými zády a škrobeným výrazem jasně najevo, že si myslí, že by měla zaujímat Daisino místo – právem věku a dlouhého času stráveného v úřadě, když už ničeho jiného. Elwinn Taronová, vědma z Devenského Průseku, byla nejmenší, poměrně kulaťoučká žena s příjemným mateřským úsměvem, který měla, i když nutila lidi dělat něco, co udělat nechtěli. Poslední, Milla al’Azarová z Tarenského Přívozu, se courala vzadu. Byla nejmladší, skoro tak mladá, že mohla být Edellinou dcerou, a v přítomnosti ostatních vždycky vypadala nejistá.

Faile zůstala stát a pomalu se ovívala. Teď si skutečně přála, aby tu byl Perrin s ní. Velmi si to přála. Tyhle ženy měly ve svých vesnicích stejné pravomoce jako starosta – občas, jistým způsobem, i větší – a bylo třeba s nimi jednat opatrně, s úctou a důstojností. Tím se věci komplikovaly. Na Perrina se culily jako malé holčičky a snažily se ho ze všech sil potěšit, ale k ní... Dvouříčí nemělo urozené pány celá staletí. Neviděli tu vyslance caemlynské královny dobře sedm pokolení. Všichni se teprve snažili přijít na to, jak se k urozenému pánovi a paní chovat, včetně těchto čtyř. Občas zapomínaly, že je urozená paní Faile, a viděly jenom mladou ženu, jejíž svatbu teprve před pár měsíci Daisa řídila. Mohly být samé pukrle a „ano, ovšem, má paní", a přímo uprostřed toho jí říci přesně, co má s něčím udělat, aniž by jim to připadalo nějak nevhodné. V tomhle mě už víckrát nenecháš, Perrine .

Teď se klaněly s různým stupněm obratnosti a jedna přes druhou drmolily: „Světlo na tebe sviť, má paní.“

Když měly tu příjemnější část z krku, Daisa začala dřív, než se ostatní vůbec stačily narovnat. „Utekli další tři hoši, má paní.“ Její tón byl někde v polovině cesty mezi úctou ve slovech a teď mě dobře poslouchej, mladá dámo, který občas používala. „Dav Ayellin, Ewin Finngar a Elam Dowtry. Utekli se podívat do světa kvůli tomu, co urozenej pán Perrin vykládá, že tam je.“

Faile překvapeně zamrkala. Tihle tři byli těžko hoši. Dav a Elam byli stejně staří jako Perrin a Ewin byl v jejím věku. A Perrinovy příběhy, jež vyprávěl zřídkakdy a váhavě, teď byly těžko jediným zdrojem zpráv, který měli zdejší mládenci o světě mimo Dvouříčí. „Mohla bych požádat Perrina, aby si o tom s vámi promluvil, jestli chcete.“

Ženy se zavrtěly, Daisa se po něm vyčkávavě rozhlížela, Edelle a Milla si nepřítomně uhlazovaly sukně a Elwinn si stejně nevědomky přehodila cop přes rameno a pečlivě si ho upravila. Náhle si uvědomily, co že to dělají, a ztuhly, aniž se jedna na druhou podívala. Nebo na ni. Jediná výhoda, kterou nad nimi Faile měla, byla, že věděla, jaký účinek na ně její manžel má. Tolikrát viděla jednu či druhou, jak se vzpamatovávají po setkání s Perrinem, kdy si očividně v duchu přísahaly, že už to nikdy víc neudělají. Tolikrát viděla, jak je rozhodnost při pohledu na něj opouští. Žádná si nebyla tak úplně jistá, jestli raději jedná s ním nebo s ní.

„To nebude nutný,“ řekla po chvíli Edelle. „Hoši, co utekli z domova, jsou jenom menší potíž, nic víc.“ Tón jí od „má paní“ ujel trochu víc než Daise a baculatá Elwinn přidala úsměv, který se hodil pro matku hovořící s mladší dcerou.

„Když už jsme tu, drahoušku, tak bychom se mohly také zmínit o něčem jiném. Voda. Víš, někteří lidi si začínají dělat starosti.“

„Nepršelo už celý měsíce,“ dodávala Edelle a Daisa kývla.

Tentokrát Faile zamrkala. Tyhle ženy byly až příliš inteligentní, aby si mohly myslet, že s tím Perrin něco dokáže udělat. „Potoky pořád ještě tečou a Perrin nařídil vykopat další studny.“ Vlastně kopání studní jen navrhl, ale to vyšlo nastejno, naštěstí. „A dávno před setím budou prokopané zavodňovací kanály z Luhu.“ To byla její práce. Polovina polí v Saldeii byla zavlažovaná, avšak tady o něčem takovém nikdo ještě nikdy neslyšel. „A stejně, dřív nebo později musí začít pršet. Kanály jsou tu jenom pro jistotu.“ Daisa znovu kývla, pomalu, i Elwinn a Edelle. Tohle všechno ale věděly stejně dobře jako ona.

„To není kvůli dešti,“ zamumlala Milla. „Alespoň ne tak úplně. Není to přirozený. Víš, žádná z nás neumí naslouchat větru.“ Jak se ostatní náhle zamračily, Milla se přikrčila. Očividně toho řekla příliš a navíc prozrazovala tajemství. Údajně všechny vědmy uměly předpovídat počasí nasloucháním větru. Alespoň tvrdily, že to všechny ovládají. Milla ale přesto umíněně pokračovala dál. „No, neumíme! Místo toho se koukáme na mraky, jak se chovají ptáci a mravenci a housenky a...“ Zhluboka se nadechla a narovnala se, přesto se však dál zdráhala pohlédnout ostatním vědmám do očí. Faile napadlo, jak se jí asi daří jednat s ženským kroužkem v Tarenském Přívozu, natož s vesnickou radou. Ovšem, ti v tom byli noví, stejně jako Milla. Vesnice při vpádu trolloků přišla o všechno obyvatelstvo, takže tam byli všichni noví. „Není to přirozený, má paní. Už pár týdnů tady měl být první sníh, ale teď by klidně mohlo být léto. Nemáme jenom starosti, má paní, my se bojíme! Jestli to nikdo jinej nepřizná, tak já ano. Většinu nocí ležím vzhůru. Už jsem pořádně nespala celej měsíc a...“ Odmlčela se a na tvářích jí vykvetl ruměnec, jako by si uvědomila, že možná zašla příliš daleko. Vědma se měla ovládat za všech okolností. Nepobíhala kolem a nevykládala, že se bojí.

Ostatní přenesly pohled z Milly na Faile. Neříkaly nic, tváře měly dost bezvýrazné, že by se za ně ani Aes Sedai nemusely stydět.

Teď Faile pochopila. Milla vyslovila prostou pravdu. Počasí nebylo přirozené. Bylo naprosto nepřirozené . Faile sama častokrát ležela vzhůru a modlila se za déšť, nebo, ještě lépe, za sníh a snažila se nemyslet na to, co číhá za tím horkem a suchem. Od vědmy se však očekávalo, že bude ostatní uklidňovat. Kam mohla zajít, když sama potřebovala utěšit?

Tyhle ženy možná nevěděly, co dělají, ale přišly na správné místo. Část smlouvy mezi šlechticem a poddaným, kterou v sobě měla Faile zakořeněnou od narození, se týkala toho, že šlechtici zajišťují bezpečí a jistotu. A k tomu také patřilo připomínat lidem, že zlé časy nepotrvají věčně. Byl-li dnešek špatný, zítřek bude lepší, a pokud to nebude zítra, tak určitě pozítří. Faile si přála, aby si tím mohla být jistá sama, ale učili ji dodávat poddaným sílu, i když sama žádnou neměla, utišovat jejich strach a nepřenášet na ně svůj vlastní.

„Perrin mi vyprávěl o svých lidech, ještě než jsem sem přišla,“ začala. On nebyl muž, který by se chvástal, ale občas se něco objevilo. „Když vám krupobití potluče obilí, když zima zabije polovinu ovcí, ohnete se a pokračujete. Když Dvouříčí zničili trolloci, bojovali jste s nimi, a když jste s nimi skončili, dali jste se bez přestávky do opravování.“ Kdyby to neviděla na vlastní oči, nikdy by tomu neuvěřila, jistě ne u jižanů. Tihle lidé by si v Saldeii, kde byly útoky trolloků denním chlebem, tedy aspoň v severovýchodních krajích, vedli velmi dobře. „Nemůžu vám říct, že zítra bude počasí, jak má být. Můžu vám říct, že s Perrinem uděláme, co bude třeba, cokoliv se bude dát dělat. A nemusím vám vykládat, že zvládnete všechno, co každý den přinese, ať je to cokoliv, a budete připravené na všechno. Takové lidi rodí Dvouříčí. Takové jste.“