Robert Jordan - Pán chaosu

Sice jí ani díky tomu její vlastní lsti nepřipadaly stravitelnější, ale možná to trošku pomohlo. A taky trošku to, že si připomínala, že to je nutné. Kdyby ji tak jenom přestaly chválit za něco, co neudělala.

Byla si jistá, že ví, kde najít Min. Řeka Eldar tekla necelé tři míle západně od Salidaru a na okraji vesnice spěchal lesem k řece úzký potůček. Většina stromů, které vyrostly ve vesnici, byly pokáceny poté, co začaly přicházet Aes Sedai, ale malý hájek na břehu potoka za několika domy zůstal, na kousku země příliš úzkém, aby byl k něčemu dobrý. Min tvrdila, že má nejraději města, nicméně často přicházela sem a sedávala pod stromy. Byl to způsob, jak na chvíli uniknout společnosti Aes Sedai a strážců, což bylo pro Min téměř životně důležité.

A taky ano. Když Elain zahnula kolem rohu kamenného stavení na ten úzký proužek země podél korýtka, které nebylo o nic širší, Min tam seděla zády opřená o strom a pozorovala potůček bublající přes kameny. Tedy to, co z něj zbývalo. Stromy tu měly ještě pár lístků, i když v okolním lese již listí většinou opadalo, dokonce i z dubů.

Elain pod střevíčkem praskla suchá větvička a Min vyskočila. Jako obvykle na sobě měla chlapecký šedý kabát a spodky, ale na klopách a po straně těsně padnoucích spodků měla vyšité modré kvítky. Kupodivu, ačkoliv tvrdila, že tři tetičky, které ji vychovaly, byly švadleny, Min zřejmě nepoznala ouško jehly od špičky. Teď se zadívala na Elain, zamračila se a prsty si prohrábla tmavé, po ramena dlouhé vlasy. „Víš to,“ bylo vše, co řekla.

„Říkala jsem si, že bychom si měly promluvit.“

Min si znovu projela rukama vlasy. „Siuan mi to řekla teprve dnes ráno. Od tý doby jsem se snažila sebrat trochu kuráže, abych ti to řekla. Ona po mně chce, abych ho špehovala, Elain. Pro poselstvo, a dala mi jména v Caemlynu, lidi, kteří by jí mohli posílat zprávy.“

„To ty ale neuděláš,“ prohlásila Elain bez náznaku otázky a Min se na ni vděčně podívala. „Proč ses bála za mnou přijít? Jsme přítelkyně, Min. A slíbily jsme si, že nedovolíme, aby se mezi nás připletl muž. Dokonce i když ho obě milujeme.“

Min se zasmála trochu chraplavě. Elain usoudila, že to mnoha mužům připadá přitažlivé. A ona byla hezká, jistým uličnickým způsobem. A o pár let starší. To je její výhoda, či nevýhoda? „Och, Elain, řekly jsme si to, když byl bezpečně daleko od nás obou. Ztratit tě by bylo jako ztratit sestru, ale co když jedna z nás změní názor?“

Nejlepší neptat se, která z nich dvou by to měla být. Elain se snažila nemyslet na to, že kdyby Min svázala a ucpala jí ústa s pomocí jediné síly a převrátila tkanivo, mohla by ženu schovat ve sklepě, dokud nebude poselstvo dávno pryč. „To neuděláme,“ prohlásila prostě. Ne, tohle by Min udělat nemohla. Chtěla Randa jenom pro sebe, ale Min by ublížit nedokázala. Třeba by mohla druhou ženu jednoduše požádat, aby nejezdila, dokud nebudou volné obě. Místo toho řekla: „Propustil tě Gareth z tvé přísahy?“

Tentokrát se Min jen krátce zasmála. „Těžko. Řekl, že mě to donutí dřív nebo později odpracovat. Ale Siuan je ta, kterou skutečně chce držet, Světlo ví proč.“ Lehké napětí v její tváři Elain přimělo zamyslet se nad tím, jestli do toho není zapletené vidění, ale nezeptala se. Min o tom nikdy nemluvila, pokud se netýkalo přímo vás.

Měla schopnost, o níž v Salidaru vědělo jenom málo lidí. Elain a Nyneiva, Siuan a Leana, to bylo vše. Birgitte to nevěděla, ale ona zase Min nevěděla o Birgitte. Nebo Moghedien. Tolik tajností. Jenomže Minino tajemství se týkalo jen Min. Občas viděla kolem lidí obrazy či aury a občas i věděla, co znamenají. Když to věděla, vždy se to vyplnilo. Například když řekla, že se jistý muž a jistá žena vezmou, tak se dřív nebo později vzali, i když teď očividně jeden druhého z duše nenáviděli. Leana to nazývala „čtení vzoru", ale s jedinou sílou to nemělo nic společného. Většina lidí kolem sebe mívala obrazy málokdy, ale Aes Sedai a strážci vždycky. Sem Min unikala před tou záplavou.

„Doneseš ode mě Randovi dopis?“

„Jistě.“ Souhlas druhé ženy byl tak rychlý a výraz měla tak upřímný, až se Elain začervenala a rychle pokračovala. Nebyla si jistá, že ona by v případě, že by to bylo obráceně, souhlasila. „Nesmíš mu prozradit, že máš vidění, Min. Totiž ta o nás.“ Jednu věc, kterou Min na Randovi viděla, byla, že se do něj beznadějně zamilují tři ženy, budou k němu navěky připoutány, a že jednou z nich bude ona sama. Druhou, jak se ukázalo, byla Elain. „Jestli se o tom dozví, mohl by se rozhodnout, že to není to, co chceme my, ale jenom vzor nebo to, že je sám ta’veren . Mohl by se rozhodnout, že bude šlechetný a ušetří nás tak, že ani jednu z nás k sobě nepustí blíž.“

„Možná,“ připustila Min pochybovačně. „Muži jsou divní. Spíš, jestli si uvědomí, že obě přiběhneme, když kývne prstem, tak kývne. Nedokáže si pomoct. Viděla jsem je to dělat. Myslím, že to má co dělat s těma chlupama, co jim rostou na bradě.“ Tvářila se tak zadumaně, že si Elain nebyla jistá, je-li to žert či nikoliv. Min toho zřejmě o mužích věděla hodně. Pracovala hlavně ve stájích – měla ráda koně – ale jedenkrát se zmínila i o tom, že po taverně roznášela jídlo. „Ale já mu to stejně neřeknu. My dvě si ho prostě rozdělíme jako koláč. Možná té třetí necháme pár drobků, až se konečně ukáže.“

„Co budeme dělat, Min?“ Na tohle se Elain ptát nechtěla, rozhodně ne s pláčem na krajíčku. Jedna její část chtěla zcela jasně říci, že ona by na zakývání prstem nikdy nepřiběhla, a druhá chtěla, aby tím prstem zakýval. Jedna její část chtěla říci, že ona se o Randa dělit nebude , v žádném případě a s nikým , dokonce ani s přítelkyní ne, a Minina vidění můžou jít do Jámy smrti, a druhá chtěla dát Randovi za uši za to, co jí a Min provádí. Bylo to všechno tak dětinské, až se jí chtělo strčit hlavu pod polštář, ale nemohla ten uzel na svých citech rozmotat. Opět vyrovnaným hlasem odpověděla na svou vlastní otázku dřív, než to stačila Min. „Prostě si tu chvíli sedneme a popovídáme si.“ Řídila se svými slovy a už si vybrala místo, kde suché listí leželo ve zvlášť silné vrstvě. Z kmene stromu bylo pohodlné opěradlo. „Jenomže ne o Randovi. Budeš mi chybět, Min. Je dobré mít přítelkyni, které můžu věřit.“

Min se se zkříženýma nohama posadila vedle ní a nepřítomně začala vyrývat kamínky a házet je do vody. „Nyneiva je tvoje přítelkyně. Jí můžeš věřit. A Birgitte rozhodně taky. Trávíš s ní dokonce víc času než s Nyneivou.“ Na čele se jí utvořila malá vráska. „Ona doopravdy věří, ž e je ta Birgitte z pověstí? Totiž, ten luk a cop – o těch se mluví v každým příběhu, i když ten její luk není ze stříbra – a já si neumím představit, že by se s tím jménem narodila.“

„Ona se s ním narodila,“ pronesla Elain poněkud opatrně. Byla to pravda, jistým způsobem. Lepší bylo změnit téma. „Nyneiva se pořád nemůže rozhodnout, jestli jsem její přítelkyně nebo někdo, koho musí výhrůžkami dotlačit k tomu, aby dělal, co ona považuje za správné. A mnohem častěji než já si připomíná, že jsem královnina dcera. Myslím, že mi to občas dává za vinu. To ty nikdy neděláš.“

„Možná to na mě takový dojem nedělá.“ Min se zubila, ale mluvila vážně. „Já se narodila v pohoří Oparů, Elain, v dolech. Výnosy tvý matky na západě lidi zrovna moc vážně neberou.“ Úsměv jí zmizel z tváře. „Mrzí mě to, Elain.“