Robert Jordan - Pán chaosu

Říci, že byla ohromená, by bylo značným podceněním toho, co teď Morgasa cítila. Se správnou majestátností došla ke křeslu naproti němu a sedla si dřív, než se jí podlomí nohy. „Proč bys mi měl pomáhat vyhodit Gaebrila ze sedla?“ chtěla vědět. Očividně věděl vše. Nepochybně měl mezi Ailronovým služebnictvem své špehy. „Nikdy nedám bělokabátníkům volnou ruku, kterou v Andoru chtějí.“

Tentokrát se Niall ošil. Bělokabátníci neměli tohle jméno rádi. „Gaebril? Tvůj milenec je mrtvý, Morgaso. Ten falešný Drak Rand al’Thor přidal Caemlyn ke svým výdobytkům.“ Lini zafrkala, jako by se píchla, ale oči upírala na Morgasu.

Morgasa sama musela pevně sevřít lenoch křesla, aby si nepřitiskla ruku na břicho. Kdyby se druhou rukou, v níž držela pohár, neopírala o druhý lenoch, byla by vylila punč na koberec. Gaebril je mrtvý? Oklamal ji, proměnil ve svou děvku, urval její pravomoce, jejím jménem utiskoval zemi a nakonec se prohlásil králem Andoru, který nikdy krále neměl. Jak, po tom všem, mohla cítit tu mírnou lítost, že už nikdy neucítí jeho ruce na svém těle? Bylo to šílené. Kdyby nevěděla, že je to nemožné, věřila by, že na ni nějakým způsobem použil jedinou sílu.

Ale Caemlyn že nyní má al’Thor? To mohlo všechno změnit. Jednou se s ním setkala, s vyděšeným venkovským mladíčkem ze západu, který se snažil, seč mohl, aby své královně projevil příslušnou úctu. Byl to však mladíček, který nosil meč se znamením volavky mistra šermíře. A Elaidě byl podezřelý. „Proč ho nazýváš falešným Drakem, Nialle?“ Jestli on hodlal říkat jménem jí, tak se mohl obejít i bez obyčejného „pána". „Tearský Kámen padl, jak předpověděla Dračí proroctví. Vždyť samotní vznešení páni Tearu ho prohlásili za Draka Znovuzrozeného.“

Niallův úsměv byl posměšný. „Všude, kde se objevil, byly Aes Sedai. To ony za něj usměrňují, dej na mne. Není nic víc než loutka Věže. Mám přátele na mnoha místech –“ myslel špehy – „a ti mi sdělili, že existují důkazy, že Věž stála taky za Logainem, tím posledním falešným Drakem. Třeba mu to moc stouplo do hlavy, tak ho musely vyřídit.“

„Na to není žádný důkaz.“ Potěšilo ji, že se jí nezachvěl hlas. Slyšela o Logainovi cestou do Amadoru. Byly to však jenom řeči.

Muž pokrčil rameny. „Věř si, čemu chceš, ale já dávám přednost pravdě před hloupými představami. Copak by skutečný Drak Znovuzrozený udělal to, co dělá on? Vznešení páni ho uznali, říkáš? Kolik jich pověsil, než se ostatni poklonili? Nechal Aiely vyloupit Kámen i celý Cairhien. Tvrdí, že Cairhien bude mít nového vládce – kterého jmenuje on – jenže jediná skutečná moc v Cairhienu je on sám. Tvrdí, že Caemlyn bude mít také nového vladaře. Ty jsi mrtvá, víš to? Myslím, že se povídá o urozené paní Dyelin. Sedal na Lvím trůně, používal ho při audiencích, ale asi mu byl příliš malý, protože je vyrobený pro ženy. Vzal si ho jako trofej svého vítězství a do velkého sálu tvého královského paláce si postavil vlastní trůn. Ovšem, všechno mu zase tak dobře nevyšlo. Některé andorské rody si myslí, že tě zabil. Teď, když jsi mrtvá, s tebou soucítí. To, co z Andoru drží, však drží železnou pěstí s pomocí hordy Aielů a rváčů z Hraničních států, které mu zverbovala Věž. Jestli si však myslíš, že tě přivítá zpátky v Caemlynu a vrátí ti tvůj trůn...“

Odmlčel se, ale Morgasu jeho slova zasáhla jako krupobití kamenů. Dyelin byla další v pořadí s nárokem na trůn, kdyby Elain zemřela bez nástupkyně. Och, Světlo, Elain! Je ještě stále v bezpečí ve Věži? Zvláštní pomyšlení, že cítila takovou nechuť k Aes Sedai hlavně proto, že na čas ztratily Elain, až požadovala Elainin návrat, když nikdo od Věže nic nepožaduje , a přesto teď doufala, že mají její dceru v rukou. Pamatovala si jen na jeden Elainin dopis poté, co se vrátila do Tar Valonu. Napsala další? Tolik z toho, co se toho stalo, když ji Gaebril držel ve své moci, bylo nejasné. Elain musí být určitě v bezpečí. Měla by si taky dělat starosti kvůli Gawynovi a Galadovi – Světlo ví, kde ti jsou – ale Elain byla její dědička. Mír v Andoru závisel na hladkém nástupnictví.

Musela přemýšlet. Vše to do sebe zapadalo, ale to do sebe zapadaly i dobře vytvořené lži, a tenhle muž bude mistrem tohoto umění. Potřebovala fakta. To, že v Andoru věřili, že je mrtvá, nebylo překvapením. Musela tajně vyklouznout z vlastní říše, aby se vyhnula Gaebrilovi a těm, kteří by ji mohli vydat do jeho rukou či se pomstít za to, co na nich Gaebril napáchal. Jestli kvůli tomu cítili i nějaké sympatie, mohla by jich využít, až vstane z mrtvých. Fakta. „Potřebuji čas na rozmyšlenou,“ řekla Niallovi.

„Ovšem.“ Vstal z křesla. Měla vstát taky, aby se nad ní netyčil, ale nebyla si jistá, jestli by ji udržely nohy. „Vrátím se za den dva. Mezitím bych byl rád ujištěn o tvém bezpečí. Ailron je tak zabraný do vlastních starostí, že se nedá říct, kdo by mohl proklouznout a snad se ti pokusil ublížit. Dovolil jsem si sem umístit několik dětí. S Ailronovým souhlasem.“

Morgasa vždy slýchala, že bělokabátníci jsou v Amadicii skutečnou silou, a byla si jistá, že právě získala důkaz.

Niall byl při odchodu o maličko formálnější než při příchodu, jeho úklona by mohla patřit jemu rovnému. Tak nebo tak, dával jí na srozuměnou, že nemá na vybranou.

Teprve když odešel, Morgasa vstala, avšak Breana byla přesto rychlejší a ke dveřím se dostala dřív. Než však jedna či druhá žena stačila dveře otevřít, ty se rozlétly a dovnitř vpadl Tallanvor a druzí dva muži.

„Morgaso,“ vydechl Tallanvor a snažil se ji pohltit očima. „Bál jsem se –“

„Bál?“ odsekla opovržlivě. Bylo toho moc. On se prostě nepoučí. „Tak takhle mě chráníš? Takhle by to zvládl i kluk! On mě ale taky hlídal kluk.“

Ještě chvíli na ni upíral ten kouřmý pohled, pak se otočil na patě a protlačil se mezi Baselem a Lamželezem.

Hostinský tam stál a lomil rukama. „Bylo jich aspoň třicet, má královno. Tallanvor by byl bojoval, snažil se zakřičet, varovat tě, ale oni ho praštili jílcem. Ten starý říkal, že ti nechtějí ublížit, ale nepotřebovali než tebe, a kdyby se nás pokusili zabít...“ Zabloudil očima k Lini a Breaně, která si prohlížela Lamželeza od hlavy k patě, aby se ujistila, že není zraněný. Kolohnát měl zřejmě stejné starosti o ni. „Má královno, kdybych si myslel, že něčemu prospějeme... Je mi to líto. Zklamal jsem tě.“

„‚Správná medicína vždycky chutná hořce,'“ zamumlala Lini tiše. „A nejvíc dítěti, které mívá záchvaty mrzutosti a vzteku.“ Aspoň pro jednou to neřekla tak, aby to slyšeli všichni v komnatě.

Měla pravdu. Morgasa to věděla. Tedy až na ty záchvaty. Basel vypadal dost špatně, aby setnutí hlavy přivítal. „Ty jsi mě nezklamal, pane Gille. Jednoho dne tě možná požádám, abys za mne položil život, ale jen pokud by z toho mělo vzejít větší dobro. Niall si chtěl jenom promluvit.“ Basel se okamžitě narovnal, ale Morgasa na sobě cítila Liniin pohled. Velmi hořký. „Vyřiď Tallanvorovi, ať za mnou přijde. Chci – Chci se mu omluvit za svoje ukvapená slova.“

„Nejlepší způsob, jak se omluvit muži,“ poznamenala Breana, „je zajít s ním do uzavřené části zahrady.“

V Morgase se něco zlomilo. Než si to uvědomila, hodila po té ženě pohár, takže punč vyšplíchl na koberec. – „Ven!“ zavřískla. „Všichni okamžitě vypadněte! Můžeš mou omluvu Tallanvorovi vyřídit, pane Gille.“