Robert Jordan - Pán chaosu

„Uvažoval jsi o tom, proč jsem tě sem zavolal, Carridine?“ Po Almothské pláni a Falme, po Tanchiku by se mu nebylo lze divit, kdyby si myslel, že bude zatčen. Ale jestli něco takového předpokládal, v hlase se mu neobjevila ani stopa nejistoty. Jako obvykle prostě nemohl nedat najevo, že ví víc než ostatní. Rozhodně víc, než by měl.

„Kvůli těm Aes Sedai v Altaře, můj pane velící kapitáne. Příležitost smést polovinu těch tarvalonských čarodějnic máme přímo u nosu.“ Přeháněl. V Salidaru jich byla tak třetina, ale ne víc.

„A uvažoval jsi o tom nahlas, mezi svými přáteli?“ Niall pochyboval, že Carridin nějaké má, ale byli zde muži, s nimiž pil. V poslední době ti, s nimiž se zpíjel pod obraz. Ten muž však měl jisté schopnosti, užitečné schopnosti.

„Ne, můj pane velící kapitáne. Nejsem přece padlý na hlavu.“

„Dobrá,“ řekl Niall. „Protože ty se k tomuhle Salidaru ani nepřiblížíš, a ani žádné jiné z dětí.“ Nebyl si jistý, jestli se Carridinovi tváří mihla úleva. Pokud ano, tak to nebylo obvyklé, ten muž nikdy nedal najevo nedostatek odvahy. A úleva rozhodně neodpovídala tomu, co odpověděl.

„Ale ony jsou přímo zralé k utržení, čekají na to. Tohle je důkaz, že ty řeči jsou pravdivé, Věž je rozdělená. Můžeme zničit tuhle bandu, aniž by ta druhá hnula prstem. Věž bychom mohli oslabit natolik, že padne.“

„Myslíš?“ utrousil Niall suše. Propletl si prsty na břiše a mluvil mírným tónem. Tazatelé – ruka tímto jménem opovrhovala, ale dokonce i on ho používal – tazatelé nikdy neviděli nic, co se jim nestrčilo pod nos. „Dokonce i Věž může těžko otevřeně podporovat toho falešného Draka al’Thora. Co kdyby se obrátil proti ní, jako to udělal Logain? Ale skupina vzbouřenkyň? Můžou ho podporovat a Bílá věž má ruce čisté, ať se stane cokoliv.“ Byl si jistý, že to tak je. Pokud ne, tak existovaly způsoby, jak využít skutečný rozkol a využít ho k dalšímu oslabení Věže, byl si však jistý, že má pravdu. „V každém případě záleží na tom, co vidí svět. Nedovolím, aby viděl pouze zápas mezi dětmi a Věží.“ Ne, dokud svět neuvidí Věž takovou, jaká je, hnízdo temných družek zaplétajících se se silami, jichž se lidstvo nemělo dotknout, sílu, která způsobila Rozbití světa. „Teď je to zápas světa proti falešnému Drakovi al’Thorovi.“

„Takže jestli nemám jet do Altary, můj velící pane kapitáne, tak jak znějí mé rozkazy?“

Niall se s povzdechem opřel. Náhle se cítil velmi unavený. Cítil všechna svá léta a víc. „Ach, ty pojedeš do Altary, Carridine.“

Jméno a tvář Randa al’Thora znal již od doby krátce po údajném vpádu ze zámoří do Falme. Byl to však úklad Aes Sedai, který stál děti tisíc mužů a po němž se začaly do Tarabonu a Arad Domanu šířit Dračí spřísahanci a chaos. Věděl, co je al’Thor zač, a věřil, že ho dokáže využít jako ostruhu, aby s jeho pomocí sjednotil státy. Jakmile budou spojené a pod jeho vedením, budou se moci zbavit al’Thora a připravit se na hordy trolloků. Vyslal emisary ke každému vládci každé země, aby je upozornil na nebezpečí. Ale al’Thor se pohyboval tak rychle, že tomu ještě ani v tomto okamžiku nedokázal uvěřit. Niall chtěl nechat vzteklého lva potulovat se ulicemi dost dlouho, aby každého vyděsil, ale ze lva se stal obr pohybující se jako blesk.

Všechno však ještě nebylo úplně ztraceno. Musel si to stále připomínat. Před více než tisícem let se Guair Amalasan prohlásil Drakem Znovuzrozeným. Byl to falešný Drak, který mohl usměrňovat. Amalasan dobyl větší území, než teď držel al’Thor, dokud se mu nepostavil mladý král jménem Artuš Pendrag Tanreall a začal svůj vlastní vzestup a budování říše. Niall se nepovažoval za dalšího Artuše Jestřábí křídlo, ale byl tím, koho svět právě měl. Nevzdá se, dokud bude živ.

Již začal bojovat proti rostoucí al’Thorově síle. Kromě emisarů k vládcům poslal muže do Tarabonu a Arad Domanu. Pár mužů, kteří měli vyhledat ty správné uši a do nich našeptávat, že všechny potíže lze dávat za vinu Dračím spřísahancům, těm hlupákům a temným druhům, kteří se hlásili k al’Thorovi. A Bílé věži. Z Tarabonu již vzešly řeči o tom, že do bojů jsou zapletené Aes Sedai, řeči pro lidi připravené slyšet pravdu. Teď nastal čas spustit další část nového plánu, ukázat váhavcům, na kterou stranu se postavit. Čas. Měl tak málo času. Přesto se však usmál. Někteří lidé, nyní byli mrtví, kdysi říkali: „Když se Niall usmívá, jde ti po krku.“

„Altara a Murandy,“ řekl Carridinovi, „brzy budou trpět morem Dračích spřísahanců.“

Komnata vypadala jako zámecký sál – byl tu klenutý štukový strop, jemné tkané koberce na podlaze z bílých dlaždic a složitě vyřezávané deštění na stěnách – ačkoliv byla daleko od jakéhokoliv paláce. Vlastně toto místo bylo daleko odkudkoliv, bráno jakýmkoliv způsobem, kterému by většina lidí rozuměla. Mesaaniny šedočervené hedvábné šaty šustily, jak přecházela kolem lapisem vykládaného stolku a bavila se skládáním slonovinových dominových kostek do složité věže, kde každé poschodí bylo větší než to pod ním. Pyšnila se, že to dokáže pouze se znalostí tlaku a páky, nebyla v tom ani nitka jediné síly. Dokázala postavit věž o devíti poschodích.

Popravdě řečeno, víc než se bavit se chtěla vyhnout rozhovoru se svou společnicí. Semirhage seděla v křesle s vysokým opěradlem pokrytým červeným čalounem a vyšívala, dlouhé štíhlé prsty obratně dělaly maličké stehy, vytvářející složitý vzor z maličkých kvítků. Vždy bylo překvapivé, že tahle žena má ráda tak... obyčejnou... činnost. Její černé šaty tvořily s křeslem ostrý protiklad. Dokonce ani Demandred se neodvážil říci Semirhage do očí, že nosí černou tak často, protože Lanfear nosí bílou.

Potisící se Mesaana pokusila zanalyzovat, proč se v přítomnosti druhé ženy cítí tak nepříjemně. Mesaana znala vlastní sílu i slabá místa, s jedinou silou i jinak. Ve většině bodů se Semirhage vyrovnala, a tam, kde ne, mohla použít vlastní síly proti jejím slabostem. Tímhle to nebylo. Semirhage se těšila z krutosti, měla čirou radost z působení bolesti, jenže to rozhodně nebyl problém. Mesaana uměla být v případě nutnosti taky krutá a nezáleželo jí na tom, co dělá Semirhage jiným. Musel tu existovat nějaký důvod, jenomže ona na něj nedokázala přijít.

Podrážděně položila další kostku a věž se s třeskotem zřítila – slonovinové kostky se rozletěly po podlaze. Mesaana mlaskla, pak se otočila od stolu a zkřížila ruce na prsou. „Kde je Demandred? Uplynulo sedmnáct dní od chvíle, co odešel do Shayol Ghulu, ale čekal až doteď, než nás informuje o té zprávě, a pak se neobjeví.“ Za tu dobu byla v Jámě smrti sama již dvakrát, prodělala onu děsivou cestu, kdy se jí o vlasy otíraly ty kamenné tesáky. A nenašla nic, jen toho zvláštního příliš vysokého myrddraala, který odmítal hovořit. Byl tam i Vrt, samozřejmě, jenže Veliký pán neodpovídal. Ani jednou se příliš nezdržela. Myslela si o sobě, že se již ničeho nebojí, aspoň ne toho půlčlověčího pohledu, ale dvakrát ji myrddraal beze slova, jen tím svým bezokým pohledem, zahnal pryč zrychleným krokem, který se jen díky železnému sebeovládání nezměnil v útěk. Pokud by usměrňování na tom místě neznamenalo jistou smrt, byla by toho půlčlověka zničila, nebo aspoň vycestovala z Jámy. „Kde je?“