Robert Jordan - Srdce zimy

Důstojníci se zbylým urozeným hluboko poklonili, ale ti si museli dolů po žebřících slézt sami jen s pomocí svých só’džin. Sul’dam pomohly do člunů damane a bíle oděným lidem nepomohl nikdo naložit koše a sebe. Brzy už čluny mířily přes přístav k místu, kde byli, jižně od Rahadu, drženi rakeni a to’raken , proplétaly se mezi rozlezlou zakotvenou flotilou seanchanských lodí a desítkami zajatých plavidel Mořského národa. Hodně z nich zřejmě bylo předěláno a mělo žebrované seanchanské plachty a jiné lanoví. I na nich byly seanchanské posádky. Kromě hledaček větru, na něž se snažil nemyslet, a několika těch, kteří byli prodáni, byli všichni přeživší Atha’an Miere v Rahadu a s ostatními da’covale čistili zanesené kanály. A s tím on nemohl nic dělat. Nic jim nedlužil, měl toho již tak na talíři víc, než mohl zvládnout, a stejně nemohl nic udělat. A tím to končilo!

Chtěl okamžitě odjet, aby už měl lodě Mořského národa za sebou. Nikdo v přístavu mu nevěnoval sebemenší pozornost. Důstojníci odešli, jakmile čluny odrazily. Někdo, nevěděl kdo, odvedl nákladní koně. Námořníci vyšplhali do ráhnoví a vraceli se ke své práci a příslušníci cechu nakladačů už tlačili dlouhá těžká kolečka naložená žoky, bednami a sudy. Kdyby ale odjel příliš brzy, Tylin by mohlo napadnout, že chce vyjet z města, a poslala by pro něj, a tak Oka postavil na konec mola a mával jako naprostý idiot, dokud nebyla tak daleko, že ho bez dalekohledu nemohla vidět.

Přes bolest v noze jel pomalu podél celého nábřeží. Pohledu na přístav se vyhýbal. Střízlivě odění kupci se dívali, jak nakládají či vykládají jejich náklad, a občas podstrčili měšec někomu v zelené kožené vestě, aby se s jejich zbožím zacházelo opatrněji, či ho doručili rychleji, i když dělníci pracovali ze všech sil. Jižané se zřejmě vždy pohybovali poklusem, dokud slunce nestálo v nadhlavníku, kdy se tady dala na slunci smažit vajíčka, a jak teď byla obloha šedá a od moře vál prudký vítr, bude zima, ať už bude slunce stát kdekoliv.

Když se Mat dostal na úroveň Mol Hara, napočítal víc než dvacet sul’dam hlídkujících v přístavu s damane . Strkaly nos do člunů odplouvajících k zakotveným lodím, jež nebyly seanchanské, a lezly na připlouvající plavidla, připravená zakotvit, i na ta, jež vytahovala kotvy. Byl si docela jistý, že tu budou. Takže zbýval Valan Luca. Jediná další možnost byla příliš riskantní, aby se dala použít jinak než v nouzi nejvyšší. Luca také nebyl žádná jistota, ale byla to jediná skutečná možnost, která mu zbývala.

V Tarasinském paláci slezl z Oka a zpod sedla vytáhl svou hůl. Nechal štolbu koně odvést a odkulhal dovnitř. Noha ho skoro neunesla. Možná by ho bolesti zbavila horká lázeň. Potom snad bude moci myslet. Lucu bylo třeba překvapit, ale než dojde na Lucu, musel překonat ještě pár malých problémů.

„Aha, tady jsi,“ řekl Noal a zjevil se přímo před ním. Mat staříka jen párkrát zahlédl od chvíle, kdy ho dostal do postele, ale teď vypadal odpočatě a měl vykartáčovaný šedý kabát, což byl div, když člověk vzal v úvahu, že každý den zmizel ve městě a vracel se do paláce až v noci. Upravil si kousek krajky na manžetách a důvěrně se usmál, čímž odhalil mezery mezi zuby. „Něco plánuješ, urozený pane Mate, a já bych ti rád nabídl své služby.“

„Zrovínka hodlám přestat zatěžovat svou nohu,“ prohlásil Mat co nejlhostejněji. Noal vypadal docela neškodně. Podle Harnana vyprávěl před spaním příběhy, které Harnan a ostatní Rudé paže přímo hltali, dokonce i ten o místě zvaném Shibouya, údajně až za Aielskou pustinou, kde ženy, které můžou usměrňovat, mají tetované obličeje, za víc než tři sta zločinů je trest smrti a pod horami žijí obři větší než ogierové, s tvářemi pod břichem. Tvrdil, že tam byl. Nikdo, kdo vykládal takové pohádky, nemohl být nebezpečný. Na druhou stranu, když ho Mat jedinkrát viděl zacházet s těmi dlouhými dýkami, které nosil pod kabátem, rozhodně vypadal nebezpečně. Podle toho, jak s nimi zacházel, bylo zřejmé, že je na ně zvyklý. „Jestli naplánuju něco jinýho, vzpomenu si na tebe.“

Noal, stále s úsměvem, si poklepal ze strany na nos. „Ještě mi nevěříš. To je pochopitelný. Ale kdybych ti chtěl nějak ublížit, stačilo by zůstat tu noc stranou. Máš to v očích. Už jsem viděl velký muže, co mají něco za lubem, a zločince černý jako Jáma smrti. Pak se jim v očích objeví ten výraz, když plánují něco nebezpečnýho, o čem nechtějí nic vědět.“

„Mám jenom unavený oči,“ zasmál se Mat a opřel se o hůl. Tak velcí muži mají něco za lubem? Ten stařík je nejspíš viděl v té své Shibouye s obry. „Za tu noc ti jsem vděčný, to víš. Kdybych pro tebe mohl ještě něco udělat, tak si řekni. Ale teď si jdu dát horkou koupel."

„Pije ten gholam krev?“ zeptal se Noal a chytil za ruku Mata, jenž již kulhal pryč.

Světlo, přál si, aby se o tom nezmínil tam, kde ho stařík slyšel. Přál si, aby mu o tom tvorovi Birgitte nikdy nebyla řekla. „Proč se ptáš?“ Gholamové se živili krví. Nic jiného nejedli.

„Včera v noci našli dalšího muže s rozervaným hrdlem, akorát že tentokrát na něm ani na povlečení nebyla krev. Neříkal jsem ti o tom? Byl v hostinci u Moldinské brány. Jestliže ten tvor opustil město, tak je zpět.“ Podíval se za Mata a někomu se hluboko uklonil. „Kdybys změnil názor, jsem ti vždycky k dispozici,“ pronesl tišeji, když se narovnával.

Mat se ohlédl přes rameno. Pod zlaceným kandelábrem tu stála Tuon a pozorovala ho přes závoj. Tedy aspoň se na něj dívala. Letmo na něj pohlédla? Jako vždycky se ve chvíli, kdy si jí všiml, otočila a odplula, jen jí plisované sukně tiše šustily. Dnes s sebou nikoho neměla.

Podruhé toho dne se Mat zachvěl. Škoda že ta holka neodjela se Suroth a Tylin. Když muž dostane bochník chleba, nemá si stěžovat, že schází pár drobků, ale Aes Sedai a Seanchané, gholam , který mu jde po krku, starci, kteří všude strkají nos, a hubené holky, jež na něj civí, z toho by dostal psotník snad každý. Možná by neměl plýtvat časem, ale nahřívat si nohu.

Když si poslal Lopina pro zbytek svých šatů v Beslanově skříni na hračky, cítil se mnohem lépe. A Nerim šel najít Juilina. Noha ho bolela jako ďas a při chůzi kulhal, ale pokud nechtěl plýtvat časem, tak by se měl dát do práce. Chtěl z Ebú Daru zmizet dřív, než se Tylin vrátí, a tím získá deset dní. Méně, čistě pro jistotu.

Když se ve dveřích do ložnice udeřil chytač zlodějů do čela, Mat se právě v té chvíli prohlížel v Tylinině vysokém stojacím zrcadle. Rudý... oděv... byl nacpaný v šatníku s ostatními hábity, které mu dala. Třeba je využije její příští mazlíček. Oblékl si ten nejprostší kabátec, jaký vlastnil, z kvalitního modrého sukna bez jediného stehu výšivky. Na takový kabát mohl být muž hrdý, aniž by na něj všichni civěli. Slušný kabát.

„Možná kousek krajky,“ zamumlal a přejel si prstem po límci košile. „Jen kousíček.“ Když na to přišlo, tak to byl vážně tuze obyčejný kabát. Skoro střízlivý.

„Já o krajkách nic nevím,“ podotkl Juilin. „Proto sis mě zavolal?“

„Ne, jasně že ne. Čemu se tak křeníš?“ On se jen nekřenil, usmíval se doslova od ucha k uchu.

„Jsem šťastný, to je všechno. Suroth je pryč a já jsem šťastný. Jestli ses mě nechtěl ptát na krajky, tak na co teda?“