Arkadij Strugackij - Spunt

Ve zhruba takovýchto bezděčných úvahách uběhla většina mého pracovního dne. V patnáct nula nula, tedy mnohem dřív, než jsem očekával, se glyder vrátil. Sotva jsem stačil strhnout krystaly z uší a ukrýt je, vevalila se celá společnost dovnitř. Vítal jsem je hned v přechodové komoře s detailně prokalkulovanou zdrženlivostí, nepokládal jsem žádné závažnější otázky, jen jsem se uctivě otázal, zda by si někdo nepřál menší osvěžení. Pravda, trochu jsem se strachoval, že po tom šestihodinovém burácení a hlaholu poněkud řvu — Majka, která už k mé převeliké radosti vypadala docela přijatelně, na mě užasle vyvalila oči, zatímco Komov si mě rychle změřil, neřekl ani slovo a bez meškání se vypařil do své kajuty.

„Tak občerstvení, říkáš?“ opakoval po mně zadumaně Vanderhoose. „Podívej, Stasi, já teď půjdu na velín psát znalecký posudek, takže kdybys mi tam jen tak mimochodem zanesl sklenici nějakého životabudiče, bylo by to rozhodně v pořádku, co o tom soudíš?“

Řekl jsem, že samozřejmě, Vanderhoose se rozšafně vzdálil a my s Majkou se rozběhli do jídelny, kde jsem připravil dva poháry požadovaného životabudiče — jeden jsem podal Majce, druhý odnesl Vanderhoosemu. Když jsem se vrátil, Majka se sklenicí v ruce bloudila po jídelně.

Jistě, byla mnohem klidnější než ráno, ale stejně z ní čišela nějaká vnitřní křeč, nějaká spoutanost, a tak jsem se jí ve snaze trochu jí pomoct zeptal:

„Jakpak to vypadá s Pelikánem?“

Majka si bohatýrsky lokla, olízla si rty, zadívala se kamsi za mě a utrousila:

„Víš, Stasi, ono to všechno není jen tak.“

Čekal jsem na pokračování, ale Majka mlčela.

„Co není jen tak?“ nevydržel jsem.

„Všechno,“ pohnula neurčitě rukou třímající pohár. „Je to vykastrovaný svět. Všudypřítomná chudokrevnost. A pamatuj na moje slova — ta loď se právě tady nezřítila náhodou, že jsme ji našli, to taky není náhoda, a celý ten náš nápad, ten projekt, to je tady odsouzeno k nezdaru, určitě!“ Dopila víno a postavila sklenici na stůl. „Nedodržují se elementární bezpečnostní zásady, většina členů výpravy jsou takoví pulci jako ty nebo já… a to jen proto, že planeta je biologicky pasivní. Ale copak to samo o sobě něco znamená? Když má někdo v těle aspoň náznak profesionálního čichu, musí tady cítit nějakou čertovinu už po pár hodinách. Tady už život byl, jenže pak hvězda vybuchla a všechno naráz přestalo… Biologicky pasivní? Prosím, to ano! Zato nekroticky aktivní. Za nějaký čas bude taková i Panta. Pokroucené stromečky, uchřadlá tráva, a všechno kolem poznamenáno a prosyceno prastarou smrtí. Vůně smrti, rozumíš? Vlastně něco ještě horšího — vůně někdejšího života! Kdepak, Stasi, můžeš vzít jed na to, že tady se Panťané neuchytí, nepoznají tu pražádnou radost. Nový domov pro celou populaci… Tohle není nový domov, ale starý zámek se strašidly…“

Zachvěl jsem se. Všimla si toho, ale nic nepochopila.

„Nedělej si starosti,“ řekla s teskným úsměvem. „Jsem absolutně fit. Prostě se pokouším zformulovat své pocity a předtuchy. Jak vidím, ty mi porozumět nemůžeš, ale posuď sám, jaké ty předtuchy asi budou, když mi na jazyk pořád lezou slova jako nekroticky či strašidla…“

Znovu se prošla po jídelně, stanula na krok přede mnou a pokračovala;

„Jistě, na druhé straně má planeta báječné, přímo zázračné parametry. Biologická aktivita prakticky nulová, a přitom hydrosféra, atmosféra, celé podnebí, teplotní bilance — z hlediska projektu Archa všechno jako na objednávku. Jenže já bych dala krk za to, že nikdo z autorů tohoto záměru tu nikdy nebyl, a pokud snad byl, nemá ani ponětí o tom, co je to čich na život, či jak to popsat… Nikdo mi nemusí vykládat, že jsou to všechno staří ostřílení kozáci, samý šrám, všichni prošli tuctem pekel… a čich na každé latentní nebezpečí mají určitě neomylný. Ale na tohle?!“ Luskla prsty a z bezmocné snahy vyslovit nevyslovitelné až svraštila čelo. „Ačkoli — jak to můžu vědět, třeba tu někdo z nich byl a tušil zradu, jenže jak to vysvětlit těm, co se sem neobtěžovali? Aspoň ty mi doufám trochu rozumíš…“

Provrtávala mě zelenýma očima, já zaváhal a po krátké odmlce zalhal:

„Ne tak úplně. Tedy — v lecčem máš betonově pravdu…“

„No tak vidíš,“ přerušila mě, „dokonce ani ty si to nedáš vysvětlit. Nevadí, necháme toho.“ Posadila se na stůl proti mně, najednou mě píchla prstem do tváře a rozesmála se. „Tak. Vypovídala jsem se a hned je mi nějak líp. S Komovem si člověk nepopovídá — co bych ti líčila — a na Vandera lepší s takovými věcmi nedotírat, nakonec by mě nechal shnít na marodce…“

Napětí, které ji a vlastně i mě až dosud svazovalo, skokem opadlo a rozmluva se zvrhla v nezávazné tlachání. Postěžoval jsem si jí na včerejší mordování s kybery, barvitě vylíčil, jak se Vadik samojediný koupal v celém oceánu a zeptal jsem se, jak pokračují její ubytovatelské záležitosti. Majka odpověděla, že vytypovali čtyři příhodné lokality… Opravdu pěkné koutky, v nichž by kterýkoli Panťan s radostí strávil celý zbytek života, ale vzhledem k tomu, že celý tenhle nápad je stejně odsouzen ke krachu, není vlastně o čem mluvit. Připomněl jsem Majce, že se vždy vyznačovala nutkavým tíhnutím k přirozenému skepticismu a že to byla skepse zdaleka ne vždy oprávněná. Majka namítla, že tentokrát nejde o přirozenou skepsi, nýbrž o skepsi přírody, že já jsem ještě úplné mřeně a že kdybych měl smysl pro míru a pořádek, měl bych teď před ní jako před mnohem zkušenější kolegyní stát v haptáku. Tak jsem jí vpálil, že člověk opravdu zkušený by se nikdy neškorpil s kybertechnikem, protože kybertechnik je na lodi tou osou, kolem níž vlastně rotuje celý koloběh života kosmické lodi. Majka k tomu poznamenala, že většina rotačních os představuje pouhé abstraktní entity, ne víc než geometrická místa bodů… Pak se spor přenesl na problém, jaký je rozdíl mezi klasickou rotační osou a osou světa běhu — zkrátka jsme plácali jen tak nazdařbůh a nezúčastněný pozorovatel to mohl brát jako dobromyslné škádlení, jenom nevím, o čem mezitím Majka skutečně přemýšlela — mně se do podvědomí neustále vkrádalo přesvědčení, že bych se hned teď měl pustit do preventivních prohlídek všech bezpečnostních okruhů a systémů. Pravda, tyto systémy byly stavěny na biologické nebezpečí a nedalo se dost dobře říct, co by byly platné proti ohrožení nekrotickému, ale stejně — opatrnosti nezbývá, dvakrát měř, jednou řež a vůbec — spěchej pomalu.

Když se nakonec Majka dala do zívání a posteskla si, jak dlouho už se pořádně nevyspala, poslal jsem ji, ať si před obědem trochu zdřímne; sám jsem neprodleně zalezl do knihovny, našel si tam výkladový slovník a podíval se, co přesně obnáší výraz „nekroticky“. Specifikace tohoto pojmu mě vehnala do stavu takové trudnomyslnosti, že jsem se rozhodl přejít k těm preventivním prohlídkám. Dopřál jsem si jen krátkou návštěvu velína, abych zkontroloval hošánky, a tam jsem narazil na Vanderhooseho, který zrovna skládal stránky znaleckého posudku do úhledného štůsku. „Teď to zanesu Komovovi,“ vysvětlil mi, když mě zahlédl, „pak to dám k nahlédnutí Majce a nakonec uspořádáme takovou menší rozpravu, co o tom soudíš? Máme tě taky přizvat?“ Soudil jsem, že bych měl být přizván rozhodně, a oznámil jsem kapitánovi, že odcházím do sektoru bezpečnostních okruhů. Zvědavě po mně zašilhal, ale nijak mou zprávu nekomentoval a odešel.