Arkadij Strugackij - Spunt

„Co se stalo?“ zeptal jsem se polekaně.

Vanderhoose došel až ke mně a zůstal stát. Zaklonil hlavu a vysunul spodní čelist. Uchopil mě za rameno a lehce mnou zatřásl. Srdce mi spadlo až někam ke kolenům, nevěděl jsem, co si o tom všem myslet. Zatřepal se mnou ještě jednou a řekl:

„Je to moc smutný nález, Stasi. Objevili jsme havarovanou loď.“

Křečovitě jsem polkl a zeptal se:

„Naši?“

„Ano, naši.“

Majka se konečně vysoukala ven, pokynula mi jako tělo bez duše a na vratkých nohou se odebrala k lodi.

„Kolik bylo obětí?“ zajímal jsem se.

„Dvě.“

„A kdo to je?“ vyslovoval jsem s námahou.

„Zatím nevíme. Je to stará loď. Havarovala už před mnoha lety.“

Uchopil mě důvěrným gestem za loket a oba jsme v dojemně svorném páru následovali Majku. Mezitím mi stačilo odlehnout od srdce. V prvním okamžiku jsem se přirozeně obával, že se zřítil někdo z naší výpravy. Ale stejně…

„Tahle planeta se mi nikdy nelíbila,“ uklouzlo mi, aniž bych si to nějak zvlášť přál.

Vstoupili jsme do přechodové komory, svlékli se a Vanderhoose se pustil do puntičkářského čištění kožichu, zbavoval ho všelijakých bodláků, ostnů a trnů. Řekl jsem si, že na něj čekat nebudu a rozběhl se k Majce. Ležela na lůžku s koleny přitaženými k břichu, tváří otočená ke zdi. Tahle póza mi cosi neomylně připomněla a já si řekl: Hlavně klid, chlapče, žádné zbytečné fňukání a utěšování. Posadil jsem se ke stolu, zabubnoval po něm prsty a tím nejvěcnějším tónem, jakého jsem byl mocen, jsem se optal:

„Je ta loď skutečně tak stará? Vander říká, že musela havarovat už před hodně lety. Je to tak?“

„Je,“ hlesla Majka do stěny, ale dala si načas.

Pohlédl jsem na tu hromádku neštěstí, duši mi zbrázdily ostré kočičí drápky, ale já pokračoval stále stejně nevzrušeně:

„A co je pro vás hodně let? Deset? Dvacet? Nějak mi to nejde dohromady. Planetu jsme objevili sotva předloni…“

Neodpověděla. Zabubnoval jsem prsty ještě jednou a o něco tlumenějším, přesto však tímž samozřejmým tónem jsem poznamenal:

„Přísně vzato to mohli být nějací kosmičtí pionýři, volný průzkum… Jestli jsem dobře rozuměl, byli tam dva…“

Vymrštila se s takovou silou, že div nevzlétla, otočila se tváří ke mně a rukama se opřela o přikrývku.

„Dva!“ zaječela jako smyslů zbavená. „Ano. Byli dva! Ty pařeze bezcitná! Špalku jeden dubová!“

„No dovol!“ ohradil jsem se užasle. „Proč takový…“

„Co mi sem lezeš!“ pokračovala téměř šeptem. „Koukej sypat k těm svým kyberblbům a mudruj si o tom s nimi — kolik uběhlo let, co ti nějak nejde dohromady… proč jsou tam dva a ne tři, nebo třeba sedm…“

„Proboha zadrž, Majko!“ pokoušel jsem se ji zarazit téměř prosebně. „Já jsem se přece chtěl zeptat na něco úplně…“

Zabořila obličej do dlaní a zdušeně mumlala:

„Mají zpřerážené všechny kosti…, ale ještě žili… pokoušeli se něco podniknout… Víš co,“ odtáhla dlaně z očí a úpěnlivě se na mě zahleděla, „běž pryč, prosím tě. Hned přijdu. Za chvilku.“

Opatrně jsem povstal a vyšel ze dveří. Býval bych ji rád objal, řekl jí něco laskavého, útěšlivého, jenže chlácholení zlomených duší není mou silnou stránkou. V chodbě jsem se najednou celý roztřásl. Zastavil jsem a počkal, až to přejde. To je mi ale den! Teď nikomu nic vyprávět nemůžu. A asi bych ani neměl. Otevřel jsem oči a ve dveřích velína zahlédl Vanderhooseho, který si mě pozorně prohlížel.

„Jak se vede Majce?“ zeptal se tiše.

Jak se jí vede, zřejmě pochopil z kukuče, kterým jsem ho počastoval, protože jen smutně pokýval hlavou a zase zmizel za dveřmi. A já se odloudal do kuchyně. Jen tak ze zvyku. Prostě to u nás takhle chodilo — hned po návratu glyderu všichni usedali k obědu. Dnes ovšem bude s největší pravděpodobností všechno jinak. Kdo by teď měl pomyšlení na jídlo… Seřval jsem kuchaře, protože jsem se nemohl zbavit dojmu, že jídelníček pomotal. Ve skutečnosti přirozeně nic nepomotal, oběd byl hotov, a dobrý oběd, jako vždycky. Ale Majka asi jíst nebude, a přitom by kousek něčeho v žaludku tolik potřebovala. Tak jsem pro ni navrch objednal ještě ovocné želé se šlehačkou, jedinou lahůdku, o níž jsem bezpečně věděl, že ji má ráda. V Komovově případě jsem se rozhodl přídavek mu pod nos nestrkat. Představa Vanderhooseho mě inspirovala k nápadu zařadit do společného menu také pár sklenic vína — co kdyby se někomu zachtělo trošičku rozbouřit a přibrousit duchovní síly… Vrátil jsem se do velína a zaujal místo u svého pultu.

Hošánkové se činili jako z partesu, Majku jsem tu neviděl, no a Komov a Vanderhoose sestavovali spěšný radiogram pro základnu. A dohadovali se.

„Tohle přece není běžná informace, Jakove,“ přesvědčoval kapitána Komov. „Vy přece musíte vědět líp než já, že existuje vzorová osnova — stav lodi, stav vnitřních prostor, předpokládané příčiny nehody, zvlášť důležité nálezy a tak dále a tak dále.“

„Ano, jistě,“ odpovídal Vanderhoose. „Ale vy zase byste měl připustit, Gennadiji, že celý tenhle váš vzorový návod má význam jen pro planety biologicky aktivní. V naší konkrétní situaci…“

„V takovém případě bude lepší, když neodvysíláme vůbec nic. V takovém případě se radši posadíme zpátky do glyderu, zaletíme si tam ještě jednou a neprodleně sestavíme podrobný protokol…“

Vanderhoose nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Ne, Gennadiji, jsem kategoricky proti. Komise tohoto druhu musí být minimálně trojčlená. Taky už se setmělo a my nebudeme mít možnost vykonat detailní prohlídku v předepsané vzdálenosti od vraku… A vůbec, takové věci se mají dělat s čerstvou hlavou, a ne po namáhavém pracovním dni. Co o tom soudíte, Gennadiji?“

Komov stiskl tenké rty. Lehce poklepal pěstí po stole.

„Řeknu vám, že tohle se nám právě teď ani trochu nehodí do krámu,“ pronesl dopáleně.

„Takové lapálie se nehodí nikdy,“ uklidňoval ho Vanderhoose. „Nevadí, zítra tam vyrazíme ve třech…“

„Že bychom tedy dneska nehlásili prostě nic?“ zauvažoval nahlas Komov.

„No vidíte — a na to já nemám právo,“ oznámil mu s politováním kapitán. „K čemu by nám to taky bylo, neoznamovat nic?“

Komov vstal, založil ruce za záda a zpražil Vanderhooseho takovým pohledem, jako by to byl jen bídný červ.

„Je vůbec možné, že byste to nechápal, Jakove?“ pronesl tentokrát už s neskrývaným podrážděním. „Loď starého, dávno vyběhlého typu, nikdo neví, kde se tu vzala, palubní deník je smazaný… Když odešleme hlášení v takovéto podobě,“ popadl ze stolu papír a zamával jím Vanderhoosemu před nosem, „Sidorov si řekne, že nechceme nebo nejsme s to provést expertizu samostatně. A ještě ke všemu je to pro něj práce navíc — ustavovat komisi, shánět lidi, odkopávat zvědavé povaleče… Sami se tak vmanipulujeme do komického, vyloženě hloupého postavení. Pomyslete sám, Jakove, v co se asi změní naše práce, když nám sem přivandruje banda zvědavých povalečů!“

„Hm,“ přikývl kapitán. „Jinak řečeno si nepřejete slet nepovolaných na našem úseku. Rozuměl jsem správně?“

„Přesně tak,“ pronesl tvrdě Komov.

Vanderhoose pokrčil rameny.

„Jak je libo… Zkusíme to…“ Na okamžik se zamyslel, vzal si od Komova text a připsal do něj několik vsuvek. „Co takhle — takhle by to nešlo? É er dva, základně,“ předrmolil rychle. „Ve čtverci sto dva objevena havarovaná pozemská loď typu Pelikán, registrační číslo to a to, v lodi nalezeny ostatky dvou kosmonautů, patrně muže a ženy, palubní deník zlikvidován, podrobnou expertizu,“ tady Vanderhoose zvýšil hlas a významně vztyčil ukazovák, „zahajujeme zítra. Co o tom soudíte, Gennadiji?“