Arkadij Strugackij - Spunt

A tak jsem se prostě posadil ke svému pultu, roztáhl před sebou schéma programu a začal v něm poctivě šťourat a hrabat. Musím rovnou říct, že jsem na žádný defekt nenarazil. Za onu část programu, kterou jsem sestavoval sám, jsem byl ochoten dát ruku do ohně rovnou, a teď jsem byl odhodlán přívažkem přihodit i vlastní dobré jméno. Horší už to bylo s typizovanými blokovými poli. Mnohá z nich jsem znal jen zběžně, a kdybych chtěl každé krok za krokem zkontrolovat taky, určitě bych narušil stanovený harmonogram prací. Proto jsem se rozhodl pro kompromis.

Odpojil jsem všechny okruhy, které jsem zatím nepotřeboval, jednotlivé fáze jsem maximálně zjednodušil, a co se dalo, jsem převedl na ruční ovládání. Když už jsem málem stiskl tlačítko s nápisem START, zničehonic jsem si uvědomil, že během takové půlhodinky už poněkolikáté slyším cosi — cosi naprosto šíleného, naprosto nemístného a neuvěřitelně známého.

Plakalo dítě. Někde daleko, na druhém konci lodi, za mnoha dveřmi, plakalo bezútěšně, zoufale a přerývavě, asi nějaké batole. Ještě maličké, docela malé. Možná tak roční. Pomalu jsem zvedl dlaně a přitiskl si je k uším. Pláč utichl. S dlaněmi na uších jsem vstal. Přesněji řečeno jsem zjistil, že zřejmě už dost dlouho stojím na nohou, tisknu si uši, košile se mi lepí k zádům a spodní čelist sama od sebe ochable klesla. Zaklapl jsem ústa a opatrně oddálil dlaně od ušních boltců. Pláč nikde. Zase jen to normální zatracené ticho, jen v neviditelném koutě zvonila moucha zamotaná do pavučiny. Vytáhl jsem kapesník, pomalu ho rozložil a pečlivě si otřel čelo, tváře i zátylek. Pak jsem ho stejně pomalu začal skládat a přitom jsem přešel tam a zpátky podél pultu. Veškeré myšlenky mi z hlavy unikly. Zaklepal jsem klouby prstů na plášť počítače a zakašlal jsem. Všechno v pořádku, to jsem slyšel. Vrátil jsem se ke křeslu — a vtom se dítě rozplakalo znova.

Jak dlouho jsem stál jako solný sloup a poslouchal, to nevím. Nejstrašnější bylo, že jsem ho slyšel úplně zřetelně. Dokonce jsem si uvědomoval, že to už není neartikulované, neoduševnělé kňourání novorozeněte ani dotčený řev čtyř či pětiletého caparta — to kvílelo a zalykalo se mrně, které ještě neumí chodit ani mluvit, ale už to není kojenec. Mám takového synovečka, je mu něco přes rok…

Pronikavě zařinčel signální zvonek příjmu, což bylo v této chvíli tak nečekané, že mi srdce div nevyskočilo z hrudi. Opřel jsem se o pult, mátožně se dopotácel k radiostanici a příjem zapnul. Dítě pořád ještě plakalo.

„Tak jak nám dupou králíci?“ dotázal se bujaře Vadik.

„Nijak,“ odpověděl jsem.

„To jsi ještě na nic nepřišel?“

„Na nic.“ Přistihl jsem se při tom, že když nemluvím, přikrývám mikrofon rukou.

„Nějak špatně tě slyším,“ hlásil mi Vadik. „A co chceš dělat?“

„Uvidíme,“ zablekotal jsem a jen stěží si uvědomoval, co vlastně říkám. Dítě plakalo dál. Teď o něco tišeji, ale stále stejně zřetelně.

„Co je to s tebou, Stasi?“ znepokojil se Vadik. „Vzbudil jsem tě, nebo co?“

Ze všeho nejraději bych mu býval řekl: „Podívej se, Vadiku, mně tady brečí nějaký dítě. Co mám dělat?“ Našel jsem však v sobě dostatek duchapřítomnosti, abych si uvědomil, jak by podobné konstatování mohlo být přijato. Proto jsem si jen odkašlal a řekl jsem:

„Víš co, já se tak za hodinku ozvu. Už se mi tu něco rýsuje, ale zatím nemám jistotu, jestli je to nabeton…“

„Dobro,“ protáhl stále ještě ustaraně Vadik a skončil.

Pár vteřin jsem nepřítomně postál u vysílačky a potom jsem se vrátil ke svému panelu. Dítě ještě několikrát vzlyklo a utichlo. A Tom už zase stál. Ta ničemná truhla se zase zastavila. A Jack s Rexem taky stáli. Plnou vahou jsem se opřel o tlačítko kontrolního signálu. Efekt veškerý žádný. Nejraději bych se býval usedavě rozplakal, ale naštěstí mi došlo, že soustava je vypnutá. A že jsem ji vypnul já sám, když jsem před dvěma hodinami začal kontrolovat programy. Jsem já to ale odborník — k nezaplacení. Neměl bych to oznámit základně a požádat o vystřídání? Můj ty smutku, to by ale bylo k vzteku! Přistihl jsem se při myšlence, že ve strašném napětí čekám, až ten cirkus začne znovu. Díky tomu jsem pochopil, že pokud zůstanu tady ve velíně a budu se jen zaposlouchávat do ticha, nic nezmůžu, zbyde mi jen to trpné naslouchání, a v takovém případě samozřejmě uslyším, to panečku bude věc, co já všechno uslyším!

Už bez váhání jsem stiskl tlačítko PREVENCE—ÚDRŽBA, vytáhl z police pouzdro se seřizovacím nádobíčkem a skoro tryskem jsem velín opustil. Snažil jsem se o maximální sebeovládání a s kožichem jsem se tentokrát vypořádal poměrně rychle. Ledový vzduch, který mi venku ožehl tvář, mě vzpružil s konečnou platností. Křupaje podpatky v písku jsem bez dlouhého otálení a ohlížení vyrazil ke stanovišti, přímo k Tomovi. Ledovce, mlhy, oceány — to všechno mě od této chvíle přestalo zajímat. Koukal jsem se stát tím příslovečným ševcem, který udělá nejlíp, když se drží svého kopyta. Tím spíš, že jsem najednou ani pořádně nevěděl, kde to kopyto je a jak vypadá, a přitom povinností a úkolů mi nepochybně přibylo.

Nejdřív jsem zkontroloval Tomovy reflexy. A shledal jsem, že jsou v báječném stavu. „Výborně!“ konstatoval jsem nahlas, vylovil z pouzdra skalpel a jediným přesným pohybem, jako někde u zkoušek, jsem otevřel kyberovu temenní kost.

Pracoval jsem s požitkem, se zápalem snad až nepříčetným, přesně, rychle, promyšleně, jako stroj. Jedno mohu prohlásit s určitostí — takhle jsem nepracoval ještě nikdy v životě. Mrzly mi prsty, mrzla tvář, i dýchat jsem musel, ne jak mě napadlo, ale s rozvahou, aby se v operačním poli nevytvářela jinovatka, a přesto mě ani nenapadlo, že bych snad kybery měl zahnat do palubní dílny. Cítil jsem se líp a líp, nic nepatřičného jsem už neslyšel, a dokonce jsem dočista zapomněl, že by se tu dalo něco nepatřičného zaslechnout, dvakrát jsem si s klidem zaběhl do lodi a vzal si tam náhradní díly pro Tomovu koordinační soustavu. „Postarám se, abys byl jako zbrusu nový,“ broukal jsem si pod nos. „A taky se postarám, abys už nemohl utíkat od práce. Ničeho se neboj, stará vojno, vyhojíme tě, postavíme tě na nohy a dáme si záležet, abys přišel do slušné společnosti. Chceš se přece dostat do slušné společnosti? No to bych prosil! Ve společnosti je to vůbec náramné, společnost tě bude mít ráda, bude tě hýčkat a velebit… Ale jednu věc ti říct musím: Jak ty můžeš chtít uvažovat o postavení ve společnosti s takovýmhle axioblokem? S tím by tě, milej zlatej, nevzali ani k cirkusu, natož do slušné společnosti. Protože s takovým axioblokem všechno zpochybníš, nebo nedejbože začneš meditovat a filozofovat a naučíš se hlubokomyslnému dloubání v nose: Má to cenu? K čemu to všechno? K čemu všechny ty základy, dispečinky, přistávací plochy… Jen a výhradně pro tvé vlastní dobro, ty můj miláčku, ti teď…“

„Šuro…,“ zasténal vedle mě osípělý ženský hlas. „Kde jsi, Šuro… To bolí…“

Zcepeněl jsem. Ležel jsem právě v Tomově břiše, tísněný ze všech stran kolosálními boulemi jeho pracovního svalstva, jen nohy mi trčely ven, a začal jsem se zoufale bát, jako v tom nestrašnějším snu. Ani nevím, jak jsem se ovládl a vyvaroval se řevu, provázeného hysterickými konvulzemi. Možná jsem na okamžik ztratil vědomí, protože jsem dlouho nic neslyšel, neviděl a taky nic nechápal, jen jsem poulil oči na povrch obnaženého nervového kmene těsně před obličejem, ozářeným zelenavou září.