Arkadij Strugackij - Spunt

Majka mi taky připadala rozrušená. Na otázky odpovídala úsečně, třeštila oči do talíře a za celou snídani se ani jednou neusmála. Velmi dobře jsem chápal, co se v ní odehrává. Na jejím místě bych si před podobnou akcí taky dělal starosti. Koneckonců je to moje vrstevnice, i když má mnohem víc odborných zkušeností — pohříchu to ovšem nejsou zkušenosti, které by tentokrát mohla potřebovat.

Stručně řečeno: Komov byl nervózní, Majka byla nervózní, a jak jsem tak po očku koukal na Vanderhooseho, taky měl ke klidu daleko, z čehož pro mě nevyvratitelně plynulo, že nastolovat v této atmosféře otázku mé účasti při znaleckém ohledávání místa nehody Pelikána by bylo krajně netaktické. Smířil jsem se tedy s tím, že mě čeká další pracovní den vyplněný tichem a prázdnem, což mě vehnalo do stejného stresu, v jakém se nalézali ostatní členové posádky. Napětí kolem stolu bylo tudíž všeobecné. A tak se Vanderhoose jako kapitán lodi a palubní lékař v jedné osobě rozhodl toto napětí nějak vybít. Zvedl bradu, spodní čelist povyjela kupředu a Jakov se na nás dlouze zadíval přes špičku nosu. Rysí licousy se naštětily. Pro začátek to zkusil s několika anekdotami ze života hvězdných pilotů. Byly stařičké a vyčichlé — já se donutil k jakémus takémus úsměvu, Majka vůbec nezabrala, zato Komov se zachoval vysloveně podivně. Naslouchal se soustředěnou vážností, v kulminačních pasážích pokyvoval hlavou, pak si Vanderhooseho zamyšleně prohlédl a se zjevným zaujetím konstatoval:

„Řeknu vám, Jakove, že k těm vašim licousům by se skvěle hodily štětičky na uších.“

Což bylo řečeno moc pěkně a za jiných okolností bych z takovéto přátelské jízlivosti vytěžil velké potěšení, ale v této chvíli mi Komovova reakce připadala zpupná a neurvalá. Vanderhoose byl patrně opačného názoru. Samolibě se uculoval, ohnutým ukazovákem si licousy ještě přičechral — nejdřív levý a pak pravý — a nabídl nám takovýto příběh:

„Přijde na jistou civilizovanou planetu jeden pozemšťan, naváže první kontakty a nabídne původnímu obyvatelstvu své služby jako významný pozemský odborník na projektování, vývoj a provoz perpetua mobile prvního druhu. Domorodci přirozeně visí tomuto vyslanci superrozumu na rtech a podle jeho návrhů okamžitě začínají budovat první experimentální mechanismus. Hotovo. Zařízení nefunguje. Pozemšťan lomcuje kolečky, jako had se proplétá mezi hřídeli a všemožnými převody a láteří, že všechno je špatně.,Máte hrozně zaostalou technologii,‘ říká jim,tyhle uzly se musí radikálně předělat a tyhle totálně nahradit, co o tom soudíte?‘ Co si měli domorodci počít? Nezbylo než radikálně předělávat a totálně nahrazovat. Sotva skončili, přižene se ze Země raketa první pomoci, milého vynálezce se zmocní lapiduši a do příslušných míst mu vrazí příslušnou injekci. Lékař vysloví domorodcům příslušné omluvy a raketa zase odstartuje i s vynálezcem na palubě. Domorodci tonou v trapných rozpacích a najednou si všimnou, že perpetuum mobile běží. Ano, přátelé, rozběhlo se a funguje dodnes, už sto padesát let.“

Mně se tento nevyumělkovaný příběh zalíbil. Nebylo pochyb, že si ho Vanderhoose vymyslel sám, ze všeho nejspíš právě teď. Jenže Komovovi se ta historka k mému převelikému údivu zalíbila taky. Už uprostřed kapitánova vyprávění zarazil pohled bloudící po stole ve snaze dopátrat se hořčice, upřel oči na Vanderhooseho a nespustil je z něj, dokud vypravěč neumlkl, aby se posléze nechal slyšet v tom smyslu, že myšlenka nepříčetnosti jednoho z partnerů kontaktu mu z teoretického hlediska připadá nesmírně podnětná. „Všeobecná teorie kontaktu v každém případě až doposud s takovouto eventualitou nepočítala, i když už na počátku jedenadvacátého století přišel jistý Strauch s návrhem jmenovat do kosmických posádek také schizoidní jedince. Už tehdy bylo totiž známo, že schizoidní intelekt se vyznačuje velmi výraznou schopností nepředpojaté abstrakce: tam, kde se normální člověk v chaosu jevů a věcí nikdy neviděných volky nevolky snaží zachytit něco známého, již vstřebaného, stereotypního, je schizoidní jedinec nejen schopen vidět věci tak, jak jsou, ale i vytvářet nové stereotypy, bezprostředně vyplývající z utajené podstaty zkoumaného chaosu. Mimochodem,“ pokračoval Komov, který se poznenáhlu rozpaloval, „ukazuje se, že tato vlastnost je podivuhodně příbuzná u schizoidních individuí, reprezentujících ty nejrozmanitější typy rozumu. Nu a jelikož teoreticky nikterak není vyloučena možnost, že objektem kontaktu se může stát právě schizoidní jedinec, a protože včas nepodchycené schizoidní sklony mohou v průběhu kontaktu vést k těm nejzhoubnějším důsledkům, připadá mi problém, jehož jste se tu dotkl, Jakove, hodný seriózního vědeckého zájmu.“

Vanderhoose se vesele zašklebil a prohlásil, že tuto myšlenku Komovovi milerád věnuje, a dodal, že je čas vydat se na cestu. Majka, kterou začala celá věc opravdu zajímat a která Komova sledovala se zvídavě pootevřenými ústy, nápadně zhasla. Já taky povadl — všechny ty řečičky o schizoidních jedincích mě přiměly k velmi nepříjemným úvahám. A v té chvíli se to stalo. Vanderhoose a Majka už byli z jídelny pryč, kdežto Komov se zastavil ve dveřích, nečekaně se otočil, silnými prsty mi sevřel předloktí, jeho ocelově šedé oči soustředěně zapátraly v mé tváři a on rychle a tiše prohodil:

„Nějak jste se nám sesypal, Stasi. Něco se stalo?“

Zkoprněl jsem. Vskutku nadpřirozená jasnozřivost tohoto odborníka na schizoidní psychiku. Přesto se mi podařilo v mžiku se ovládnout. Tato vteřina rozhodovala o příliš mnohém. Ucouvl jsem a s nezměrným údivem se zeptal:

„O čem to mluvíte, Gennadiji Jurjeviči?“

Zpytavý pohled dál pobíhal po mém obličeji a on se otázal ještě rychleji a tišeji:

„Bojíte se tu zůstat sám?“

To už jsem se znovu pevně vypínal v sedle.

„Já že se bojím?“ opakoval jsem jeho otázku. „To snad jsou příliš silná slova, Gennadiji Jurjeviči. Nejsem dítě…“

Pustil můj loket.

„Nechcete letět s námi?“

Pokrčil jsem rameny.

„Připojil bych se k vám s radostí, ale včera jsem tu měl ty drobné maléry. Asi bude lepší, když tu zůstanu.“

„Jak myslíte,“ pronesl s neurčitým výrazem ve tváři, otočil se na podpatku a odešel.

Ještě jsem v jídelně postál a s konečnou platností se dával do pořádku. V hlavě jsem měl pěknou šmodrchanici, ale cítil jsem se jako po úspěšně vykonané zkoušce.

Zamávali mi na rozloučenou a odletěli, ale mě ani nenapadlo, že bych je měl smutně provázet pohledem. Ihned jsem se vrátil do lodi, vybral si krystalový stereopár, vyzbrojil jím obě uši a rozvalil jsem se do svého křesla. Sledoval jsem práci všech tří hošánků, četl jsem si, přijímal radiogramy, besedoval s Vadikem a Ninon (zjištění, že Vadikovi tam taky na celé kolo hřmí nějaká hudba, mě potěšilo), pak jsem si usmyslel, že všude uklidím, před obědem jsem sestavil královský jídelníček, který bral v úvahu požadavek nezbytného posílení nervové stability — to vše za hřmotu, zvonění, kvílení fléten a mňoukání nekofonů. Zkrátka jsem snaživě, nelítostně a přitom bezesporu užitečně zabíjel dlouhou chvíli. Po celou dobu této programové časovraždy mě vytrvale pronásledovala trýznivá myšlenka: jak se Komov dopídil mého slabého místa, a hlavně co s tím hodlá dělat? Zatlačil mě do slepé uličky. Ty jeho nemístné starosti na staveništi, ty výklady o schizofrenicích, to zvláštní intermezzo ve dveřích jídelny… Hrome, on mi snad nakonec navrhne, abych letěl s nimi, evidentně se bál nechat mě tu samotného! To je to tak nápadné? Takový Vanderhoose si například nevšiml ničeho…