Arkadij Strugackij - Miliardu let pred koncem sveta

Asi nějak takhle — teď už ovšem nevím, zda správně, či ne zcela správně, nebo dokonce naprosto nesprávně — jsem to pochopil. Ani jsem se s ním nezačal hádat. Ono to i beztak nestálo za nic, a pokud se věci měly mít skutečně takto, připadalo mi mé postavení natolik beznadějné, že jsem prostě neměl ponětí, co na to odpovědět, jak se zachovat a proč vlastně dál žít! Jen si to představte! D. A. Maljanov versus Vesmír! To není ani ta tiplice zabitá cihlou. To není dokonce ani virus uprostřed Slunce…

„Poslouchej,“ řekl jsem mu. „Jestli je to tak, jak říkáš, tak proč tu, u všech všudy, ještě klábosíme? Vem je ďas, ty mé M-dutiny… Volba, volba! Prosím tě, jakápak volba?“

Večerovskij si rozvážným pohybem sejmul brýle a začal si prsty mnout otlačený kořen nosu. Dlouho, úmorně dlouho neřekl ani slovo. A já čekal. Protože jsem šestým smyslem chápal, že Večerovskij mě nemůže takhle opustit, to by nikdy neudělal, nikdy by mi tohle všechno nevykládal, kdyby se z toho nenašlo nějaké východisko, nějaká varianta, nějaká skutečná volba, hrom do police. Když si dožehlil nos, nasadil na něj brýle zpátky a velice tiše pronesl:

„Řekli mi, že cesta ta mě dovede až k oceánu smrti — a já se z půli vrátil. Od té chvíle kráčím chodníky křivolakými, pustými, cestami bez konce a návratu…“

„No a?“ zeptal jsem se.

„Mám ti to opakovat?“

„Jen si posluž.“

Zopakoval to. Nejraději bych se býval rozplakal. Zbrkle jsem vyskočil od stolu, naplnil čajník a znovu ho postavil na plyn.

„Ještě že je na světě čaj,“ poznamenal jsem. „Jinak bych se už dávno válel namol opilý pod stolem.“

„Já mám přece jen raději kávu,“ opáčil Večerovskij.

A vtom jsem zaslechl, jak se v zámku venkovních dveří otáčí klíč. Asi jsem dočista zbělal, možná až zmodral, protože Večerovskij se ke mně naklonil a zašeptal:

„Klid, Dimo, klid… Vždyť jsem tu s tebou…“

Téměř jsem ho neslyšel.

V předsíni se otevřely další dveře, zašustily nějaké šaty, rozlehly se rychlé kroky, zavřeštěl Kaljam a — to jsem ještě seděl jako pařez — zazněl udýchaný Irčin hlas: „Kaljamuško…,“ a vzápětí hlasitěji: „Dimko!“

Už si nevzpomínám, jak jsem překonal těch pár metrů mezi kuchyní a předsíní. Popadl jsem Irku. do náruče, sevřel ji, přitiskl k sobě („Irko, Irko!“), vdechl vůni známých parfémů — měla taky mokré tváře a taky drmolila cosi podivného: „Tak ty jsi naživu, prokristapána… A já už si myslela… Dimko!“ Vzpamatovali jsme se. Přinejmenším já. Konečně mi došlo, že je to skutečně ona, a taky jsem si uvědomil, co to drmolí. A můj amorfní pařezovitý úžas vystřídal naprosto konkrétní všední úlek. Postavil jsem ji zpátky na podlahu, ucouvl, zahleděl se do jejích uplakaných očí (ani se zřejmě nestačila namalovat) a zeptal jsem se: „Co se stalo, Irko? Co tu děláš? A kde je Bobka?“ Myslím, že mě neposlouchala. Zarývala se mi prsty do rukou, horečnatě bloudila slzavýma očima po mé tváři a neustále opakovala:

„Já se z toho div nezbláznila… Už jsem si myslela, že to nestihnu… Co to všechno má znamenat…?“

Ruku v ruce jsme se spolu vmáčkli úzkými dveřmi do kuchyně, kde jsem ji hned usadil na svou židli a Večerovskij jí udělal silný čaj rovnou z konvičky s esencí. Lačně ho vypila, i když dobrou polovinu vybryndala na plášť. Vypadala k smrti vyděšená. Tvář měla tak ztrhanou, že jsem ji málem nepoznával. Oči zarudlé, rozcuchané vlasy trčely v chomáčích do stran. Vtom mě zamrazilo a já se pro jistotu opřel o dřez.

„Snad se něco nestalo Bobkovi?“ zeptal jsem se, sotva hýbaje jazykem.

„Bobkovi?“ opakovala nepřítomně. „A co s tím má společného Bobka? Já se kvůli tobě div nezbláznila… Co se tu vlastně děje?“ vykřikla najednou. „Byl jsi nemocný?“ Její oči mě znovu oběhly od hlavy až k patě. „Vždyť jsi zdráv jako řípa!“

Uvědomil jsem si, že mi bezděky klesla spodní čelist, a tak jsem ji zase přiklapl. Nechápal jsem nic. Večerovskij se tím nejklidnějším hlasem na světě zeptal:

„Dostala jsi nějakou špatnou zprávu, která by se týkala Dimy?“

Irka mě přestala rentgenovat a pohlédla na něj. Pak se najednou utrhla z místa, vyběhla do předsíně a okamžitě se vrátila k nám. V chůzi se přehrabovala v kabelce.

„Jen se podívejte…, podívejte se, co jsem dostala…“ Na podlahu se sypaly hřebínek, rtěnka, peníze, nějaké papírky a krabičky. „Propáníčka, tak kde to mám…? Aha!“ mrštila kabelkou na stůl, strčila roztřesenou ruku do kapsy pláště a vytáhla pomačkaný telegram. „Tady!“

Vytrhl jsem jí blanket a přelétl text očima. Ničemu jsem nerozuměl… STIHNOUT SNEGOVOJ… Pročetl jsem text ještě jednou a pak, ze zoufalství, znovu, tentokrát nahlas:

„DIMOU JE ZLE SNAZTE SE TO STIHNOUT SNEGOVOJ… Jak to — Sněgovoj? Proč Sněgovoj?“

Večerovskij mi telegram opatrně odebral.

„Odesláno je to dnes ráno,“ řekl. „Všechny údaje pošty, pokud tomu rozumím, jsou v pořádku…“

„A kdy byl odeslán?“ zeptal jsem se hlasitě, jako bych byl nahluchlý.

„Dnes ráno. V deset dvacet dva.“

„Proboha! A co ho to napadlo takhle krutě si ze mě vystřelit,“ řekla…»

18.»… nemohl usnout. Vlastně už stejně bylo ráno. Venku se už téměř rozednilo a v pokoji bylo i přes zatažené závěsy poměrně světlo. Chvíli jsem jen tak ležel, pohladil jsem Kaljama, který se rozvalil mezi námi, a poslouchal Irčin tichý, klidný dech. Vždy spala velmi hluboce a s nesmírnou chutí. Na světě nebylo nepříjemnosti, která by ji dokázala připravit o spánek. Přinejmenším aspoň doposud…

Mdlobná, malátná zcepenělost, která se na mě zhroutila v okamžiku, kdy jsem si přečetl telegram a pochopil jeho smysl, mě neopouštěla. Všechny svaly jsem měl ztuhlé jako v křeči a uvnitř, v prsou a v břiše, ležela obrovská beztvará hrouda. Chvílemi se hrouda zvolna převracela a já se začínal zimničně chvět.

Z ničeho nic jsem si představil mrtvého Sněgového — jak jde v obrovském pruhovaném pyžamu po Moskevské, tělnatý a studený, se speklou krvavou dírou ve velké lebce; jak se na poště staví do fronty u okénka telegrafu: v pravé ruce třímá pistoli, v levé blanket, a nikdo kolem si ničeho nevšimne, úřednice za přepážkou bere text z jeho mrtvých prstů, píše mu stvrzenku, na peníze si ani nevzpomene a jen otráveně broukne: „Tak další…“

Zatřásl jsem hlavou, abych ten přelud zapudil, tichounce jsem opustil svou válendu a jen tak v trenýrkách a bos jsem odťapkal do kuchyně. Tady už bylo úplně světlo, zvenčí naplno halasili vrabčáci a ozývalo se rytmické škrábání domovníkova koštěte. Našel jsem Irčinu kabelku, chvíli se v ní přehraboval, vylovil z jejích útrob pomačkanou krabičku se dvěma zlomenými cigaretami, posadil se na stůl a zapálil si. Už dávno jsem nekouřil. Asi tak dva roky, možná i tři… Pořád jsem si dokazoval, jak mám silnou vůli. Krruci, herec jsem prachmizerný a lhát neumím vůbec. Jenže Irka se nic dovědět nesmí. Té by to stejně k ničemu nebylo. Tohle si musím prožít sám a sám se s tím vyrovnat. V takové věci mi nepomůže nikdo, ani Irka. Prostě nikdo.

Ale proč vůbec uvažuju o nějaké pomoci? Copak mně Jde o to, aby mi někdo pomáhal? Irku jsem, pokud to bylo jen trochu možné, do žádných svých nepříjemností nezasvěcoval. Nemám rád, když jí musím působit starosti. Strašně rád jí dělám radost a stejně nerad jí působím bolest. Nebýt tohohle nesmyslného guláše, už bych jí nadšeně vykládal o M-dutinách a ona by hned všemu porozuměla, protože je to hlavinka, třebaže nemá žádnou teoretickou průpravu a neustále lamentuje nad svou zabedněností… Ale co jí řeknu teď? Beznaděj, naprostá beznaděj…