Ondřej Neff: Měsíc mého života

„Sto dvanáct,“ zalhal jsem.

Kývla stranou k oráklu.

„Třináct set dvaaosmdesát,“ pravil jsem znechuceně. Změřila si mě od hlavy k patě. Byl jsem pořez.

„Činky?“

„Pivo.“

„S tím by byl konec,“ pozvedla obočí. „Měsíc je suchej.“

V tom byla vedle jak ta jedle, v koloniích se vesele kšeftovalo s kde-čím, s pitím samozřejmě taky, jenom drogy se tam nevedly. Takový byl nepsaný havířský zvyk: u koho se našla droga, toho do týdne našli venku s rozepjatým poklopcem, jestli mi rozumíte. Nikdo se neptal, odkud ta droga přišla a za kolik a co tomu říká pan advokát. Nic takovýho. Chlapa vyvedli, ať sebou mrskal sebevíc, a pak ryc — a v tom nezničitelným, nepropálitelným a nerozřezatelným skafandru byla díra, a pak už následovalo jenom oznámení Bezpečnosti, že došlo k nehodě, a Bezpečnost se postarala o odvoz do márnice a pak v plastikovým pytli nahoru na Zem, a to bylo všechno, protože k tomu havířskýmu zvyku patřil dodatek, že feťákova smrt znamená na Měsíci asi tolik jako na Zemi tragický odchod mouchy masařky a vyvolává obdobný zájem kriminalistických orgánů.

Takže Měsíc je prej suchej.

„To není všechno,“ řekla ta hodná paní. „Taky tam nejsou ženské.“

„To už je horší,“ řekl jsem. Čekala, že odejdu, ale když jsem se k tomu neměl, pokračovala v odrazovacím projevu. Namáhavá dřina dvanáct hodin denně. Strava dehydrovaná, částečně syntetická, dílem recyklovaná. Bydliště v šuplíku dvakrát dva a půl metru. Za hádky pokuta, za rvačky a opilství kriminál.

„Za opilství? Měsíc je přece suchej.“

Nenechala se zmást.

„Taky za náboženskou propagandu,“ dodala významně.

„Vypadám na funďáka?“

„Náboženská propaganda je považována za závažný kriminální delikt,“ opakovala. „A za náboženskou propagandu se považuje i křížek na krku.“

„To je režim jako řemen, nemyslíte?“

„Nikdo vás nenutí, abyste pracoval v českopolské těžební, soudruhu… soudruhu…“

„Jakub Nedomý. Bez vyznání. Chcete, abych vám to podepsal?“

„Jestli chci? To vy podepsat musíte, soudruh Nedomý!“ zvolala pohoršené. „No a pak je tu paragraf šest.“

Pořád ještě jsem před tou milou stařenkou stál. Nohy mě už bolely, takže jsem přešlápl.

„Paragraf šest,“ pokračovala, „najdete v občanském zákoníku, v zákoně o pracovních právech a povinnostech nekybernetického personálu Průmyslového komplexu Luna. Umíte číst?“

„Studoval jsem čtyři vysoké školy.“

„To ještě neznamená, že umíte číst.“

Čtenář jsem opravdu nebyl, ale v životě jsem přelouskal nejmíň deset knížek a dvě z nich ty starodávné, s písmenama.

„Paragraf šest,“ pokračovala ta pohádková stařenka,, je koncipovaný jako ochrana proti vykukům, kteří by chtěli v soudních procesech s pékáel vytlouct kapitál. Maximální délka pobytu na Měsíci je stanovena na pět set šedesát dní. Kdo se zdrží déle z jakéhokoli důvodu, ať zaviněného nebo nezaviněného vyšší mocí, ztrácí právo na návrat na planetu Zemi a stává se trvalým občanem Lunárního společenství, aniž by měl nárok na jakoukoli náhradu ze strany pékáel. Paragraf šest si prostudujte, a až přijdete podepsat pracovní smlouvu, pokud přijdete, podepíšete prohlášení, že jste s ním srozuměn.“

Vztyčila ukazovák.

„To je ze strany Českopolské slušnost, abyste rozuměl, soudruh Nedomý. Právní následky to nemá žádné. I kdybyste nic nepodepsal, i kdyby se vámi podepsané prohlášení ztratilo, podle paragrafu šest se stejně stanete trvalým občanem Průmyslového komplexu Luna navždy, bez možnosti návratu na Zemi, byť i jen na přechodný pobyt.“

„Je to trochu drsárna, nezdá se vám?“

„Víte, jak vám změknou kosti po roce a půl pobytu v šestinové gravitaci? Po delším pobytu byste se nemohl na Zemi vrátit, i kdyby nebylo paragrafu šest.“

Teď ukazovákem zamávala ze strany na stranu.

„Je to lidumilný zákon. V minulosti se našla spousta chytráků. Prodlužovali si pobyt, aby nadělali peníze, protože se jim nechtělo domů, protože se nahoře zamilovali do kamaráda, důvody byly různé. Následky vždycky stejné: na Zemi se vrátil mrzák.“

„Copak felčaři nevymysleli nějakou léčebnou kůru?“

„Rehabilitační programy existují, ale paragraf šest je mnohem jednodušší opatření. Něco vám prozradím, soudruh Nedomý.“

Naklonila se přes stůl, až jí lokna spadla na čílko. Měla brčálově zelené vlasy, tahle babča.

„Pékáel má zájem na růstu stálé populace. I to je jeden z důvodů proč byl přijat paragraf šest.“

„Vážená soudružko,“ řekl jsem. „Aby bylo jasno: nejsem ani feťák, ani funďák, nemíním spasit svět a nechám na jinejch, aby vynalezli žárovku. Chci vydělat prachy, aby kamarádi viděli, že nejsem žádný máslo, že dovedu makat a že taky umím vydělaný peníze pěkně roztočit. Proto chci na Měsíc, frštendo? S paragrafem šest nebudu mít nejmenší potíže, to vás můžu ujistit.“

Takhle pošetile jsem mluvil a i po těch strašných letech je mi trochu stydno, když si na to vzpomenu. Samozřejmě, byla to setsakra jiná doba, tenkrát a dnes.

„A to, že pékáel sází funďáky do basy, to jenom schvaluju. Kdyby bylo po mým, zavřel bych je všechny. Je jich, bohužel, moc.“

Nebyl to tak moc náš problém. U nás v novosocialistickejch státech se fundamentalisti nikdy neprosadili. Někdo chodil do kostela a někdo ne, ale ten, co tam chodil, si nemyslel, že musí podříznout souseda za to, že se nemodlí.

Já jsem ještě na střední škole hodně cestoval a byl jsem i ve Východoamerický konfederaci a odtud jsme jeli do Svobodného císařství Texas a byli jsme i dole na jihu podívat se do těch míst, kde je na starých mapách zaznamenána šíje mezi Severní a Jižní Amerikou: cestoval jsem a vždycky mě udivovala podivná divokost lidí, které jsem potkával. Každý křičel: Já! Já! a myslel, že se kolem něho točí svět, a byl ochoten poprat se s každým, kdo byl trochu jinej než on. V Evropě jsem se s ničím takovým nesetkal, a navštívil jsem Bretaňskou socialistickou republiku, Bavorské království a samozřejmě Zelený pruh, od Gdaňska až po Dubrovník. Lidi byli — a dodnes jsou — k sobě vlídnější a ohleduplnější, asi proto, že mají v krvi nechuť vůči všem těm válkám, co v Evropě byly, a že se jich do pětačtyřicátého roku předminulého století semlelo nepočítané. Proto se asi ten fundamentalismus ujal hlavně mimo Evropu, v době, kdy jsem v té malé kanceláři v železné ulici vyjednával se starou zelenovlasou paní o pracovní smlouvě. Dnes už je to všechno zapomenutá záležitost, ale když já byl kluk, tak se první atomové bomby dostaly do rukou fanatikům z náboženských sekt, polohorká polostudená válka Rusáků a Američanů o lhostejnou Evropu skončila pro nedostatek zájmu a to teprve začalo být na světě dusno.

Tak tohle jsem asi měl na mysli, když jsem zelenovlásce říkal, že bych všechny funďáky pozavíral.

Asi ji to uspokojilo, ani se nepodivila, že jsem užil slůvka pékáel pro Průmyslový komplex Luna, a řekla mi, abych si všechno dobře rozmyslel a přišel za týden podepsat pracovní smlouvu.

„Podepíšu ji třeba hned,“ nabídl jsem, ale zavrtěla hlavou.

„Podle předpisu musíte mít týden na rozmyšlenou. To je pro vaše dobro, soudruh Nedomý. Nemuseli bychom to dělat. Žádné právní ustanovení nás k tomu nenutí.“