Ondřej Neff: Měsíc mého života

„Nezapomeň na osobní záznam! Máš paragraf šest na krku. Už se nesmíš vrátit na Zemi.“

„Záznam lze prověřit a opravit.“

Zasada byl teď tak pozorný, jako prve netečný. Bejček ožíval. Nová naděje mu vyvstávala před očima: předvede mě na oddělení boje proti náboženskému fundamentalismu a vysvětlí ilegální zásah do služebního záznamu jako konspirační nezbytnost. Dostane se na Jedničku snadno a rychle přes Bázi. Jak? Oddělení boje proti fundamentalismu spadá pod velitelství vojsk Organizace spojených národů.

Byl z něho znovu policajt policajtská, bojovník a veterán, ramenáč, bouchač s pěstmi jako pařezy. Jednou z těch pěstí zabušil na dveře cely. Za chvilku přijde služba a všechno bude v pytli.

„To kvůli tobě, blbče!“ rozkřikl jsem se na Zasadu. „Blbče jeden muslimská, bigotní! Teď se dostaneš leda do hajzlu, a ne do Mekky!“

Šestá brána muslimského ráje je vyhražena těm, kdo vykonali hadždž, pokud možno v poutním měsíci Zul-hidždže, a spatřili hadžar el-asvad, posvátný kámen, zazděný ve východním rohu Ka'by v Mekce, ten kámen rajského původu, jenž, původně bílý, zčernal doteky hříšníků. V den ki-jámatu, v den zmrtvýchvstání, až zatroubí archanděl Isráfíl, tento kámen, kdysi rozbitý jistým Karmatovcem na čtyři kusy, takže držán pohromadě stříbrnými deskami, obdrží oči a jazyk a bude vypovídat ve prospěch těch, kdo ho políbili. Nu a nyní hrozí bezprostřední nebezpečí, že kámen hadžar el-asvad v den kijámatu, až mu přivedou Jerzyho Zasadu, řekne: „Cože? Jerzy Zasada? Račte prominout, ale tohoto pána neznám, v životě jsem ho neviděl, aniž jsem okusil dotyk jeho rtů na povrchu zčernalém dotyky hříšníků.“

A šup s ním do džahannam, do pekla doposud ukrytého pod sedmerou zemí, ledaže by se Jerzymu podařilo proklouznout do čtvrté brány, zdobené obyčejnými perlami.

„Moc na mě nekoukej, sám sis džahannam vykoledoval, protože kam jinam patří muslim, který hadždž nevykonal, ač mohl!“

Bejček nás už neposlouchal, bušil do dveří a dovolával se příchodu stráže.

„Pouť do Mekky…,“ zašeptal Zasada, hledě na rozložitá záda strážce zákona, který se na jistou krátce omezenou dobu stal přestupníkem, avšak teď už byl zase strážcem zákona, divoce odhodlaným napravit přestupek, jehož se byl pod mým velením dopustil, napravit si reputaci, získat novou zásluhu a spolu s ní i hvězdičku navíc, protože hodnost nadstrážmistra je bezpochyby impozantnější než důstojenství strážmistrovské.

Bejček se proměnil, ale teď se proměnil i Zasada.

Procitl ze strnulosti, ožil, oči mu zahrály v drobném obličejíku zvýrazněném smolně černou bradkou, a jak tak klečel na dece, která mu sloužila za modlitební kobereček, překulil se na stranu, natáhl rukama kamsi pod kavalec, ozvalo se několikeré kovové lupnutí a celá jedna podlažní deska se sklopila jako padací dvířka pod šibenicí.

Dřív než jsem se stačil vzpamatovat, Zasada zmizel v otvoru, před očima se mi mihly podrážky jeho bot, bílé, takřka neochozené, on byl vždycky velice dbalý na svůj zevnějšek, tenhle Zasada.

Bejček neviděl, co se dělo, jenom vytrvale bušil a dovolával se příchodu strážného. Jenže venku se asi zase něco dělo, kdo ví, k jakému zvratu zase došlo, co vykoumal Brunza ozbrojený nožem ostrým jako pekelný most, zase nějaká vzpoura nebo protivzpoura, ano protivzpoura, protože chlapi z nových turnusů, kteří to mají za dvanáct nebo za šest, jistě nejsou nadšení tím, že Brunza drží náměstka jako rukojmí a že inženýr Dutkiewicz vyjednává s náčelnictvem, takže důl podle všeho stojí a mládencům utíkají prachy, za lelkování nikdo nedostane ani pětník, doruble jsou jenom za odvedenou fachu, a jak mládenci mají fachat, když po dole pobíhá Brunza s kudlou v ruce?

„Pojď,“ sykl na mne Zasada z temného otvoru.

Nemusel mi to říkat dvakrát. Robinzonádou jsem se vrhnul do zejícího otvoru a věřte, že v šestinové měsíční gravitaci se robinzonády dělají velice snadno.

Praštil jsem se přitom do hlavy (vedle boule, která mi tam narostla po té potyčce ve dvoraně, budu mít zřejmě další) a odřel jsem si loket, ale jinak jsem ten let absolvoval bez úhony.

„Ještě von,“ špitnul Zasada.

„Ty vole, s ním už nemůžeme počítat!“

„Pánko kochaný,“ zvolal Zasada důlní českopolštinou, „račte se připojit k partii!“

Skočil jsem po něm, abych mu zacpal hubu. Rozčilený polda nás naštěstí neslyšel, však ta jeho perlíkovitá pěst nadělala takový kravál, že by ho přehlušil snad jen důlní nakladač.

Zasada se mi ale vysmekl.

„Neslyšel jsi, že musíme být tři?“

„Najdem si jinýho třetího.“

„Na to už není čas. Pánko kochaný!“

Bejček přestal mlátit do dveří, obrátil se a zkameněl jako ten chlapík, o kterém se vypráví nováčkům, že si venku otevřel poklopec, aby se vyčural, a zapomněl, že je kolem minus sto devadesát.

„Stát,“ zvolal strážmistr Bejček, služby dbalý orgán Bezpečnosti. „Opakuji, stát!“

Sáhl po osobní zbrani, ale hned si uvědomil, že ji musel odevzdat dozorčí službě vězeňského oddělení. Nikdo nesmí do vězení vstoupit se zbraní, takový je předpis.

„Připojte se k partii, pánko kochaný,“ lákal ho Zasada.

Bejček zachrochtal a rozběhl se k nám. Žuchnul sebou na podlahu a natáhl obě ruce kupředu. Chtěl nás vytáhnout z díry jako plže z ulity, jenže přecenil svoje síly.

Popadli jsme ho každý za jednu ruku a táhli jsme a táhli, nohama zapření o stěnu větracího potrubí, ve kterém jsme se ocitli, a Bejček jen marně kopal kolem sebe nohama, nadával a vyhrožoval. Jeho mohutné tělo se sunulo po sklopené podlaze níž a níž, už byl v šachtě do půl těla, v poslední chvíli roztáhl nohy, snažil se zachytit fajfkama o kavalec, ale stačilo jen malinko zabrat — a už byl uvnitř.

„Parchanti! Parchanti mizerný! Vyzývám vás jménem zákona… pusťte mě, parchanti!“ Zasada něco udělal s podlahou, ta se zvedla, ozvala se kovová rána, jak na ni dopadly nohy sklopeného kavalce, a kolem nás nastala měsíčná noc.

„Tohle je napadení úřední osoby, já vás varujuuuu…“

Zasada se dostal k rozběsněnému Bejčkovi zezadu a ucpal mu dlaní ústa. Nastal okamžik ticha. Nad našimi hlavami něco bouchlo, zaduněly tam kroky, uslyšeli jsme dušené hlasy. Vězeňská stráž konečně zaslechla bušení a vtrhla do cely, teď už prázdné jako ústřičné škeble po lukulských hodech.

Bachaři pobíhali po cele, křičeli a nadávali a my byli na dva tři kroky od nich. Tápal jsem oběma rukama v temnotě, abych nahmatal Bejčkův obličej a pomohl Zasadovi při dušení. V životě jsem nedostal takovou nakládačku, jako tenkrát. Bejček měl páru! Mlátil kolem sebe rukama i nohama, snažil se nás zasáhnout, občas samozřejmě trefil holou pěstí ocelovou stěnu, ale častěji mne (Zasada ho držel zezadu, ale pak se ukázalo, že taky pěkně nakoupil, protože Bejček bil dozadu lokty.)

Mimoděk jsem ustupoval, abych se dostal z dosahu těch buldozerových úderů, ustupoval jsem, ale ty údery mě také popoháněly, každá ta rána mě odhodila na čtvrt metru dozadu, už mě bolela všechna žebra a věru, že jsem netušil, kolik jich v těle mám, dobrých sto patnáct, jak jsem to tak odhadoval.

Zasada visel Bejčkovi na zádech, přitisklý jako mládě medvídka koaly, a už se viděl, jak vchází do ráje branou ze žlutých perel zvanou džannat-ul-chuldi, která je vyhrazena prorokům, ale také mučedníkům, protože ho Bejček krutě hryzal do dlaně. Trápilo ho však pomyšlení na to, že islám výslovně zakazuje dobrovolné mučednictví a za skutečného mučedníka nepovažuje věřícího pokousaného policajtem, nýbrž toho, kdo byl nevinně zavražděn, stal se obětí morové nákazy, utonul či uhořel, byl zasypán sesutou zdí, zemřel hladem či na pouti do Mekky.