Ondřej Neff: Měsíc mého života

Poněkud povolil, ale moc ne.

„Zná ho ten chlap.“

„Kde je ten chlap?“ Zamračil se a podezření div mu nekřičelo z očí. „Jak to, že jsi ten plán z něho nevymámil?“

„Ježišmarjá, copak jsem s ním mohl mluvit?“

Zatřepal mnou, až mi v šíjových obratlích zachřestilo.

„Já tě zabiju hned teď na fleku, ty hajzle!“

„Dyť von…“ Chtěl jsem to doříct, ale ten blbec mě svíral tak silně, že jsem nedokázal propasírovat ani hlásku tou škvírou, která v hrdle zbyla.

„Co von?“

„Von sedí v base, ty vole, a proto potřebuju policajta, aby mě k němu doved, copak ti to není jasný od začátku?“

Ano, taková byla ta smutná pravda: osnovatel onoho plánu Jerzy Zasada dřepěl v base za to, že vzýval Alláha, což bylo ve všech koloniích Luny zakázáno stejně přísně jako vzývání kteréhokoli jiného proroka, boha nebo modly, co jich jen na světě je, a že jich je tam hodně, a mela se kolem nich točí tak náramná, až se člověk musí divit, proč ta modrá Země, co nám visí nad hlavami, ještě nezčervenala.

Pustil mě docela.

Polák, a mohamedán. To je tak strašná blbost, že by si ji nedokázala vymyslet ani tak mazaná palice, jako je tvoje. Jdeme do basy. Ale to ti povídám: jestli je v tom levota, zůstaneme v base všichni tři. Zasada za vzývání Alláha, ty mrtvej a já za bestiální vraždu.“

Vyšli jsme na chodbu.

Bylo tam plno lidí, jedni utíkali tam, jiní onam, rozčilovali se nad něčím, něco vykřikovali, ale ani Bejčka, ani mě nezajímalo nic z toho, co se jim motalo v makovicích.

Jerzy Zasada dřepěl v tureckém sedu na pokrývce rozložené na zemi s přimhouřenýma očima, bez hlesu a bez pohybu. Teprve při bližším ohledání si mohl pozorovatel všimnout, že mezi prsty svatého muže volně kloužou kuličky tasbíhu, růžence o devětadevadesáti zrnech, symbolizujících krásná slova, jež blíže objasňují atributy Alláha, toho boha, vedle něhož není jiných bohů, neboť lá iláha lila-1-láhu.

Bejček se po mně nejistě podíval a já jen pokrčil rameny. Také jsem nevěděl, co Zasada udělá, když ho vyrušíme z jeho zikru.

Zakašlal jsem.

Bejček do mne dloubnul loktem a kývnul bradou.

Byl netrpělivý, strážmistr Bejček. A já taky nemohl sloužit za příklad bohorovně vyrovnaného člověka.

„Poslyš, Jerzy,“ začal jsem, „posílá mě za tebou jistej Kazik. Přetahoval mě na vaši víru, ale marně. Ale neprásknul jsem ho. To je taky zásluha. A tenhle… chlápek je kamarád. Přesně ten policajt, kterýho potřebuješ.“

Neřekl ani slovo.

„Řekni mu něco,“ obrátil jsem se na Bejčka.

„Poslouchejte, Zasada, vy nevíte, co se děje venku. Teď už nejste v base jenom vy a půl tuctu těch dalších náboženskejch cvoků.“ Šlápl jsem mu na nohu. Nevšímal si toho. „Teď jsme v base všichni, víc než pět set chlapů. Nahoře je zase nějaká válka nebo co, a když odsud nevypadnem, máme za tejden paragraf šest na krku. Nekoukejte na mou uniformu. Jsem bezpečák, o to by nic, ale nechci tu zůstat o nic víc než tady Nedomý. Potřebuju se dostat zpátky, jasný? A vy prej víte, jak na to.“

„Přísahám ti, Jerzy, že to není podraz,“ připojil jsem se k němu. „Zařídil jsem to přesně podle toho, co říkal Kazik: přiveď Jerzymu policajta a on zařídí ostatní. Tady máš policajta, tak zařizuj.“

Konečně zvedl oči.

„Kdo jste? Neznám vás. Nikdy jsem vás neviděl.“

V cele bylo šero, ale ne zase tak husté, aby si někdo popletl vlka s babičkou. Upřímně řečeno, mezi vězeňskou celou a šuplíkem pro svobodné havíře nebyl moc velký rozdíl. Snad jenom v tom, že šuplík se zamyká zevnitř, kdežto cela zvenčí. Jenže, co na tom? Kam se dostanu ze šuplíku? Pár set metrů chodeb, kantýna, marodka, klub, dvorana, no a samozřejmě šachta, dřina, makačka. Vesmír jen o malinko větší, než má Zasada. V jistým smyslu Zasada má větší vesmír: věří ve svého Alláha, kdežto já jenom na svejch sto tisíc dorublů, který dostanu jako náhradu za osmnáct měsíců ztracenýho života na tý sviňský kulatý skále, který se odpradávna říká Měsíc.

Kleknul jsem si přímo před něho, abych měl obličej na úrovni jeho očí. „Jerzy, je zle. Už tohle je součást útěku, rozumíš? Tenhle polda Jirka Bejček je už polda jenom podle uniformy. Lítá v tom s náma. Sám jsem ho namočil do kaše, aby nemohl ucuknout. Šel jsem hodně daleko, věř mi. Nemůžeme couvnout. Od týhle chvíle seš kápo ty. Přestaň s tím divadýlkem a začni jednat. Každou chvíli se může strhnout poplach. Opustil strážní stanoviště. Budou ho hledat. On rozbil hledačku, sakra, ukaž mu tu hledačku!“

Bejček se naklonil, vyhrnul si rukáv a ukázal Zasadoví identifikační kroužek. Vysílač impulzů byl na mraky. Už to mělo Terzyho přesvědčit. Kdo by rozbíjel vysílač impulzů, tím spíš, že ten někdo vězí v policejní uniformě?

„O ničem nevím, nic jsem neslyšel a nikoho neznám,“ odvětil Jerzy. Na mě se ani nepodíval. Hleděl přímo na Bejčka.

„Ty si myslíš,“ řekl jsem, „že mě zmáčkli a že jsem tě shodil. Myslíš si, že tohle je bouda, nebo že Kazik promluvil. Jak tě mám přesvědčit, že nelžu?“

„Vzpomínáš si, co jsem ti řekl? V tomhle lapáku zůstaneme oba, ty mrtvej a já s obviněním z vraždy na krku,“ řekl Bejček.

„Slyšíš ho?“ naléhal jsem na Zasadu. „Přestává se mu to líbit. Jak by ne, je v zoufalý situaci, zrovna tak jako já a ty. Podívej se na mě, no tak, podívej se!“

Nepřestával vypočítávat krásná slova náležející Nejvyššímu, který je jeden bez druha i kohokoliv sobě podobného, v sobě jednotný, věčný, bez počátku a předchůdce i bez konce a nástupce, nepodléhaje smrti, neomezen časem ani místem, ani jiným určením. Jenže my jsme na tom jinak, jsme omezeni počátkem i koncem, časem i místem a sterým dalším určením a smrt čeká na nás na všechny. Chci umřít nahoře na Zemi, a ne tady, už zaživa pohřbený do měsíční skály.

„Bylo řečeno,“ ozval se Zasada, „že v den osudného naplnění objeví se Gog a Magog a srdce nespravedlivých naplní se hrůzou, avšak srdce pravověrného zaplesá. Nemám čeho se bát. Anděl smrti Azráíl mě převede

přes most pekelný, který je tenký jako vlas, ostrý jako břitva a temný jako noc. Po jeho boku vstoupím do čtvrté z bran džannatu, jež sluje džannat Adana a je poseta bílými perlami a je vyhražena těm, kdo nabádali k dobrému a odvraceli od zlého. Necítím vůči vám zloby. Ani pro vás není cesta k ráji uzavřena. I v hodině poslední se můžete obrátit na víru pravou. Opakujte po mně: lá iláha illa-1-láhu. Proč byste si měli upřít věčných blažeností ráje, když jeho brány jsou otevřeny i některým zvířatům, jako je oslice proroka Sáliha, tele Abrahámovo, mravenec Šalamounův, dudek královny Bilkís a pes sedmi spáčů?“

„Brána šestá,“ ozval jsem se, „džannat-un-na'ími, je stříbrná,“ podotkl jsem. Znal jsem to od Kazika

Zasada sebou trhnul.

„Já vás zabiju oba,“ řekl Bejček. Najednou mu něco blesklo hlavou. „Vždyť ty… Co to tady blábolíš o branách do ráje? Že ty jsi zakuklený muslim?“

„Nesmysl,“ odtušil jsem. „Kazik toho do mě hodně nahustil, když mě chtěl obrátit na víru, ale nějak mu to nevyšlo, viď, Jerziku.“

„Zahrada pohodlného života…,“ opakoval Jerzy Zasada zamyšleně.

„Co kdybys to měl vysvětlit vyšetřujícím orgánům,“ děl Bejček. „Antifundamentalistické oddělení je na Bázi na Jedničce. Co tomu říkáte, Nedomý? Co kdybychom se vypravili na Jedničku společně, ale služebně?“