Ondřej Neff: Měsíc mého života

„Vy jste holt lidumilná organizace.“

Poprvé se usmála. „Tak to ne,“ řekla. „To opravdu ne. Však to poznáte, jestli se na Měsíc dostanete.“

Za týden jsem smlouvu podepsal. Máma, když se to dozvěděla, mohla prolítnout stropem a oba fotříni se pohádali, protože jeden byl strašně pro a druhej strašně proti. Malá ségra Alenka to přijala klidně a jenom se mě zeptala, co jí z Měsíce přivezu.

„Přivezu ti kráter,“ řekl jsem.

„Dobře,“ vzala to vážně. „Ale chci takhle malinkej.“ A ukázala prstíčkama kroužek asi tak o průměru tří centimetrů.

Nastal trénink, pěkně tuhý, a školení a musel jsem se opravdu naučit číst a paragraf šest nám omílali o hubu pětkrát denně po celých šest týdnů, co výcvik trval. Ne aby vás napadlo dělat nějaké fígle, házet se marod, porvat se s kamarádem a zůstat v base — pět set šedesát dní a pak od vás Českopolská dává ruce pryč, zpáteční tiket propadá a nazdar, je z vás občan pékáel, pozemské doruble vám vymění na Lunární kredity Ústřední banka v Arkádii. Za ně si můžete koupit karbanátek v sušině, vatu do uší a pět minut telefonního spojení s tetou Amálkou v Kardašově Rečici.

Náležitě vycvičeni a také vyděšeni strašidlem zvaným paragraf šest odletěli jsme všichni na Lunu, tenkrát ještě ne přes Lagrang, ale přes nějakou všivou stanici, která — pokud se pamatuju — byla v soukromém držení nějaké holandské společnosti. Nebo honolulské? Já už si ten místopis pletu. Osmnáct měsíců uteklo jako voda a najednou se všechno zvrtlo a já seděl v díře se dvěma chlapy a věřte, že bych se obtížně rozhodoval, který z nich mi jde víc na nervy.

„Má šalláh,“ opakoval polský mohamedán vážně. „A s pomocí Alláhovou se dostaneme odsud pryč.“ Rozhlížel jsem se kolem sebe.

„Vypadá to tady jako ve skladu zdravotnických potřeb,“ podotkl jsem.

Jerzy přikývl. „Velmi správně. Stejnokroje příslušníků záchranné služby. Nosítka — a hlavně — tísňová vysílačka. Ta přivolá z jedničky záchranku.“

„Záchranku může přivolat jenom personál zdravotní služby,“ ozval se Bejček.

„Ano,“ přikývl Jerzy, „ale také policista. K útěku je třeba tří lidí: dva nesou nosítka a třetí na nich leží. A jeden z těch tří musí být policista.“

„Na nosítkách budu ležet já,“ pravil Bejček, ohmatávaje si hlavu. „Mám frakturu lebeční kosti.“

„To nepůjde,“ namítl Jerzy. „Alláh si nepřeje, aby muslim nesl na nosítkách nevěřícího psa.“

„Kromě toho bys na těch nosítkách vypadal směšně. Ani bysme je pod tebou nenašli,“ přisadil jsem si. „Ale bacha. Chci mít jasno, protože tu padlo pár ošklivých slov. Jedem v tom všichni tři, bez podrazů.“

Díval jsem se přitom na Bejčka. Po úderu do lebky značně zkrotnul a kupodivu možná i přišel k rozumu.

„Jo,“ pravil, ale nadšení bylo v tom prohlášení obsaženo v nezvažitelném množství. Proto jsem považoval za potřebné přitlačit na pilu.

„Jak jsem řekl, kdybys nás chtěl shodit, polepíme ti to s Jerzym tak důkladně, že kvůli těm flastrům ti bude každý sako malý.“

„Tohle je snad jasné,“ řekl Jerzy. „Teď si oblékněte stejnokroje.“

„Jestlipak jsi vybral dost velké číslo pro kolegu?“ zapochyboval jsem a hned se ukázalo, jak opodstatněné moje pochybnosti byly.

Bejček ze sebe stáhnul policejní stejnokroj. Sykal přitom a supěl, protože pád ho zřejmě pošramotil asi tak jako mne jeho pěsti. Námaha byla ale korunována úspěchem a brzy tu stál, pitvorně pokroucený ve stísněném prostoru, v tričku a ne zcela aseptických trenýrkách.

„Zkus si tuhle kazajku,“ podal jsem mu bílé sáčko „vypadá, že je větší.“ Nejsem ani dnes houžvička a tenkrát jsem byl skoro vazba, ale byl bych přísahal, že mi to kvádro padne a že v něm budu dokonce trochu kloktat. Strážmistr s dosti značnou námahou vecpal paži do rukávu, ale když chtěl zabydlit i druhý rukáv, začal se točit do kolečka jako pes, který si honí vlastní oháňku.

„Chlapi, ale vážně, já tohle neoblíknu.“

„Trpělivost pomáhá velbloudovi přežít,“ pravil Jerzy Zasada. „Pokus se znovu.“

„Počkej, já ti pomůžu,“ nabídl jsem se, ale brzy jsem poznal, jak marné jsou všechny snahy. „Nedá se nic dělat, Jerzy. Musíme si obrátit role. Na nosítka se položí tenhle hroch a z tebe se stane saniterák.“

„Alláh si nepřeje, abych…“

„Tohle je vážná věc, Jerzy.“

„Já to ale myslím vážně,“ a podíval se na mě tak vážně, že já vážně pochopil, jak vážně to myslí.

Bejček ze sebe vztekle rval rukáv bílé kazajky.

„Tak on ten celej slavnej útěk ztroskotá nakonec na tom, že jeden cholera pitomá vybral v magacínu sako pro trpajzlíky!“

„Ne pro trpajzlíky,“ řekl jsem, „ale pro normální lidi. Poslouchej, Jerzy, nemůžeš na to svoje mohamedánství na chvilku zapomenout?“

„Lituju, ale nejde to. Nehodlám strávit v džahannam ani hodinu déle, než je nutno.“

„Přijdeš tam tak jako tak,“ rozpomínal jsem se na svoje informace o článcích mohamedánské víry. „Sem tam nějaká ta hodinka tě nevytrhne.“

„Hodinka? Tisíc let navíc! To se raději vrátím do basy.“

„A podle paragrafu šest zkejsneš na Měsíci.“

„Má šalláh,“ odvětil Jerzy. „Tak se stane, je-li to vůle Alláhova.“

„A co kdyby,“ trápil jsem mozkovou kůru, „co kdyby Bejček přestoupil na tvoji víru? To by ti nebylo proti mysli, že by si muslim Bejček lehnul na nosítka?“

„Pokud by tobě nevadilo nosit muslima“ pokrčil Jerzy rameny, „já bych proti tomu nebyl.“

„Já jsem ateista!“ bránil se Bejček.

„Tím lépe,“ řekl jsem.„Kdybys byl, dejme tomu, buddhista, musel bys před přestupem na islám rozvázat pracovní poměr s Buddhou, a tím bys riskoval jeho hněv. To je něco podobnýho, jako když se chce oženit ženatej chlap. Ty jsi v záviděníhodné pozici chlapa svobodného.“

Znovu jsem zabrnkal na Bejčkovu slabou stránku: je žádoucí, aby nezapomněl na robátko nahoře na Zemi.

„Přestup budiž dobrovolný, vroucí a úplný,“ děl Jerzy.

„Nemáme dost času. V tuhle chvíli Bezpečnost už má avízo, že schází jeden maník,“ připomněl jsem.

„Copak já dovedu přestupovat na víru?“

Bejčkovy rozpaky byly vroucí a úplné, nikoli však dobrovolné.

„Především je třeba vykonat vyznání víry, kalima,“ řekl polský muslim. „Opakuj po mně: lá iláha illa-1-áhu va Muhammadun rasúl-ul-láhi.“

„To nedokážu říct, ani kdybyste mě rozkrájeli.“

„Nestačilo by to říct po našem?“ navrhl jsem.

„Dobrá,“ pravil Zasada po krátkém zaváhání, „opakuj: není Boha mimo Boha a Muhammád je jeho prorok.“

„Není Boha mimo Boha,“ řekl Bejček neochotně, „a Muhammád je jeho prorok.“

Zasada mu stiskl oběma rukama pravici.

„Cítíš něco?“

„Je mi zima.“

„Ale na duši. Cítíš, jak tebou prostupuje láskyplná milost Alláhova?“

„No jo,“ řekl Bejček. „Já si oblíknu svoje sako, ne? Sundám si ale odznaky a vejložky,“ dodal smutně.

„Nezapomeň na kalhoty. Jako muslim teď musíš vystupovat dvojnásob důstojně.“

Zasada pozvedl oči vzhůru, tam, kde se vznášela — odsud pochopitelně neviditelná — Země, podobná plesnivému pomeranči, a na Zemi Mekka, tento nejsvatější bod celé planety, a vydechl slova díkůvzdání. Pak, jak se zdálo, jeho náboženské vzrušení ustalo a byl ochoten věnovat se světským záležitostem.