Ondřej Neff: Měsíc mého života

„Celý plán jsem dopodrobna vypracoval,“ řekl. „Byl jsem až překvapený, jak snadno lze utéct ze zdejšího vězení.“

„Však se taky nepočítalo, že by z něho někdo chtěl utíkat. Kam by taky utíkal, a hlavně — proč?“ podotkl Bejček, který si tuto kritiku bezpečnostních opatření zřejmě vzal osobně.

Jerzy vytáhl z kapsy bílé saniterácké kazajky pečlivě složený arch papíru. Ukázalo se, že je to print hlavních větví rozvodu vzduchu v obytné části důlního komplexu. „Musíme se dostat až sem,“ ťukal Jerzy prstem do printu, „až k přepouštěcí komoře. Tady dáme signál a budeme čekat.“

„Dostane se ven?“

„Kdo? Signál? Samozřejmě. Právě tady,“ pokračoval Jerzy ve výkladu,, je plastiková stěna.“

Nechtěl jsem se vzdát jen tak snadno a pořád mě cosi dráždilo, opět ten neodbytný vnitřní hlásek, který otřásá tak dlouho neotřesitelnými pravdami, až se ukáže, že to jsou otřesitelné nepravdy. Je to prachšeredná potvora, ten vnitřní hlásek.

„Takže my budeme čekat za bukem, dokud ambulance nepřistane. Pak vylezeme a…“

Vtom mi svitlo a pochybnost se vyvalila z podvědomí, jako když na povrch čiré studánky vypluje šeredná bublina bahna.

„Odkud máš ten print?“

„Odkud bych ho měl? Z printru přece!“

„To tě nenapadlo, že printy jsou registrovaný?“

„Co to povídá?“ zeptal se Jerzy Bejčka. Zřejmě nebral mě, nevěřícího, příliš vážně, a tak se obrátil na kolegu muslima.

„Má pravdu,“ zahučel Bejček. „Každý print se ukládá do paměti spolu s identifikací tazatele.“

„Takže ten tvůj dotaz je v databázi schovanej jako ve škatulce. Policajti už vědí, že jsme zdrhli do potrubí. Zeptají se oráklu a on jim poví, že to nebyla náhoda, nějaký náhlý popud mysli, ale předem připravený plán, protože věrný Alláhův služebník Jerzy Zasada si obstaral print vzduchotechniky už pěkně dlouho dopředu. Jak dlouho, že jsem tak smělý?“

„Už sedm měsíců,“ odpověděl Zasada neochotně. „Útěk jsem vymyslel, hned jak po mně začali jít.“

„Tak moment,“ ozval se náš přítel policajt, „nemá smysl mlátit prázdnou slámu. My se přece můžeme přesvědčit, jestli o nás naši — tedy policajti — vědí.“

Vytáhl z kapsy svého učitýlka. Trochu jsem se zastyděl, že tak prostá myšlenka se nezrodila v mém, ale v jeho policajtském mozku: vždyť Bejček je pořád ještě příslušník Bezpečnosti a jeho učitýlek má vstup k informačním zdrojům policejního oráklu! Ona je ta informatika přece jenom složitá věc a já jsem pouhopouhý amatér, ačkoli jsem i na tomto poli dosáhl určitých výsledků, jak patrno z předchozího vyprávění.

Bejček namačkal svými krátkými tlustými prsty několik kódových znaků (divže přitom učitýlka nerozmačkal), nedůvěřivě zabrejlil na mikrodisplej a pak se jeho širokánská tvář zavlnila úsměvem: „Je to dobrý, chlapci, informace je v šuplíčku a nikdo o ni neprojevil nejmenší zájem!“

Nevím, jak je to možné, ale kámen padající ze srdce žuchne v šestinové měsíční gravitaci stejně silně jako na Zemi. Je to asi nějaká žuchací konstanta, nebo co. A protože to žuchlo trojmo, rána to byla přenáramná, třebaže ji nikdo nemohl zaslechnout.

Dobré dvě hodiny to trvalo, než jsme se potrubím vydrápali nahoru do bezprostřední blízkosti přepouštěcí haly kryté plastikovým dómem. Když jsme byli na místě, Zasada vytáhl z kapsy bílé kazajky tísňovou vysílačku záchranné služby.

„Spustíme to,“ řekl.

„Já jsem pro,“ odpověděl mu někdo ve tmě.

Kámen, který mi ze srdce vypadl, se tam zase vrátil a sevřel je tak silně, že jsem z toho div neměl smrt.

Oslepila nás záře silného reflektoru.

„Tak pojďte, pojďte,“ vyzýval nás neznámý hlas. „Na co čekáte?“

Neochotně jsme poslechli a šinuli jsme se s hlavami sklopenými, protože jinak to v těsném potrubí ani nešlo.

Čekal jsem, že kolem sebe uvidím mračno citrónů, ale i v tom jsem se přepočítal.

Když nás vytáhli na světlo boží (ocitli jsme se shodou okolností ve skladišti tlakových trubek), neuviděli jsme ani jednoho policajta. Kolem stáli havíři, tedy kamarádi, ale tvářili se tak nekamarádsky, jak to jen bylo možno, takže to vlastně nebyli kamarádi, a jak se záhy ukázalo, měli jsme moc velkou smůlu, že to byli nekamarádi-kamarádi, a ne policajti.

Bylo jich snad deset, víc se jich sem ani nevešlo, a další, jak bylo vidět otevřenými dveřmi, se tísnili na chodbě. Většinu z nich jsem znal jménem, či spíš přezdívkou, a všechny alespoň od vidění, byli to mazáci z našeho turnusu: Medvěd, Šlapka, Frantino, Šelsem; po těch letech si na víc jmen nevzpomenu, proč bych je taky měl všechna nosit v hlavě. Kazika jsem nikde neviděl.

Kamarádi-nekamarádi mluvili jeden přes druhého, ale notovali si jako z partesu, takže výsledkem byla jedna dlouhá, mnohoslovná litanie: „Vy hajzlové,“ tak asi začínal ten proslov a dotyčné podstatné jméno se v něm i nadále opakovalo nejčastěji, „vy jste se chtěli vykašlat na kamarády a zmizet po anglicku zadním vchodem, ale my nejsme tak hloupí, jak jste si mysleli, a umíme do pěti počítat a hned nám bylo jasný, kam máte namířeno.“

Hovořili dlouho, ale ne příliš jasně a přesně, takže mi to dalo chvilku koumání, než jsem přišel na to, v čem je háček. Bejček se ptal učitýlka na to, jestli policajti kladli dotaz oráklu; policajti se neptali, takže učitýlek dal správnou informaci. Kdyby Bejčka (nebo spíš mne) napadlo zeptat se na civilní okruh, učitýlek by bezpochyby odpověděl, že v civilním okruhu takový dotaz padl: kdopak byl zvědav na vnitřní uspořádání ventilačního potrubí? A kam vede to potrubí? Kudy, kudy, kudy cestička ven do nebíčka nebo kamkoli, hlavně pryč odsud? I naprostý hlupáček by z jediného pohledu na schéma rozvodu usoudil, že naše jediná naděje je v přepouštěcí komoře. A tam si na nás prostě počkali.

Když se vykecali a nastala chvilka pauzy, řekl jsem: „Kluci, vždyť můžete jet taky! Do sanitky se vejde sedumnáct lidi…“

Tím jsem jenom zašťoural do vosího hnízda. Okamžitě jsem dostal pár facek od těch nejbližších kamarádů-nekamarádů (byli to, myslím, Frantino se šlapkou, Medvěd naštěstí stál v tu chvíli vzadu), načež mi vysvětlili, že existuje něco jako kamarádství a solidarita a takové ty věci. Chtěli mi toho vysvětlit víc, ale najednou utichli a do přepouštěcí komory vstoupil Brunza s inženýrem Dutkiewiczem.

Podivil jsem se, že vysoký funkcionář Českopolské se tak rychle spřáhnul s předákem nepokojů, ale po čerstvé zkušenosti jsem se zařekl, že už ani slůvko neopustí hradbu mých zubů. Tento obrat jsem kdysi slyšel od Jerzyho, který to úsloví asi má z těch bláznivých knížek.

„To jsou oni,“ řekl Šelsem horlivě, a aby nebylo pochyb, ukázal na nás prstem. Moc hezké gesto, tohle ukazování prstem. To jsou oni, to jsou oni.

„V každém stádu,“ řekl Brunza „se najde pár prašivejch.“

„Hele, Brunzo, ber to rozumně,“ porušil jsem zásadu mlčenlivosti. „Ten tvůj fígl s kudlou nemůže vyjít. To je předem ztracená hra. Víš to stejně jako já. Znám tě jako svý boty. Jseš rozumnej chlap a tuhle volovinu jsi udělal ze zoufalství.“

„V tom musím souhlasit,“ přisadil si Dutkiewicz. „Tahle hra opravdu nemůže vyjít.“

„Ať vyjde nebo nevyjde,“ zahučel Brunza, „nechci se chovat jako ovce.“