Stanisłav Lem - Dokonalá Prázdnota

přeložil František Jungwirth, 1983

(Nakladatelství Svoboda, Praha)

Psaní recenzí na neexistující knihy není Lemovým vynálezem; s takovým pokusem se setkáme nejen u soudobého spisovatele J. L. Borgese (kupříkladu Rozbor díla Herberta Quaina v knize Zahrada, v které se cestičky rozvětvují ), ten nápad je totiž mnohem staršího původu a dokonce ani Rabelais nebyl prvním, kdo jej použil. Dokonalá prázdnota je však o to kurióznější, že chce být antologií právě takových kritik. Jde o pedantskou systematičnost, či žert? Podezíráme autora, že měl v úmyslu žertovat, a náš dojem neoslabuje ani teoretizující a sáhodlouhý úvod, kde čteme: „Psaní románů je formou pozbytí tvůrčí svobody. (…) Recenzování knih jsou potom ještě méně ušlechtilé galeje. O spisovateli se dá alespoň říci, že zvoleným tématem zotročil sám sebe. Kritik je v horší situaci: jako trestanec ke galejnické kouli je recenzent přikován k posuzovanému dílu. Spisovatel ztrácí svobodu ve své vlastní, kritik v cizí knize.“

Patos těchto zjednodušení je přespříliš zřejmý, než abychom jej brali vážně. V dalším odstavci úvodu (Autozóilos) čtěme: „Literatura nám doposud vyprávěla o fiktivních postavách . My půjdeme dál: budeme popisovat fiktivní knihy . To skýtá možnost znovu nabýt tvůrčí svobody a současně spojit sňatkem dva protichůdné duchy — beletristu a kritika.“

Autozóilos, dovozuje Lem, má být svobodnou tvorbou „na druhou“, protože bude-li kritik vpraven do posuzovaného textu, má větší manévrovací možnosti než vyprávěč konvenční či nekonvenční literatury. Dalo by se s tím souhlasit, protože dnes literatura skutečně zápasí o větší odstup od tvořeného díla jako běžec o druhý dech. Horší je to, že tento učený úvod jaksi nemá konce. Lem v něm hovoří o kladných stránkách nicoty, o ideálních matematických objektech a nových jazykových metastupních. Na žert mi to připadá trochu přetažené. Co víc, Lem tímto úvodem věší čtenáři (a snad také sobě?) bulíky na nos. Protože v Dokonalé prázdnotě jsou obsaženy pseudokritiky, které nejsou pouze sbírkou vtipů. Na rozdíl od autora bych je rozdělil na tyto tři skupiny:

1. Parodie, pastiše a úsměšky: patří sem Robinsonády, Nic čili důslednost (oba texty si, každý jinak, tropí legraci z nouveau románů), eventuálně ještě Ty a Gigamesh. Pravda, postavení Ty je dost riskantní, neboť je velice laciné vymyslit špatnou knihu, kterou lze „sjet“ za to, že je špatná. Po stránce formální je nejoriginálnější Nic čili důslednost, protože tuto knihu by určitě nikdo nebyl schopen napsat, takže patřičně uplatněný manévr s pseudorecenzí umožňuje akrobatický trik: jako kritika knihy, která nejenže neexistuje, ale ani existovat nemůže. Nejméně se mi líbil Gigamesh. Jde o pytel a šídlo: což to opravdu stojí za to, takovými žerty odbývat arcidílo? Snad ano, pokud jsme je nenapsali sami.

2. Skici na nečisto (protože to koneckonců jsou osobité koncepty) jako Gruppenführer Louis XVI. nebo Idiot. Kdoví, snad by se každá z nich mohla stát zárodkem dobrého románu. Avšak ty romány by se nejdřív musely napsat. Ať už kritické či nekritické shrnutí obsahu je pouhým předkrmem, který nám dělá laskominy na jídlo, jaké v kuchyni nenajdeme. A proč je nenajdeme? Křivě obviňující kritika není fair play, jednou si ji však mohu dovolit. Autor měl záměry, které nebyl schopen v plném rozsahu uskutečnit; napsat to neuměl a bylo mu líto nepsat: to je celá geneze této části Dokonalé prázdnoty. Lem je natolik bystrý, aby takovou výtku předvídal, a proto se rozhodl zaštítit úvodem. Proto v Autozóilu mluví o bídě prozaického řemesla, o tom, jak je zapotřebí řemeslně pilovat popisy jako „markýza vyšla o páté z domova“. Jenže řemeslo má zlaté dno. Lem se zalekl potíží, které představoval každý z tří titulů, jež jsem pouze příkladmo vyjmenoval. Rozhodl se neriskovat, vykličkovat, po anglicku zmizet. Když říká, že „každá kniha je hrobem bezpočtu jiných, které zmařila, neboť je vystrnadila“, dává na srozuměnou, že má víc nápadů než biologického času (Ars longa, vita brevis). Ale v Dokonalé prázdnotě zas není slibných nápadů tolik. Předvádí zde ukázky obratnosti, o nichž jsem se zmínil, tentokrát však jde o žertíky. Mám ovšem podezření, že se jedná o vážnější věc, a to o neuskutečnitelnou touhu.

O tom, že se nemýlím, mě přesvědčuje poslední skupina děl, jako např. De Impossibilitate Vitae, Kultura jako omyl — a zejména — Nová kosmogonie.

Kultura jako omyl staví na hlavu názory, které Lem nejednou proklamoval ve svých beletristických i polemických dílech. Technická erupce, jež v nich byla označována za likvidátorku kultury, se zde povyšuje málem na spasitelku lidstva. Podruhé se Lem projevuje jako odpadlík v De Impossibilitate Vitae. Nedejme se mýlit zábavnou absurdností dlouhých příčinných souvislostí rodinné kroniky: tady neběží o komičnost anekdoty, ale o útok na Lemovo nejsvětější ze svatých — na teorii pravděpodobnosti čili náhodu, na kategorii, na níž různé své rozsáhlé koncepce vybudoval a vystavěl. Útok je veden za souhrnu bláznivých okolností, čímž má být otupeno jeho ostří. Anebo snad aspoň na chvíli nebyl zamýšlen groteskně?

Tyto pochybnosti rozptyluje Nová kosmogonie, skutečná pièce de résistance knihy, jež je v ní uschována jako trojský kůň. Není to ani žert, ani smyšlená recenze — co to potom vlastně je? Byl by to trochu drahý žert, přitom, jak je opentlený důkladnou vědeckou argumentací — je známo, že Lem snědl encyklopedii a stačí jím zatřepat, aby z něj začaly vypadávat nesčetné logaritmy a poučky. Nová kosmogonie je fiktivní promluva laureáta Nobelovy ceny, v níž je vykreslen revoluční obraz vesmíru. Kdybych jinou Lemovu knihu neznal, mohl bych v krajním případě připustit, že tu běží o šprým pro třicet zasvěcených, to jest fyziků a jiných relativistů na celém světě. To se mi ovšem zdá nepravděpodobné. Co tedy? Znovu se obávám, že jde o nápad, který autora oslnil — a jehož se zalekl. Pochopitelně se k tomu nikdy nepřizná a já a nikdo jiný mu nedokážeme, že obraz vesmíru jako hry bere vážně. Vždycky se může odvolávat na žertovný kontext — na samotný titul knihy (Dokonalá prázdnota — takže se vlastně hovoří o ničem), koneckonců nejlepším útočištěm i výmluvou mu bude licentia poetica.

Stejně však soudím, že za všemi těmito texty se tají vážnost. Vesmír jako hra? Intencionální fyzika? Ctitel vědy Lem, ležící u nohou její svatosti metodologie, se přece nemohl stát jejím prvním vůdcem heretiků a kacířem. Tudíž nemohl tuto myšlenku vložit do žádného diskurzívního výroku. A znovu učinit ideu „hry na vesmír“ osou zápletky v literárním díle, to by znamenalo napsat ještě jednu, další položku „normální science fiction“.

Co tedy zbývalo? Posuzováno zdravým rozumem nic jiného než mlčet. Což knihy, které literát nepíše, do nichž se určitě nepustí, protože by nevěděl co a jak, knihy, jimž lze připsat fiktivní autory — cožpak už tím, že neexistují, nejsou přece jen podivně podobné slavnostnímu mlčení? Je vůbec možné se ještě víc distancovat od heterodoxních myšlenek? Pokud se o těchto knihách, o těchto vystoupeních mluví jako o cizích výtvorech, je to vlastně totéž, jako hovořit o nich — mlčky. Zejména pak, když to probíhá na pozadí žertovném.