Stanisłav Lem - Dokonalá Prázdnota

A náš logický Robinson pokračuje: „Člověk bez Jiných je jako ryba bez vody, ale protože většina vodstva je špinavá a znečištěná, tak i má prostředí byla smetištěm. Příbuzné, rodiče, šéfy ani učitele jsem si nevybíral sám, týká se to i milenek, které se mi namanuly do cesty: mezi nimi jsem si vybíral (pokud jsem si vybíral) to, co mi osud dal. Jestliže jsem jako normální smrtelník byl odkázán na natálně-rodinně-společensky nahodilé okolnosti, ani pak není čeho litovat. A proto nechť zazní první slova Genese: ‚Pryč s tím chaosem!‘“

Vidíme, že ta slova vyslovuje s důstojností, rovnající se Stvořitelovu: „Staniž se…“ Robinson totiž zrovna tak začíná tvořit svůj svět od prvopočátku. Do tvoření se vrhá se zápalem nejen proto, že v důsledku nahodilé katastrofy byl oproštěn od lidí, ale protože se k tomu rozhodl. Takto vytyčuje logicky dokonalý hrdina Marcela Coscata svůj program — program, který ho posléze zničí a zesměšní — že by stejně jako lidský svět svého Stvořitele?

Robinson neví, z kterého konce začít: měl by se obklopit ideálními bytostmi? Anděly? Pegasy? (Chvíli má zálusk na kentaura.) Protože se neoddává iluzím, chápe, že z existence dokonalých bytostí jaksi nic nebude. Takže si na začátek dopřeje alespoň to, o čem v minulosti mohl jenom snít. Věrného sluhu, komorníka, garderobiéra a lokaje v jedné osobě — tlustého (tlouštíci bývají dobrosrdeční) Glumma. Během této první Robinsonády rozjímá náš adept na Stvořitele o demokracii, kterou jako každý člověk (tím si je jist) snášel pouze z nezbytí. Když byl chlapec, sníval o tom, jak by to bylo krásné, kdyby se byl narodil někdy ve středověku jako mocný šlechtic. A teď konečné může své tužby realizovat. Glumm je omezenec, což jeho pána samovolně povyšuje, v hlavě se mu nerojí žádné vlastní myšlenky, takže se nikdy nepokusí vyhnout se plnění povinností, plní všechno promptně a okamžitě, dokonce i to, oč si jeho pán sám ještě ani nestačil říct.

Autor nevysvětluje zcela jasně, zda Robinson pracuje za Glumma a jak to dělá, protože příběh je vyprávěn v první (Robinsonově) osobě; pokud on sám (a jak jinak?) potichoučku vykonává to, co se pokládá za výsledek lokajova snažení, pak všechno činí naprosto bezmyšlenkovitě, takže jsou zřejmé pouze výsledky této lopoty. Jedva si Robinson ráno promne oči ještě sklížené spánkem, již leží vedle jeho hlavy jeho nejoblíbenější pokrm, pečlivě připravené ústřice, jemně prosolené mořskou vodou a ochucené šťávou šťovíku, na čistých placáčcích jako na talířích jsou připraveni k zakousnutí měkouncí červi, bílí jako máslo; hle, opodál stojí boty, vyblýskané kokosovými vlákny až zrak přechází, čekají i šaty, vyžehlené valounem ohřátým na slunci, kalhoty mají puky a v klopě kajzrroku září čerstvá květina. Pán však stejně při snídání a oblékání trochu zabručí, k obědu si objedná mořského ptáka a k večeři kokosové mléko — ale dobře vychlazené! A Glumm, jak se na dobrého sloužícího sluší a patří, vyslechne jeho příkazy, pochopitelně pohroužený v uctivé mlčení.

Pán bručí, sluha poslouchá — pán přikáže, sluha poslechne. Je to příjemný, klidný život, dokonalá venkovská idyla. Robinson chodí na špacír, sbírá oblázky, které upoutají jeho pozornost, a dokonce si z nich dělá sbírku, zatímco Glumm chystá občerstvení — a při tom v podstatě sám nic nejí — kolik jen se takto ušetří a jak to snižuje náklady! Zanedlouho se však do vztahu mezi pánem a sluhou vloudí první zrnko písku. Glummova existence je nesporná; pochybovat o ní značí totéž jako zapochybovat o tom, že stromy stojí a oblaka plynou, i když se na ně nikdo nedívá. Nicméně lokajova úslužnost, pečlivost a psí oddanost začínají nakonec být nudné. Pokaždé jsou boty vyčištěné, každé ráno voní ústřice u tvrdého lože, Glumm nad ničím nehloubá — to by tak ještě scházelo, pán totiž sluhy mudrlanty nesnáší —, ale z toho je zřejmé, že Glumm jako osoba na ostrově neexistuje. Robinson se rozhoduje vytvořit něco takového, co by situaci příliš jednoduchou, a tedy primitivní, učinilo rafinovanější. Zabudovat Glummovi do hlavy nedbalost, vzdor nebo čtveráctví nelze: Glumm je už jednou takový, jaký je — příliš silně začal existovat. Robinson tedy angažuje jako kuchařského pomocníka malého Smena. Je to umouněný, ale hezký chlapec, skoro bychom řekli cikáně, drobet líný, ale jinak bystrý a se sklonem k taškařicím. Už ne pán, ale lokaj začíná mít čím dál víc práce — ani ne tolik s obsluhou pána, ale s tím, aby utajil před pánem všechno, co ten usmrkanec spískal. Výsledkem je, že Glumm neexistuje větší měrou než doposud, ježto je stále zaneprázdněn peskováním Smena. Robinson někdy bezděky zaslechne Glummovo lání, když je k němu donese mořský vánek (Glummův hlas podivně připomíná skřehot velkých mořských ptáků), leč on sám se přece nebude plést do hádky svých sluhů! Oddaluje Smen Glumma od jeho pána? Dobrá, Smen tedy musí pryč, a už je neodvolatelně v prachu. Vždyť dokonce ujídal i ústřice! Pán je ochoten na tu epizodku zapomenout, což se ovšem už tolik nedaří Glummovi. Jeho pracovní morálka valem upadá a nadávky nejsou nic platný; lokaj nadále mlčí, tišší než voda, nižší než tráva, je však zřejmé, že si začíná leccos myslet. Pán se lokaje přece nebude na nic vyptávat nebo se doprošovat jeho upřímnosti — komu by měl dělat zpovědníka!? Všechno nejde jako po másle a drsné slovo nepomáhá? Tak se mi kliď z očí i ty, starý hlupče! Tady máš tříměsíční plat a plav!

Robinson, ješitný jako každý pán, zabije celý den sestavováním voru, aby se dostal na palubu Patricie, ztroskotavší na útesech. Peníze voda naštěstí neodnesla. Učet je vyrovnán a Glumm mizí — ovšem takovým způsobem, že si odpočítané peníze nevzal. Robinson, lokajem takto potupený, neví, co si počít. Cítí spáchanou křivdu, i když pouze intuitivně — co, co se to vlastně nevyvedlo?

Já tu jsem pánem, já můžu všechno! řekne si za chvíli na povzbuzenou a přijímá Středotu. Jak se můžeme domyslet, je vytvořena po vzoru Pátka, ale je i jeho protikladem (Pátek se má ke Středotě jako pátek ke středě). Toto mladé, jinak poměrně obyčejné děvče by však mohlo svádět pána k pokušení. Mohl by snadno zahynout v jejím objetí, kouzelném, protože mu je nedosažitelné, zahubit se horečkou z říje a volné lásky, zešílet z jejího bledého, záhadného úsměvu, jemně řezaného profilu, bosých pat, hořce vonících popelem ohniště, z boltců drobných oušek s vůní skopového loje. A tak se zanícením hned na začátku dělá Středotu jako trojnohou, v normálnější, to jest triviálnější objektivní všednosti by to učinit nemohl! Zde však je pánem tvorstva. Udělal to jako ten, kdo má soudek jedovatého metylalkoholu, vybízejícího k opilství, ale zatluče jej před sebou hřebíky, neboť bude žít vedle pokušení, kterého se nikdy nezbaví; co nevidět bude mít mnoho duševní práce, protože jeho vášeň bude s rozkoší hermetickou zátku ustavičně otevírat. A podobně bude i Robinson žít vedle trojnohého děvčete, přirozeně schopen si ji představit i bez střední nohy, jenže to také bude všechno. Stane se bohatým vlastníkem nevydaných citů a nepromarněných lichotek (proč jimi za těchto okolností také plýtvat?). Malá Středota, sdružující se mu v mysli se sirotou i středou (Mitt-woch, střed týdne; je v tom zjevně symbolizován sexus), stane se jeho Beatricí. Copak ta hloupá čtrnáctiletá holka může vědět o pekelných mukách Dantovy žádostivosti! Robinson je opravdu spokojen sám se sebou. Sám ji stvořil a díky trojnohosti ji také sám před sebou zabarikádoval. Jenže celá věc se začíná kvapem hroutit. Robinson se soustředil na svrchovaně důležitý problém, leč přitom opomněl řadu neméně důležitých rysů Středotiny povahy!