Stanisłav Lem - Dokonalá Prázdnota

„Nerobinsonem“ nazývá se hrdina v této scéně a dále dokonce NICNEROBINSONEM. Jak ale máme tuto pasáž chápat, vždyť doposud udělal (tj. stvořil) tolik věcí? Proč říká Robinson, že ač není přesně tak trojnohý jako Středota, přece jenom se jí v tomto ohledu vzdáleně podobá — to lze ještě tak či onak pochopit, avšak tato úvaha postrádá jakoukoli anatomickou i uměleckou kontinuitu ve druhém díle. Dále pak i historie s tetou Hyperborejců vypadá spíš nevkusně stejně jako dětský sbor, doprovázející její metamorfózu: („Jsme tu tři, čtyři a půl, Paťáku starej“ — přičemž Paťák je Středotiným ujcem — ryby o něm bublají ve III. hlavě, jde zas o nějakou narážku na paty, jenže se neví na čí.).

Čím hlouběji se dostává do druhého dílu, tím víc se mu kříží plány. Ve druhé části Robinson už prostě se Středotou nemluví: aktem komunikace je vzkaz Robinsonovi napsaný v noci po hmatu do popele ohniště uprostřed jeskyně. Robinson ho čte za úsvitu — už předem se chvěje, když si domýšlí jeho obsah, za šera přejížděje prsty po vystydlém popelu — „…aby jí konečně už dal pokoj!“ — napsala a on už není schopen nic odpovědět, utíká jako malý kluk — a nač? Aby organizoval volby Miss Perlorodky, aby mlátil klackem do palem a pustě jim spílal, aby na plážové promenádě vykřikoval svůj program, že ostrov je třeba zapřáhnout k velrybím ocasům! Tehdy také během jednoho dopoledne vznikají ony davy, které Robinson vyvolává k životu jen tak, mimovolně, vypisuje jména, příjmení, přezdívky, jak ho napadají — poté jako by nastal naprostý chaos: kupříkladu scény se stloukáním voru a jeho rozbíjením, se stavbou domu pro Středotu a jeho bouráním, s rukama, které ztloustnou o tolik, oč jsou hubenější nohy, s nemožnou žranicí bez řepy, kdy hrdina není s to rozeznat nudli u nosu od nudliček v polévce a krev od boršče!

Tohle všechno zčistajasna — na téměř jedno sto osmdesáti stránkách, nepočítaje epilog! — vzbuzuje dojem, že Robinson se svých prvotních záměrů buď zřekl, anebo že se sám autor v díle ztratil. Jak prohlásil Jules Nefastes ve Figaro Littéraire, toto dílo je „přímo klinické“. Navzdory svému praxeologickému plánu stvoření Serge N. nemohl uniknout šílenství. Výsledkem skutečně důsledné solipsistické kreace musí být schizofrenie. Kniha se pokouší zobrazit tuto banální pravdu. Nefastes ji tudíž považuje za intelektuálně jalovou, třebaže díky autorově invenci za velice zábavnou.

Avšak Anatol Fauche v La Nouvelle Critique zpochybňuje tvrzení svého kolegy z Figaro Littéraire, když praví — podle našeho mínění zcela k věci —, že Nefastes bez ohledu na to, o čem Robinsonády hovoří, není k psychiatrickému posouzení kompetentní (načež následuje dlouhá úvaha o nemožnosti jakékoli vzájemné souvislosti mezi solipsismem a schizofrenií, ale my, považujíce tento problém pro knížku za zcela nepodstatný, odkazujeme laskavého čtenáře v tomto bodě na Novou kritiku). Fauche poté vysvětluje filozofii příběhu takto: dílo ukazuje, že akt tvoření je asymetrický , neboť myšlenkou lze stvořit skutečně všechno, leč ne všechno (spíše nic) potom lze obrátit vniveč. Samotná tvůrcova paměť, nezávislá na jeho vůli, to nedovoluje. Podle Faucheho příběh nemá vpravdě nic společného s klinickou historií (určitého druhu šílenství v osamělosti), a ukazuje stav zbloudění během kreace. Robinsonova činnost (v druhém dílu) je potud nesmyslná, že on sám z ní už nemá žádný užitek; naproti tomu její psychologický výklad je docela jasný. Jsou to křeče typické pro člověka utápějícího se v situacích, které pouze částečně anticipoval, předvídal, situace, které, řídíce se svými specifickými zákony, nabývají na síle a on se stává jejich zajatcem. Z reálných situací — zdůrazňuje Fauche — je skutečně možné vyváznout, zatímco ze smyšlených není úniku, takže Robinsonády pouze objasňují to, že reálný svět je pro člověka nepostradatelný („opravdový vnější svět je opravdovým vnitřním světem“). Robinson pana Coscata nebyl vůbec šílený — pouze jeho plán vytvořit syntetický všehomír na pustém ostrově byl od samého zrodu odsouzen k ztroskotání. Pod tíhou těchto argumentů Fauche rovněž nepřiznává Robinsonádám hlubší hodnoty, neboť — jak už bylo řečeno — jde o dílo v podstatě chudé. Ale podle názoru autora této recenze oba kritici nevěnovali dostatečnou pozornost jeho obsahu. Autor podle našeho názoru se ve svém díle zabývá věcí mnohem méně omšelou, než je příběh zešílení na pustém ostrově. Nepouští se ani do polemiky s tezí o kreační všemohoucnosti solipsismu. (Podobná polemika by byla v zásadě nesmyslná, protože v systémové filozofii nikdo nikdy s domněnkou o solipsistické tvůrčí všemohoucnosti nevystoupil; jinde snad, ale ve filozofii boj s větrnými mlýny nemá význam.)

Podle našeho mínění nemá to, co dělá Robinson během svého „poblouznění“, nic společného s bláznovstvím — a rovněž nejde o nějakou polemickou bláhovost. Úvodní zámysl hrdinův se řídí zdravým rozumem. Ví o tom, že každého člověka omezují ti druzí; zbrkle vyvozená domněnka, jako by odstranění těch druhých skýtalo subjektu dokonalou svobodu, je psychologický klam totožný s fyzicky chybným soudem, že jestliže vodě určují tvar nádoby, v nichž je uchovávána, rozbití všech nádob poskytne vodě „naprostou volnost“. Ale stejně jako voda oproštěná od nádob se rozlévá do louží, stejně prudce reaguje člověk zcela osamělý, přičemž tato exploze nabývá formy totální dekulturace. Pokud neexistuje ani Bůh a navíc tu nejsou ani ti druzí a není žádná naděje na jejich návrat, je třeba se zachránit vytvořením systému nějaké víry, která z hlediska tvůrce musí být vnější. Robinson pana Coscata tuto prostou poučku pochopil.

A dále: pro normálního člověka nejpotřebnějšími a zároveň zcela reálnými jsou bytosti nedostupné . Kdekdo zná britskou královnu, její sestru princeznu, ženu bývalého amerického prezidenta, slavné filmové hvězdy, to znamená, že nikdo normální o reálné existenci těchto osob ani trochu nepochybuje, třebaže se o jejich existenci nemůže bezprostředně (hmatatelně) přesvědčit. Dále pak ten, kdo se může pochlubit, že tyto lidi osobně zná, už v nich nebude vidět fenomenální idoly bohatství, ženskosti, moci, krásy atd. atd., neboť při osobním styku s nimi se na všednostech přesvědčí o jejich docela obyčejné, normální lidské křehkosti. Zblízka nejsou ti lidé ani zdaleka nějakými božskými či neobvyklými bytostmi. Tudíž skutečně vrcholně dokonalé, a tím doopravdy vysoce žádoucí, vysněné a vytoužené mohou být jen bytosti vzdálené až k úplné nedosažitelnosti. Magické kouzlo jim dodává jejich povznesení nad davem; nikoli dary ducha či těla, leč nepřekročitelný společenský odstup vytváří jejich zářící aureolu.

Právě tento rys skutečného světa se Robinson snaží na svém ostrově zopakovat, uvnitř království stvoření, která si vyimaginoval. Zpočátku se dopouští omylu, a to tehdy, když se prostě fyzicky obrací zády k tomu, co vytvořil — ke Glummům, Smenům atd. Odstup, mezi pánem a sluhou celkem pochopitelný, by ale rád překonal ve chvíli, kdy k sobě přidruží ženu. Glumma do náruče uchopit ani nemohl, ani nechtěl ; teď — když jde o děvče — to již jenom nemůže učinit. A neběží o to, že nemůže obejmout neexistující dívku (protože to samo není žádný intelektuální problém!). Musí pochopit, že je to nemožné! Šlo o to, aby se myšlenkou vytvořila taková situace, jejíž vlastní, přirozené zákony navždycky erotický kontakt znemožní — přitom to musí být takové zákony, které dívčinu neexistenci úplně ignorují. Tyto zákony musí Robinsona zadržet, nikoli banální, prostý fakt, že jeho partnerka neexistuje! Protože kdyby normálně vzal na vědomí, že neexistuje — všecko zničí.