Stanisłav Lem - Dokonalá Prázdnota

Zprvu jde o dost nevinné drobnosti. Chtěl by si maličkou občas prohlédnout, ale je příliš hrdý na to, aby se této choutce podvolil. Leč poté se mu začínají v hlavě honit různé myšlenky. Děvce dělá práci, která předtím příslušela Glummovi. Sběr ústřic není problémem, ale co péče o pánův šatník, zejména o jeho spodní prádlo? A tady již lze postřehnout začátek dvojznačnosti — nikoli! — ryzí jednoznačnosti! A tak kradmo vstává uprostřed noci, když děvče ještě tvrdě spí, aby si prádlo vypral v zátoce. A když už i tak vstává brzy, proč by jen tak ze žertu (čistě pro své vlastní, panské potěšení) nevypral také její věci? Copak je od něj nedostala darem? Sám, bez ohledu na žraloky, pádloval k vraku Patricie, aby tam vyhledal pár dámských tretek, sukní, halenek; a jakmile je vypere, zase je třeba všechno pověsit na šňůru, napjatou mezi kmeny dvou palem. Je to nebezpečná hra! O to nebezpečnější, že Glumm sice už není na ostrově lokajem, ale přece jen odsud zcela nezmizel. Robinson jako kdyby slyšel jeho sípavý dech a dovtípil se, co si o něm myslí: tedy mně jaksi velkomožný pán nevypral nikdy nic. Když Glumm existoval, nikdy by si něco takového opovážlivého nedovolil ani v narážce, ale nepřítomný se projevuje jako neuvěřitelný hašteřivec! Glumm v podstatě neexistuje, nicméně po něm zůstala prázdnota. Na žádném konkrétním místě ho není vidět, ale když ještě sloužil, choval se velice skromně, šel pánovi z cesty a nesměl mu přijít na oči. Teď však Glumm na ostrově doslova straší: jeho patologicky vytřeštěné lokajské oči, jeho skřehotavý hlas jsou stále hmatatelnější a bližší; ze skřehotu mořských ptáků v puklinách útesů zaznívají vzdálené hádky se Smenem; Glumm vystrkuje svá chlupatá prsa v dozrálých kokosových ořeších (kam až vede nestydatost podobných narážek!), ohýbá hřbet v šupinatých kmenech palem a rybíma (vytřeštěnýma!) očima utopence vyhlíží Robinsona. Kde? Ano, odtamtud, z toho skalnatého výběžku nad mořem, protože Glumm měl svého koníčka: rád vysedával u mysu na skále a chraplavě proklínal staré a zesláblé velryby, vystřikující své fontány v rámci oceánského rodinného soužití.

Kéž by bylo možné se domluvit se Středotou, a tím už značně neslužební vztahy ustálit, vymezit a kromě poslušnosti a rozkazu přizpůsobit také přísnosti pána a zralosti muže. Středota je ovšem z gruntu prosté děvče; o Glummovi vůbec neslyšela a cokoli jí vykládat znamená házet hrách na stěnu. Třebaže si snad pomyslí svoje, docela určitě neřekne nic. Zdánlivě to je z prostoty, z nesmělosti (vždyť slouží!), ale doopravdy je taková panenskost instinktivně prohnaná, má dokonalé ponětí k čemu — nikoli, vůči čemu je pán věcný, spokojený, vyrovnaný a šlechetný. Navíc mizí na celé hodiny a do večera ji není vidět. Že by Smen? Asi, protože Glumm na ostrově být nemůže, to je vyloučeno! Určitě není na ostrově!

Naivní čtenář (a těch je bohužel dost) si jistě už představuje, že Robinson propadl bludům a zešílel. Kdepak! Pokud je vůbec nevolníkem, pak jedině své tvorby. Nemůže si totiž přiznat to jediné, co by na něj radikálně zapůsobilo — co by jej uzdravilo. A to, že Glumm stejně jako Smen vůbec neexistovali. Předně by takto ta, která existuje nyní — Středota — podlehla jako bezbranná oběť ničivému návalu tak zjevné negace. A navíc by takto motivované vysvětlení Robinsona jako stvořitele naprosto a trvale paralyzovalo. Tudíž Robinson, bez ohledu na to, co se ještě stane, nemůže sám před sebou přiznat nicotu toho, co vytvořil, tak jako se pravý a opravdový stvořitel nikdy nepřizná, že stvořil — zlo . V obou případech by totiž přiznal totální prohru. Bůh nestvořil zlo ; Robinson přece analogicky s jakýmisi nic rovněž nepracuje. Každý jako by byl duchem uvězněn ve vlastní Genesi.

A tím je vydán Robinson Glummovi napospas. Glumm je tady — ale pokaždé o kousek dál, než dohodíš kamenem či dosáhneš holí, a nepomůže ani Středota, přivázaná v noci jako návnada ke kůlu (jak daleko už Robinson zachází!). Zapuzený lokaj není nikde, a proto je všude. Nešťastný Robinson, který se tak velice hodlal vyhnout ledajakosti a obklopit se vybranými jedinci — zaneřádil sám sebe, protože celý ostrov zaglummoval.

Hrdina prožívá opravdová muka. Zvláště dokonalé jsou popisy nočních hádek se Středotou, oněch dialogů rytmicky členěných jejím rozhněvaným, samičím, pokušitelsky nabubřelým mlčením, rozmluv, v nichž Robinson překračuje veškerou míru a ztrácí zábrany, kdy z něj opadává veškerá panskost a on se plně stává jejím vlastnictvím — závislý na jediném jejím pohledu, kývnutí, pousmání. Cítí, jak noční temnotou prostupuje pomíjivý dívčin úsměv, když se uondaný, zalitý potem až do rozbřesku převaluje na svém tvrdém loži, napadají ho nevázané a šílené myšlenky; začíná si v duchu malovat, co všechno by se Středotou mohl podniknout… třeba něco na způsob Ráje? Odtud v jeho vzrušených představách nejrůznější narážky, od krajky na kapesníčku přes krajtu až k biblickému hadovi, stejně jako useknutí vršku révy na zkoušku, aby po odstranění písmene R zůstala jenom Eva, jejímž Adamem by se pochopitelně stal Robinson. Ví ale dobře, že když už se nemůže zbavit Glumma, třebaže mu byl naprosto lhostejný v době, kdy u něj sloužil jako lokaj, plán na odstranění Středoty by už znamenal katastrofu. Jakákoli forma její přítomnosti je lepší než rozloučení, to je naprosto zřejmé.

A tak začíná historie ponížení, když se každonoční praní nedbalků stává jakýmsi opravdovým mystériem. Probuzen vprostřed noci, naslouchá jejímu oddechování. Současně ví, že teď může přinejmenším bojovat sám se sebou, aby se nepohnul z místa, aby oním směrem nenapřáhl ruce — což kdyby tu malou ukrutnici vyhnal, ano, to by byl konec! V prvních slunečních paprscích se její prádlo, seprané, vybílené sluncem a děravé (o, rozmístění těch děr!), frivolně třepetá ve větru. Robinson poznává všechny možné druhy nejbanálnějších trápení, která jsou výsadou nešťastně zamilovaného. A její otlučené zrcátko a hřebínek… Robinson začíná prchat ze svého jeskynního obydlí, už si neoškliví tu skálu nad mořem, odkud Glumm lál starým, líným velrybám. Déle to už takhle nepůjde; tak ať to nejde. A tak pospíchá na pláž, aby čekal, až bouře (rovněž příhodně imaginací vytvořená?) vrhne veliký, bílý trup zaoceánského parníku Pherganic na těžký písek, pálící do chodidel, pokrytý lesknoucími se, umírajícími perlorodkami. Co to ale má znamenat, že některé perlorodky ukrývají v lasturách vlásničky a jiné zas s měkkým, slizkým mlasknutím vyplivují rozmáčené nedopalky camelek Robinsonovi pod nohy? Copak to nejsou zřetelná znamení, že ani pláž, písek, vzdouvající se voda s pěnou klouzající po hladině už nejsou částmi hmotného světa? Ať je tomu jakkoli — to drama, které začíná na pláži, kdy trup Pherganiku, který se za děsného rachotu roztrhal na útesech, na ni vysypává svůj fantastický obsah před křepčícího Robinsona, toto drama je zcela reálné jako pláč neopětovaných citů…

Přiznejme, že od tohoto místa se knížka stává méně srozumitelnou a vyžaduje od čtenáře značné úsilí. Doposud precizní dějová linie se komplikuje a zaplétá. Že by snad autor chtěl úmyslně disonancemi zamlžit přesvědčivost románové výpovědi? K čemu jsou pak ty dvě barové stoličky, které Středota porodila? Domyslíme se, že jejich trojnohost je normálním dědičným znakem, dobrá, to je jasné, ale kdo byl otcem těch stoliček? Ze by tady šlo o případ neposkvrněného početí nábytku? Pročpak Glumm, který předtím po velrybách jenom plival, se najednou stává jejich příbuzným (Robinson o něm před Středotou mluví jako o „bratranci kytovců“)? A dál: na začátku druhého dílu má Robinson tři až pět dětí. Nepřesnost počtu lze ještě pochopit: je to jeden z příznaků halucinačního světa, který se již přespříliš zkomplikoval: Stvořitel už není s to dobře uchovat v paměti všechny detaily světa, který vytvořil. Výborně. Ale s kým měl Robinson ty děti? Stvořil je pouhým bezprostředním intencionálním jednáním jako předtím Glumma, Středotu a Směna, nebo je rovněž počal imaginárně — se ženou? O třetí noze Středoty nepadne ve druhém dílu ani slůvko. Znamená to tedy nějaký druh antikreační extrakce? V osmé kapitole se to zdá být potvrzeno v rozmluvě Robinsona s kocourem z Pherganiku, který mu doslova říká: „jenom si hezky trhni nohou!“. Ale protože toho kocoura Robinson na lodi vůbec nenašel, ani si ho nijak nevytvořil, neboť kocoura vymyslela ona Glummova teta, o níž Glummova žena tvrdí, že byla rodičkou Hyperborejců, není bohužel známo, zda Středota měla či neměla nějaké děti, kromě těch stoliček. Aspoň se k žádným dětem nepřiznává, přinejmenším tím, že Robinsonovi při velkém žárlivém výstupu, kdy si tento nešťastník již plete z kokosových vláken smyčku, na žádný dotaz neodpovídá.