Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Přeložili

Oldřich Rafaj

(Lov, Neštěstí, Pirxovo vyprávění)

Jaroslav Simonides

(Test, Patrola, Albatros, Terminus)

Lenka Stachová

(Podmíněný reflex, Ananké)

© Stanisław Lem, 1973

„Kadet Pirx!“

Nádivův hlas ho vytrhl z hlubokého zasnění. Představil si zrovna, že na dně skříňky, v hodinkové kapsičce starých civilních kalhot, leží dvoukoruna. Stříbrná, zvonivá, zapomenutá. Před chvilkou ještě věděl docela přesně, že tam není nic, nanejvýš stará potvrzenka, ale pomalu v něm zrálo přesvědčení, že by tam být mohla, a když Nádiva vyslovil jeho jméno, byl si tím jist už docela. Dalo by se říci, že přímo hmatal její kulatost a viděl ji, jak si hoví v kapsičce. Mohl by jít do biografu — a ještě by mu půlkoruna zbyla. A kdyby šel jenom na aktuality, zbylo by mu půldruhé, z toho by korunu dal stranou a za zbytek by hrál v automatech. Automat by se třeba ztrhal a začal by bez konce sypat měďáky přímo do otevřené dlaně, on by je sotva stačil cpát do kapes a znovu by natahoval ruku… Smigovi se to přece taky poštěstilo!

Prohýbal se pod tíží nečekaně nabytého jmění, když ho Nádiva vyrušil.

Asistent si podle svého zvyku založil ruce za zády, postavil se na zdravou nohu a položil otázku:

„Co byste, kadete, udělal, kdybyste při patrole objevil letadlo z jiné planety?“

Kadet Pirx otevřel ústa, jako by z nich užuž chtěl vypustit odpověď, která v nich byla uzavřena. Vypadal na toho nejposlednějšího člověka na světě, který má ponětí, co dělat při setkání s raketami z jiných planet.

„Přiblížil bych se,“ řekl podivně zdrsnělým, dutým hlasem.

Celá třída ztichla. Všichni větřili něco daleko zábavnějšího, než jsou přednášky.

„Výborně,“ řekl Nádiva otcovsky. „A co dál?“

„Stopl bych,“ vybuchl kadet Pirx s pocitem, že se již octl daleko od předsunutých pozic svých vědomostí. Horečně pátral ve své duté lebce po nějakých paragrafech „Jak se chovat ve vesmíru“. Měl pocit, že je jaktěživ ani okem nespatřil. Sklopil skromně zrak a vtom zahlédl Smigu, jak mu cosi němě, jen pohybem rtů, říká. Rozluštil to a opakoval hlasitě ještě dřív, než mu došel smysl těchto slov:

„Představil bych se jim.“

Celá třída zařvala jako jeden muž. Nádiva chvíli bojoval, ale pak se také zachechtal. Zvážněl však velice rychle.

„Kadete, zítra se u mne hlaste s navigační knížkou. Kadet Boerst!“

Pirx se posadil, jako kdyby židle byla ze skla ještě ne docela vychladlého. Na Smigu se ani moc nezlobil — to byl celý on, nemohl si nechat ujít příležitost, když se naskytla. Neslyšel ani slůvko z toho, co říká Boerst; ten rýsoval na tabuli křivky a Nádiva podle svého zvyku ztišoval odpovědi elektronického komputeru, takže se vyvolaný nakonec topil ve výpočtech. Zkušební řád dovoloval užívat komputeru jako pomůcky, ale Nádiva měl v této věci svou vlastní teorii: „Komputer je taky člověk,“ říkával, „a může se pokazit.“ Pirx se nezlobil ani na Nádivu. Nezlobil se na nikoho. Skoro nikdy. Pět minut nato už stál před obchodem na Dyerhoffově třídě a prohlížel si za výlohou plynové pistole, z nichž se dá střílet patronami slepými, ostrými nebo plynovými — komplet šest korun, včetně stovky nábojů. Na Dyerhoffově třídě stál samozřejmě jenom ve své fantazii.

Když zazvonilo, opustili učebnu, ne s křikem a dupáním jako prvňáci nebo druháci — koneckonců nebyli už dětmi. Skoro polovina odtáhla do jídelny — k jídlu tam v tu dobu nic nebylo, ale byla možnost potkat novou servírku. Prý hezkou. Pirx šel zvolna mezi vitrínami plnými hvězdných glóbů a s každým krokem ztrácel naději, že se v kapsičce najde dvoukoruna. Na posledním schodu věděl, že tam nikdy nebyla.

U východu stáli Boerst, Smiga a Payartz, s nímž půl roku seděl u jednoho stolku na kosmodézii. Zamazal Pirxovi v atlase všechny hvězdy tuší.

„Zítra máš zkušební let,“ řekl mu Boerst, když procházel kolem nich.

„V pořádku,“ odpověděl flegmaticky. Nenaletí jim hned tak snadno.

„Nevěříš — přečti si to!“ ťukl Boerst prstem na sklo vývěsní skříňky.

Chtěl jít dál, ale hlava se mu obrátila tak nějak sama. Na seznamu byla tři jména. „Kadet Pirx“ — stálo tam černé na bílém, docela nahoře.

Nějakou dobu nic neviděl.

Pak uslyšel z dálky svůj vlastní hlas, který říkal:

„A co má být? Řekl jsem přece: v pořádku.“

Prošel kolem nich a ubíral se po cestičce mezi záhony. Letos na nich bylo množství pomněnek, vysázených důmyslně do tvaru přistávající rakety. Měsíčky znázorňovaly tryskový oheň, ale už odkvetly. Neviděl záhony, chodníček, pomněnky ani Nádivu, který vyšel rázným krokem z postranního křídla ústavu. Div se ve vratech nesrazili. Zasalutoval mu přímo před nosem.

„Ale, Pirx!“ řekl Nádiva. „Zítra letíte, kadete? Dobrý trysk! Třeba náhodou potkáte ty — bytosti z jiných planet.“

Internát byl naproti v parku, za vysokými smutečními vrbami. Stál nad jezírkem, a přímo nad vodou, podepřeno kamennými sloupy, tyčilo se postranní křídlo. O těch sloupech kdosi napovídal, že byly přivezeny z Měsíce — pustý výmysl — ale první ročníky ve svatém nadšení ryly do nich své iniciály a data. Také Pirxovo jméno tam kdesi bylo, vyryl je pečlivě před čtyřmi roky.

Ve svém pokojíku — byl tak malý, že jej s nikým nesdílel — delší dobu zápasil sám se sebou, má-li skříňku otevřít. Přesně si pamatoval, kde ty staré kalhoty leží. Bylo zakázáno je mít, proto je měl. Jinak nebyly k ničemu. Zavřel oči, dřepl ke skříňce, pootevřenými dvířky strčil dovnitř ruku — a šmátral po kapsičce. Přirozeně — hned to věděl. Byla prázdná.

Stál v nenapumpované kombinéze na ocelové desce můstku, u samého stropu haly, a loktem se přidržoval lana napjatého jako zábradlí, protože měl obě ruce plné. V jedné držel navigační knížku, v druhé — tahák. Byl to šalabastr, který mu půjčil Smiga — říkalo se, že s ním létal po celý výcvik. Nebylo sice jasné, jak se tahák vracel, protože po zkušebním letu opouštěli piloti ústav a odcházeli na Sever do základny, kde začínalo biflování na závěrečné zkoušky. Ale jak vidět, nějak se vracel — třeba jej shazovali padákem. To byl samosebou jenom vtip.

Stál na pérující desce nad čtyřicetimetrovou propastí a krátil si čas úvahami, udělají-li mu prohlídku — to se želbohu stávalo. Kadeti si brávali na zkušební lety ty nejpodivnější a nejpřísněji zakázané věci: od placatých lahví s pálenkou až po žvýkací tabák a fotografie známých děvčat. Nemluvě o tahácích. Pirx na sobě dlouho hledal místo, kam by jej schoval. Ukrýval jej už aspoň popatnácté — do boty pod patu, mezi dvě ponožky, do holínky, do vnitřní kapsy kombinézy, do malého hvězdného atlasu — takový atlásek směli mít s sebou —, pouzdro na brýle by také nebylo nejhorší, ale za prvé by to muselo být obrovské pouzdro a za druhé nenosil brýle. O něco později si vzpomněl, že kdyby je nosil, nepřijali by ho do ústavu.

Stál tedy na ocelové plošině a čekal na oba instruktory a šéfa, ale všichni tři bůhsuď proč nešli, přestože byl start stanoven na devatenáct čtyřicet a bylo už devatenáct dvacet sedm. Kdyby měl kousek náplasti, napadlo ho, mohl by si přilepit tahák pod paži. Říkalo se, že to udělal malý Yerkes, a když na něj instruktor sáhl, začal vřeštět, že je lechtivý, a prošlo mu to. Ale Pirx nevypadal na člověka, který je lechtivý. Věděl to a nedělal si v tomto směru žádné iluze. A tak držel tahák docela obyčejně v pravé ruce, než mu najednou blesklo hlavou, že ji bude muset všem třem podat na uvítanou. Přeložil jej tedy do levé a navigační knížku z levé do pravé. Při této manipulaci rozhoupal proti své vůli ocelovou plošinku, která pérovala jako trampolína. Vtom zaslechl z druhé strany kroky. Přicházející neuviděl hned, u stropu haly bylo totiž šero.