Stanisław Lem: Příběhy pilota Pirxe

„Drak osm Aresterra volá šik Terraluna, šestnáctý kvadrant, kurs sto jedenáct celých šest desetin. Mám vás na sbíhavém kursu jedenáct minut třicet dvě vteřiny, prosím, změňte svůj kurs. Poslech.“

„To je pech,“ zasténalo to v něm. „Moula, cpe se rovnou na mě, jako by neviděl, že letím v útvaru!“

„AMU 27, vedoucí šiku Terraluna JO dva, JO dva dvakrát volá Drak osm Aresterra. Letím v útvaru, kurs neměním, proveďte úhybný manévr. Konec.“

Když to říkal, hledal na radaru toho drzého Draka. Tamhle je! Ne dále než půldruhého tisíce kilometrů!

„Drak osm volá AMU 27 Terraluna, mám proražené gravimetrické řízení, ihned proveďte úhybný manévr, bod průsečíku kursů čtyři nula osm, kvadrant Luna čtyři, okrajový pás. Poslech.“

„AMU 27 volá Draka osm Aresterra, JO dva, JO dva dvakrát Terraluna. Provádím úhybný manévr dvacet hodin třicet devět. Stop. Návrat do původního kursu proveďte zároveň s vedoucím v optické vzdálenosti, severní odchylka sektor Luna jedna nula celých šest desetin, zapínám motory na malý tah. Poslech.“

Zatímco to říkal, zapojil zároveň obě spodní směrové trysky. Obě JO dva ihned odpověděly. Udělaly zatáčku, hvězdy se pohybovaly v obrazovkách. Drak poděkoval, letěl na LUNU-HLAVNÍ. Pirx najednou získal kuráž a přál mu šťastné přistání: to bylo kamarádské, zvláště když on měl havárii. Viděl ho na tisíc kilometrů s rozsvícenými obrysovými světly. Pak opět zavolal své JO a začal manévrovat na starý kurs — hrůza! Jak známo, nic lepšího než vypadnout z kursu — ale nalézt pak týž kousek paraboly se zdá téměř nemožné. Změna zrychlení, nestačil ani hlásit údaje komputeru; lezly po něm mouchy, pak se začaly honit po radaru — jejich stíny se na obrazovce jen míhaly. Odkud ten dobytek bral tolik síly? Za dobrých dvacet minut se znovu octli v původním kursu.

„Boerst má jistě cestu jako vymetenou vysavačem,“ pomyslil si. „Aťsi! To, co on, udělám já levou rukou.“

Zapojil automat zpomalovače akcelerace, aby měl v 83. minutě zrychlení nula, jak žádal předpis, a spatřil věc, která způsobila, že se jeho mokré protipotní prádlo změnilo v kus ledu.

Nad rozvodnou deskou klouzalo ze západek bílé víčko — milimetr po milimetru. Bylo zřejmě málo dotaženo a trhavými pohyby letadla při zpětných manévrech (škubal jím opravdu prudce) se pružiny západek uvolnily. Zatím bylo zrychlení ještě pořád 1,7 g, víčko sjíždělo pomaloučku, jako kdyby je někdo táhl dolů neviditelnou nitkou — vtom vyskočilo a spadlo. Narazilo na plexík báně po své straně, sklouzlo po něm a zůstalo nehnutě ležet na podlaze. Obnaženy zaleskly se čtyři měděné přívody vysokého napětí a pojistky pod nimi.

„A proč jsem se vlastně vyděsil?“ řekl si. „Spadlo víčko? Spadlo, to je toho. S víčkem nebo bez víčka, není to stejné?“

Ale klidný nebyl — takové věci by se stávat neměly. Když může spadnout víčko z pojistek, může upadnout i záď rakety.

Měl před sebou už pouhých dvacet sedm minut letu se zrychlením, když ho napadlo, že po vypnutí motorů nastane beztížný stav a víčko začne poletovat. Může z toho být nějaký malér? Snad ne. Je moc lehké. Ani žádnou tabulku nerozbije. Eh, nic!

Vyhledal očima mouchy — honily se a kroužily, bzučely a létaly kolem celé báně, až konečně se usadily pod pojistkami. Zmizely mu z očí.

V radarskopu našel obě své JO — v kursu. Přední obrazovka ukazovala velký, do půl nebe sahající měsíční kotouč. Měli jednou selenografická cvičení v kráteru Tycho, tenkrát, když Boerst vypočítal pomocí obyčejného, přenosného theodolitu… eh, čert ho vem, co ten kluk nedovedl! Pokoušel se najít LUNU-HLAVNÍ na vnějším jižním svahu Archimeda. Sotva ji bylo vidět, je skoro celá vsazena do skal, rozeznal pouze vyhlazený povrch přístaviště. Kdyby byla na noční polokouli, spatřil by signální světla, ale teď tam svítilo slunce. Stanice sama sice ležela v pruhu stínu, který vrhal kráter, ale kontrast s oslnivě ozářeným kotoučem v sousedství byl tak ostrý, že slabounká světélka signalizace nebylo vůbec vidět.

Měsíc vypadal, jako by na něm lidská noha nikdy nestanula — od Měsíčních Alp se kladly dlouhé stíny na rovinu Moře dešťů. Vzpomínal si, jak před letem na Měsíc — s celou partou, tehdy ještě byli obyčejnými pasažéry — požádal ho Nádiva, aby zkontroloval, zdali hvězdy sedmé velikosti jsou ještě z Měsíce viditelné, a on, osel, se toho úkolu ujal s ohromným zanícením! Zapomněl jako na smrt, že ve dne není z Měsíce vůbec žádné hvězdy vidět, pohled je příliš oslněn světlem Slunce, odraženým od měsíčního povrchu. Nádiva ho ještě dlouho potom otravoval těmi hvězdami z Měsíce. Kotouč na obrazovkách pomalu kynul, zanedlouho vytlačí zbytky černého nebe za okraj přední obrazovky.

Divná věc — nic nebzučelo. Pohlédl stranou — a poplašil se.

Jedna moucha seděla na zaoblině pojistky a čistila si křidélka a druhá se jí dvořila! Několik milimetrů vedle ní se leskl nejbližší drát. Izolace končila trochu výš — všechny čtyři dráty, silné bezmála jako tužka, byly obnaženy, napětí nijak zvlášť vysoké, pouhých 1000 voltů, a proto vzdáleností mezi nimi nebyly velké — sedm milimetrů jeden od druhého. Náhodou věděl, že sedm. Jednou demontovali celé elektrické vedení a za to, že neznal vzdálenosti mezi dráty, musel od asistenta ledacos vyslechnout. Moucha nechala námluv a lezla si teď po holém drátě. Samosebou, jí to nijak nevadilo. Ale kdyby se jí tak zachtělo přelézt na druhý… jak vidět, zrovna se jí zachtělo, protože zabzučela a už seděla na krajní měděné svodnici. Jako kdyby v celé pilotní kabině nebylo jiné místo! Kdyby si sedla tak, že by položila přední nožky na jeden drát a zadní na druhý…

No, a co má být? V nejhorším případě by nastal zkrat, ostatně moucha snad není tak velká. Ale i kdyby, bude to zkrat na okamžik, automatická pojistka vypne proud, moucha shoří, automat znovu zapojí proud a všecko bude zase klapat — a od mouchy bude pokoj!

Jako hypnotizován hleděl na skříňku vysokého napětí. Přesto si nepřál, aby to ten dobytek zkusil. Zkrat — čert ví, co z toho může být. Možná že nic, ale nač pokoušet osud?

Pohlédl na hodinky: ještě osm minut letu se slábnoucím tahem motorů. Hned bude konec. Zrovna se díval na ty hodinky, když se zablýsklo — a světla zhasla. Trvalo to snad třetinu sekundy. „Moucha,“ napadlo mu. Se zatajeným dechem čekal, až automat znovu zapojí proud. Zapojil.

Světla zaplála, ale oranžově, slabě, a vzápětí pojistka znovu praskla. Tma. Automat zase zapojil. Vypnul. Zapojil. A tak pořád dál

— bez konce. Světla blýskala při polovičním napětí. Co se stalo? V kratinkých, pravidelných přestávkách mezi jednotlivými záblesky spatřil, že z mouchy — ta potvora se vecpala mezi dva dráty — zbyl chuchvaleček, zuhelnatělý škvarek, který dál spojoval oba vodiče.

Nedá se říci, že by se nějak příliš polekal. Byl rozčilený, ale cožpak se od chvíle startu vůbec uklidnil? Na hodinky bylo špatně vidět. Tabulky měly vlastní osvětlení — radar také. Proudu bylo zrovna tolik, že se nezapojila ani nouzová světla, ani rezervní okruhy

— ale zase ne tolik, aby bylo vidět. Do vypnutí motorů scházely čtyři minuty.

Nemusil se o to starat — automat zpomalovače sám musil motor vypnout. Ledový pramének mu stekl po páteři — jak to automat vypne, když je zkrat?