Stanisław Lem: Příběhy pilota Pirxe

„Pilot Pirx na AMU 27!“ vytrhl ho z těchto rozpaků silný hlas, křičící mu přímo do ucha. „Start podle fonie v okamžiku nula! Pozor — pilot hotovo?“

„Ještě ne!!!“ chtělo cosi vykřiknout ústy pilota Pirxe, ale on řekl:

„Pilot Boe… pilot Pirx na AMU 27 k startu hotovo podle fonie v okamžiku nula!“

Chtěl říci „pilot Boerst“, protože si dobře pamatoval, jak to Boerst říkal. „Blbče!“ křikl na sebe v tichu, které zavládlo. Automat (cožpak musí mít všechny automaty hlas poddůstojníků) vyštěkával:

„Do startu šestnáct — patnáct — čtrnáct…“

Pilot Pirx se potil. Usilovně si vzpomínal na cosi hrozně důležitého, o čem věděl, že je to prostě otázka života nebo smrti, ale za nic na světě si nemohl vzpomenout.

„…. šest, pět, do startu čtyři…“

Sevřel mokré prsty na startovní páce. Naštěstí byla drsná. „To se všichni tak potí? Zřejmě,“ prolétlo mu hlavou, když sluchátka zabroukla:

„Nula!!!“

Jeho ruka sama — docela sama — zatáhla za páku, posunula ji do poloviny segmentu a tak zůstala. Zaburácelo to. Jako kdyby mu spadl na prsa a hlavu elastický lis. „Nosič,“ stačil si pomyslit a v očích se mu zatmělo. Jen trošku a jen na chvilku! Když už zase dobře viděl, přestože cítil týž neúprosný tlak rozlitý po celém těle, všechny obrazovky — rozhodně však ty tři, které měl přímo naproti sobě — vypadaly jako mléko kypící z miliónů hrnců.

„Aha, prorážím mraky,“ řekl si v duchu. Myslilo mu to nyní nějak pomaleji, trochu ospale, ale naprosto klidně. Za nějakou dobu se ho zmocnil pocit, jako by byl pouze svědkem celé této scény, trochu směšné — chlapík se rozvaluje v „zubařském křesle“, nepohne rukou ani nohou, mraky zmizely, nebe je ještě trochu modré, ale jako šmolka zašpiněná tuší, je vidět něco jako hvězdy — jsou to hvězdy nebo ne?

Ano, byly to hvězdy. Ručičky si vandrovaly po stropě, po stěnách, každá jinak, každá něco ukazovala, všecko člověk musel vidět, a on měl jenom dvě oči. Nicméně jeho levá ruka na krátký, opětovný pískot ve sluchátku sama — opět sama — zatáhla za katapult nosiče. Hned se mu trochu ulehčilo — rychlost 7,1 za sekundu, výška 201 kilometr. Předepsaná křivka startu končí, zrychlení 1,9; může se posadit a teprve teď začne celá ta fůra práce.

Pomalu si sedal, mačkal přitom opěradlo rukama, čímž se zvedal lenoch křesla — a najednou dočista zkoprněl.

„Kde mám tahák?!“

To byla ta hrozně důležitá věc, na kterou si nemohl vzpomenout! Rozhlížel se po podlaze, jako kdyby vůbec neexistovaly ty mraky ciferníků, mrkajících na něho ze všech stran. Tahák ležel zrovna pod křeslem. Vyklonil se, pásy pochopitelně nepovolily, ale neměl již čas. S pocitem člověka, který stojí na špičce nesmírně vysoké věže a zároveň s ní se řítí do propasti, otevřel navigační knížku, kterou měl v kapse na stehně. Vytáhl z obálky úkol — a byl z toho vedle: kde je ke všem sakrům oběžná dráha B 68? Aha, to bude tahle! Zkontroloval trajektoměr a pomalu najížděl zatáčku. Trochu se podivil — ono to šlo!

Na elipse mu počítač ochotně hlásil údaje pro opravu kursu, opět manévroval, vyklouzl z dráhy, přibrzdil příliš prudce. Deset sekund měl minus 3 g, ale nic mu to neudělalo, fyzicky byl velice odolný („Kdybyste měl mozek, jako máte bicepsy,“ říkával Nádiva, „mohlo by z vás něco být.“); s korekturou přešel na oběžnou dráhu, nahlásil údaje počítači, jenomže počítač neodpověděl. Na jeho kotouči se objevovaly vlnovky volnoběhu, zařval tedy údaje ještě jednou — samosebou, zapomněl se přepojit — napravil to; na kotouči ihned vyskočila svislá chvějivá čára, ale všechna okénka souhlasně ukazovali samé jedničky.

„Jsem na oběžné dráze,“ zaradoval se. Ano, ale doba oběhu byla 4 hodiny 29 minut a měla být 4 a 26 minut. Teď už skutečně nevěděl, zdali je odchylka přípustná nebo ne. Hledal v hlavě, začal uvažovat, nemá-li odepnout pásy — tahák ležel hned pod křeslem, ale ďas ví, jestli to v taháku je. Vtom si vzpomněl, co říkal profesor Kaahl: „Oběžné dráhy jsou propočteny s tolerancí do 0,3 procenta,“ — pro všechny případy hlásil data počítači: držel se v mezích přípustné tolerance. „Tak to bychom měli,“ řekl si pro sebe a teprve teď se pořádně rozhlédl.

Tíže zmizela, byl však solidně připoután ke křeslu — měl pouze pocit neobyčejné lehkosti. Přední obrazovka — hvězdy a zase hvězdy — a docela dole na okraji bělošedý srpek, postranní obrazovka — nic, jen černo a hvězdy. Dolní obrazovka — aha! Pozorně si prohlížel Zemi — řítil se nad ní ve výšce 700 až 2400 kilometrů, podle parametrů své oběžné dráhy — byla obrovská, vyplňovala celou obrazovku, zrovna letěl nad Grónskem — je to přece Grónsko? — Než se přesvědčil, co to vlastně je, byl už nad severní Kanadou. Kolem pólu zářil sníh — oceán byl černofialový, vypouklý, hladký, jako odlitý ze železa, mračen podivuhodně málo, jako kdyby někdo tu a tam postříkal oblinu řídkou kasičkou. — Pohlédl na hodinky.

Letěl již sedmnáct minut.

Teď by měl zachytit rádiové signály PALU a dávat pozor na radary při průletu jejím polem. Jak se jmenovala ta dvě letadla? RO? Ne, JO — a čísla? Nahlédl do papíru s úkolem, zastrčil jej i s navigační knížkou do kapsy a otočil knoflíkem kontrolního přijímače na prsou. Bylo slyšet záplavu pískotu a praskotu — jaký signál má PAL? Morseovka! Napínal sluch, díval se na obrazovky, Země pod ním se pomalu otáčela, hvězdy na obrazovkách rychle postupovaly, ale po PALU pořád ani vidu ani slechu. Vtom zaslechl bzučení.

„PAL?“ řekl si v duchu, ale ihned tu myšlenku zavrhl. „Blbost, družice přece nebzučí — tak co to bzučí?“ „Nic nebzučí,“ odpověděl sám sobě. „Tak co to je?“ Havárie?

Nějak se vůbec nepolekal. Jakápak havárie, když letí s vypnutým motorem. Rozpadla se ta plechovka sama od sebe — nebo co? Že by zkrat? Aha, zkrat! Propánakrále! Protipožární předpis III A: „Požár ve vesmíru na oběžné dráze“ — paragraf — čert aby to vzal — bzučelo to a bzučelo, sotva slyšel pískání vzdálených signálů.

„Dočista jako moucha ve sklenici,“ řekl si v duchu a bleskově přelétl očima jeden z ciferníků po druhém — a vtom ji uviděl!

Byla to obrovská moucha, zelenavě černá, odporného druhu, který jako by byl stvořen jen proto, aby otravoval lidem život. Sprostá, neodbytná, pitomá, ale zároveň vypráskaná a chytrá, která jakýmsi zázrakem (jak jinak?) vlezla do rakety a poletovala si teď ve skleněné bublině a narážela jako bzikající kulička na osvětlené kotouče ciferníků. Když se blížila k počítači, slyšel ji ve sluchátkách jako čtyřmotorový bombardér. Počítač měl nad horním rámem náhradní mikrofon, aby byl dosažitelný bez laryngofonu i mimo křeslo, když jsou kablíky palubní fonie vypnuty. Nač? Pro všecky případy. Takových zařízení bylo víc.

Proklínal ten mikrofon. Bál se, že neuslyší PAL. Horší ovšem bylo, že moucha začala podnikat výpady na různá jiná místa. Sledoval ji mimoděk očima hezkých pár minut, než se přísně pokáral, že mu ta moucha může být ukradená. Škoda, že se tam nedá nasypat nějaký DDT. „Dost!“

Zabzučelo to, až se mu svraštil obličej. Lezla po počítači. Ticho — čistila si křidélka. Taková hnusná moucha!

V sluchátku se zrodilo daleké, pravidelné pískání — tři tečky, čárka, dvě tečky, dvě čárky, tři tečky čárka — PAL.