Stanisław Lem: Příběhy pilota Pirxe

„Hotovo,“ odpověděl pilot Pirx. V tom okamžiku měl jen jediné přání: už aby byl v pilotní kabině a mohl si rozepnout kombinézu — aspoň u krku.

Šéf o krok ustoupil.

„Do rakety — vstup!“ zvolal nádherným kovovým hlasem, který proťal jako úder zvonu dutý, neutichající hlomoz obrovské haly.

Pirx udělal čelem vzad, popadl červený praporek, zakopl o lanko, v posledním okamžiku zachytil rovnováhu a jako golem vpochodoval na teninkou plošinku. Když byl v polovině, vstupoval už Boerst (při pohledu zezadu přece jen připomínal fotbalový míč) do své rakety.

Spustil nohy dovnitř, uchopil masivní obrubu průlezu, sjel po elastickém tobogánu dolů, aniž kladl nohy na příčle („příčle jsou jen pro umírající piloty“ — říkával Nádiva), a pustil se do zavírání příklopu. Trénovali to na trenažérech i na opravdovém příklopu — jenomže vymontovaném z rakety a upevněném ve cvičebním sále u stropu — stokrát a tisíckrát. Člověku z toho bylo nanic — levá klika, pravá klika do poloviny dotáhnout, kontrola utěsnění, druhá polovina závitu obou klik, dotažení, kontrola těsnění pod tlakem, uzavření vstupu vnitřním příklopem štítu, nasazení protimeteorického štítu, odchod ze vstupní šachty, zamčení dveří kabiny, dotažení, klika, druhá klika, závora a konec.

Pirx si říkal, že Boerst jistě už dávno sedí ve své skleněné kouli, zatímco on teprve dotahuje setrvačníkové přítlačné kolo. Napadlo mu, že přece stejně neodstartují najednou, startovalo se v šestiminutových intervalech, a tak nebyl důvod ke spěchu. Ale je lepší už sedět na místě a zapojit svůj radiofon — aspoň uslyší povely, jaké dávají Boerstovi. Schválně, jaký úkol asi dali jemu?

Sotva přibouchl vnější příklop, světla v raketě se automaticky rozsvítila. Když celý ten krám zavřel, přešel na místo pilota po povlovných schůdcích malinké šikmé plošinky, vystlaných velmi drsným a zároveň měkkým plastikem.

Čert ví proč v těch malých jednomístných raketách sedí pilot ve veliké skleněné báni třímetrového průměru. Báň byla úplně průhledná, i když nebyla pochopitelně ze skla — kromě toho pérovala pružností silné, velice tvrdé gumy. Ta bublina s rozloženým křeslem pro pilota uprostřed byla vsazena do vlastní pilotní kabiny — tvaru mělkého kužele, takže když pilot seděl ve svém „zubařském křesle“ — tak se tomu říkalo — mohl se otáčet kolem svislé osy a přes skleněné stěny kopule, v níž byl uzavřen, viděl všecky tabule ukazatelů, ručičky, obrazovky přední, zadní i postranní, ciferníky obou počítačů a astrografů i svátost nejsvětější — trajektoměr, který silnou, jasně svítící čárou zakresloval na matovém, vypouklém terči dráhu rakety na obraze nehybných hvězd v Harrelsbergerově projekci. Souřadnice této projekce musel člověk znát zpaměti a musel je umět přečíst z přístroje v jakékoliv poloze, třeba hlavou dolů. Když už se pilot položil do křesla, měl po obou stranách čtyři hlavní páky reaktoru a řídících trysek směrových, tři nouzové, šest páček malé pilotáže, kolečka předstihu a volnoběhu, regulátor výkonu tahu, čistění trysek a nízko nad podlahou — velké paprskovité kolo aparatury klimatizační a kyslíkové, páčku protipožárního zařízení, katapultování reaktoru (kdyby v něm nastala nekontrolovatelná řetězová reakce), šňůru se smyčkou upevněnou nahoře na skříňce s termoskami a jídlem, pod nohama — měkce obkládané a třmeny opatřené pedály brzd i s odpalovací pojistkou; její sešlápnutí (napřed se musel kopnutím rozbít její obal a odtlačit kupředu) vymrštilo bublinu i s křeslem a pilotem i s lanky speciálního spirálového padáku, který vyletěl za ní.

Kromě tohoto hlavního účelu — záchrany pilota při neodvratné havárii — existovalo ještě asi osm velice důležitých důvodů, proč byla skleněná bublina zkonstruována, a Pirx by je za určitých příznivých okolností dovedl dokonce odříkat, ale žádný z nich ani jemu, ani ostatním absolventům výcviku nešel pod vousy.

Když se jaksepatří uložil, pokoušel se zašroubovat — ohýbal se při tom s velkou námahou v pase — všechny trubice, přívody a kabely, které z něho trčely, do zdířek, vmontovaných do křesla (přitom pokaždé, když se ohýbal, tlačila ho kombinéza měkkou boulí do břicha). Spletl si přirozeně kablík fonie s výhřevným; naštěstí měl jiný závit, ale o svém omylu se přesvědčil, až když na něm začal vyrážet bohatý pot — a v šumění stlačeného vzduchu, který bleskově naplnil celou kombinézu, klesl s povzdechem naznak, překládaje levou a pravou rukou oba rameno-stehenní pásy.

Pravý se zachytil hned, ale levý nějak nechtěl. Límec nafouknutý jako pneumatika mu nedovoloval ohlédnout se; a tak se jenom namáhal a poslepu šermoval širokou přezkou pásu — přitom zaslechl ve sluchátku tlumené hlasy:

„Pilot Boerst na AMU 18. Start podle fonie v okamžiku nula! Pozor — hotovo?“ bylo slyšet ve sluchátkách.

„Pilot Boerst na AMU 18, podle fonie v okamžiku nula ke startu hotovo!“ padla odpověď jako výstřel.

Pirx zaklel — karabinka zapadla. Klesl unaveně do měkkého křesla, jako kdyby se zrovna vrátil z neobyčejně dlouhého mezihvězdného letu,

„Dvacet tři — do startu. — Dvacet dva — do startu. Dva….“ blábolilo to ve sluchátkách.

Stalo prý se jednou, že když uslyšeli hromové nula, odstartovali dva absolventi výcviku najednou — ten pravý i ten, který čekal vedle, až na něho přijde řada — letěli vedle sebe ve vzdálenosti dvou set metrů kolmo jako svíce a každou chvíli se mohli srazit — při výcviku se to aspoň vykládalo, Od té doby prý byl zapalovací kabel zapojován v posledním okamžiku, dálkově. Dělal to sám náčelník letiště ze svého zaskleného dispečinku — a celé to počítání byl prachobyčejný blaf. Ale jak je to doopravdy, to nevěděl nikdo.

„NULA!“ ozvalo se v sluchátkách. Zároveň Pirx uslyšel tlumený, táhlý rachot, jeho křeslo se lehce zachvělo, jiskřičky odražených světel se trochu pohnuly ve skleněné báni, pod níž ležel natažen; díval se do stropu — to znamená na astrograf, na ukazatele cirkulace chlazení, tahu hlavních trysek, pomocných trysek, hustoty proudu neutronů, indikátor izotopového znečištění a ještě osmnáct dalších, jejichž polovina platila výlučně chodu nosiče. — Chvění sláblo, stěna dutého rachotu se přestěhovala někam stranou a zdálo se, že se rozplývá nahoře, jako kdyby byla na nebe vytažena nějaká neviditelná opona. Burácení bylo čím dál vzdálenější, podobno hřímání vzdálené bouře, až konečně nastalo ticho.

Cosi zabzučelo — ani neměl čas se leknout. To automatická pojistka zapojila obrazovky doposud zablokované — když někdo nablízku startoval, byly zavřeny zvenku, aby oslňující atomový plamen z trysek nepoškodil objektivy.

Pirx si pomyslil, že taková automatická zařízení jsou náramně prospěšná — a tak si o všeličems dumal, když najednou pocítil, že mu pod melounovitou přílbou vstávají všechny vlasy na hlavě.

„Ježišmarjá, já letím, teď letím já!“ blesklo mu hlavou.

Začal si divoce připravovat páky pro start — to znamená dotýkat se jich prsty v náležitém pořadí a počítat: „Prvá — druhá — třetí — kde je čtvrtá? pak tato — ano, to je ten indikátor — a pedál — ne, ne pedál, aha, tu je — červená — zelená rukojeť — pak na automat — ano — opravdu napřed zelená a pak červená?“