Stanisław Lem: Příběhy pilota Pirxe

„No, a teď musím mít oči na stopkách!“ řekl si a zvedl trochu křeslo — tak měl najednou před očima tři obrazovky — ještě jednou se přesvědčil, jak obíhá fosforeskující pátrací paprsek radaru, a čekal. Na radaru nebylo nic! Ale kdosi volal:

„A sedm Terraluna. A sedm Terraluna, sektor III, kurs sto třináct, volá PAL-GONIO. Zaměřte se. Poslech.“

„Hrůza, a jak já teď uslyším ty své JO!“ zoufal si Pirx.

Moucha zavyla ve sluchátku a zmizela. Za chvíli na něho shora padl stín, jako by na lampu usedl netopýr. Byla to moucha. Lezla si po skleněné bublině, jako by zkoumala, co to leží uvnitř. Zatím nastala v éteru tlačenice — PAL, kterou již viděl (vypadala jako kyj, byl to osm metrů dlouhý duralový válec, zakončený koulí observatoře), letěl nad ní ve vzdálenosti takových 400 kilometrů, snad o kapánek víc, a pomaluji předháněl.

„PAL-GONIO volá A sedm Terraluna sto osmdesát celých čtrnáct desetin, sto šedesát celých šest desetin. Odchylka roste lineárně. Konec.“

„Albatros čtyři Aresterra, volá PAL-HLAVNÍ, PAL-HLAVNÍ, letím tankovat, sektor II, letím tankovat, sektor II, jedu na rezervu. Poslech.“

„A sedm Terraluna, volá PAL-GONIO…“

Zbytek neuslyšel, pohltilo to bzučení mouchy. Ticho.

„…HLAVNÍ volá Albatros čtyři Aresterra, tankování sedmý kvadrant, Omega hlavní, tankování přemístěno Omega hlavní. Konec.“

„Oni se mi tady schválně sešli, abych zrovna nic neslyšel,“ pomyslil si Pirx.

Protipotní prádlo na něm plavalo. Moucha bzikala a vztekle kroužila nad kotoučem počítače, jako kdyby se stůj co stůj pokoušela dohonit svůj vlastní stín.

„Albatros čtyři Aresterra, Albatros čtyři Aresterra volá PAL-HLAVNÍ, odlétám do sedmého kvadrantu, odlétám do sedmého kvadrantu, prosím o navádění interkomem. Konec.“

Bylo slyšet vzdalující se pískání interkomu, které utonulo v sílícím bzukotu. Vynořila se z něho slova:

„JO dva Terraluna, JO dva Terraluna volá AMU 27, AMU 27. Poslech.“

„To bych rád věděl, koho to volají?“ pomyslil si Pirx a div se neutrhl z pásů.

„AMU…“ chtěl říci, ale ochraptělé hrdlo nevydalo ani slůvka. V sluchátku to bzučelo. Moucha. Zavřel oči.

„AMU 27 volá JO dva Terraluna. Jsem kvadrant čtyři, sektor PAL, rozsvěcuji obrysová světla. Poslech.“

Rozžehl svá obrysová světla — dvě červená po stranách, dvě zelená na špičce, jedno modré na zádi a čekal. Nebylo slyšet nic než mouchu.

„JO dva, dvakrát Terraluna, JO dva dvakrát Terraluna, volám…“ bzukot.

„Asi mne?“ pomyslil si zoufale.

„AMU 27 volá JO dva dvakrát Terraluna, jsem kvadrant čtyři, okrajový sektor PAL, všechna obrysová světla svítí. Poslech.“

Teď se obě JO ozvaly současně — zapojil selektor pořadí, aby ztlumil toho, kdo se ozval druhý — ale bzučelo to dál, přirozeně — moucha.

„Já se tady snad oběsím,“ pomyslil si. Ani si nevzpomněl, že v beztížném stavu toto řešení nepřipadá v úvahu.

Vtom spatřil v radaru svá dvě letadla — řítila se za ním v rovnoběžných kursech, vzdálená od sebe asi na devět kilometrů, to znamená v pásmu oboustranně zakázaném; jeho povinností jako prvního pilota bylo dát jim rozkaz, aby zaujala předepsaný odstup — 14 kilometrů. Kontroloval na radaru polohu skvrnek označujících letadla, když si na jednu usedla moucha. Hodil po ní navigační knížkou. Nedoletěla, narazila na sklo bubliny, a místo aby po něm sklouzla, odletěla zpátky, vzhůru, udeřila o strop skleněné báně a poletovala si sem a tam — beztížný stav. Moucha ani neráčila odletět — odešla si pěšky.

„AMU 27 volá JO dva JO dva dvakrát Terraluna. Vidím vás. Letíte v nedovoleném bočním odstupu. Přejděte na rovnoběžné kursy s opravou nula celá nula jedna. Po provedení manévru přejděte na poslech. Konec.“

Obě skvrnky se pomalu začaly od sebe vzdalovat, možná že mu něco říkali, ale on slyšel pouze mouchu. Podnikala bzučivé procházky po mikrofonu počítače. Neměl již, čím by po ní házel. Navigační knížka se nad ním vznášela a její stránky se lehce třepetaly.

„PAL-HLAVNÍ volá AMU 27 Terraluna. Opusťte okrajový kvadrant, opusťte okrajový kvadrant, přebírám transsolár. Poslech.“

„Drzost, ten transsolár mi tady ještě scházel — co je mi po transsoláru? Rakety v útvaru mají přednost!“ pomyslil si Pirx a začal křičet; v tomto křiku vybil celou svou bezmocnou nenávist k mouše.

„AMU 27 Terraluna volá PAL-HLAVNÍ. Kvadrant neopustím, transsolární mi může vlézt na záda, letím v útvaru. AMU 27, JO dva, JO dva dvakrát eskadra Terraluna, vedoucí AMU 27. Konec.“

„Že mi ten transsolár může vlézt na záda, to už bylo zbytečné,“ pomyslil si. „Trestné bodíky, to je jasné. Čert aby je všecky sebral. A kdo dostane trestné za tu mouchu? Pochopitelně že já!“

Řekl si v duchu, že to s tou mouchou mohlo potkat jedině jeho. Moucha! To je krámů. Živě si dovedl představit, jak by se Smiga s Boerstem váleli smíchy, kdyby se dověděli o té pitomé mouše. Poprvé od startu si vzpomněl na Boersta. Ale neměl ani chvilku času. — PAL zůstávala stále viditelněji pozadu. Letěli v šiku už pět minut.

„AMU 27 volá JO dva, JO dva dvakrát Terraluna. Dvacet hodin sedm minut. Manévr přechodu na parabolický kurs Terraluna začínáme ve dvacet hodin deset. Kurs sto jedenáct…“ četl z papíru, který se mu před okamžikem podařilo akrobaticky stáhnout ze vzduchu nad hlavou. Jeho letadla odpověděla. PAL již nebyla vidět, ale ještě stále ji slyšel — buď ji, nebo mouchu. Vtom jako by se bzukot rozdvojil. Chtěl si protřít oko. Ano. Už byly dvě. Odkud vylezla ta druhá?

„Teď mě oddělají,“ pomyslil si docela, docela klidně.

Bylo dokonce cosi příjemného v přesvědčení, že již nemá cenu se užírat, drásat si nervy — stejně budou vědět, jak na něho. Trvalo to vteřinu — byla právě hodina, kterou sám určil jako počátek manévru, a on ještě neměl ruce na pákách!

Ale mučírna tisíců cvičení, jak vidět, přece jen vykonala své — uchopil poslepu obě rukojeti, pohnul levou, pak pravou, zahleděn na trajektoměr. Motor se dutě ozval, pak zaslechl sykot, ucítil náraz do hlavy, až hekl překvapením. Dostal hřbetem navigační knížky do čela — těsně pod „okapem“ přílbice! Knížka mu zakryla tvář, nemohl ji shodit — potřeboval obě ruce. V sluchátkách bzučelo a šumělo laškování much na počítači. „Měli by lidem dávat revolver,“ pomyslil si. Cítil, jak mu navigační knížka při rostoucím zrychlení drtí nos. Vrtěl hlavou jako šílenec — musel vidět na trajektoměr!! Knížka vážila snad tři kila. Vtom s bouchnutím dopadla na podlahu — no ovšem, skoro 4 g. Ihned zmenšil zrychlení; udržoval je v mezích manévru, zasunul páky do vrubů — měl teď zrychlení 2 g. Cožpak mouchám takové zrychlení nic nedělá? Nedělalo jim nic. Dařilo se jim báječně! Měl tak letět 83 minuty. Pohlédl na kotouč radarskopu — obě JO letěly za ním, vzdálenost mezi jeho zádí a jimi vzrostla na takových 70 kilometrů; to proto, že měl několik vteřin 4 g a skočil dopředu. Nevadí.

Teď měl trochu volného času až do konce letu se zrychlením. Dvě g, to nic nebylo, vážil teď všeho všudy sto dvaačtyřicet kilogramů. V laboratorním „kolotoči“ seděl nejednou i půl hodiny při 4 g.

Něco jiného je, že to nebylo příjemné — ruce a nohy měl jako ze železa. Hlavou nemohl ani hnout — oslepovalo to.

Ještě jednou zkontroloval polohu obou svých letadel a vzpomněl si, co asi teď dělá Boerst. Představil si jeho tvář, jistě vypadá jako ve filmu. Bradu ten kluk tedy měl! Nos rovný, oči šedé, ocelové, ten si jistě s sebou nevzal žádný tahák! On, Pirx, se bez něho taky zatím obešel! V sluchátkách bzukot zeslábl — obě mouchy lezly nad ním po skleněném vrcholku kopule, jejich stíny mu laskaly obličej. Poprvé sebou trhl. Pohlédl vzhůru — měly koláčkovitě rozšířené konce černých nožiček, ve světle lamp se jejich zadečky kovově leskly. Hnus!