Stanisłav Lem - Dokonalá Prázdnota

A tak z touhy po posilujícím realismu, dlouhá léta skrývané v srdci, z myšlenek z hlediska vlastních názorů natolik odvážných, že se nemohly vyslovit přímo, ze všeho toho, o čem se marně sní, vznikla vlastně Dokonalá prázdnota. Teoretický úvod, který jako by „nový druh literatury“ motivoval, je manévrem k odvrácení pozornosti, promyšlený pohyb, jímž kouzelník odvádí náš pohled od toho, co skutečně dělá. Máme uvěřit, že předvádí ukázky zručnosti, třebaže je tomu jinak. Tato díla se nezrodila z uskoku „pseudorecenze“, to ona, domáhajíce se — marně — vyjádření, toho uskoku využila jako ospravedlnění a záminku. Nebýt tohoto úskoku, zůstalo by všechno v oblasti mlčení. Jde totiž o zradu fantazie ve prospěch dobře uzemněného realismu, o renegátství ve zkušenosti, o herezi ve vědě. Což si Lem myslel, že jeho machinaci nikdo neprokoukne? V podstatě je prostá: s úsměvem vykřikovat to, co by se s vážnou tváří nesmělo ani zašeptat. Navzdory tomu, co tvrdí úvod, kritik nemusí být „přikován ke knize jako trestanec ke galejnické kouli“; jeho svoboda netkví v tom, že může knihu pochválit či pohanět, nýbrž v tom, že jejím prostřednictvím může jako mikroskopem nahlédnout do autora, a v tom případě se Dokonalá prázdnota jeví jako kniha o tom, co chceme, ale co není. Je to kniha nesplněných přání. A jediný fortel, kterým by kličkující Lem na nás ještě mohl vyzrát, je protiútok — ve formě tvrzení, že to jsem nebyl já, kritik, kdo tuto recenzi napsal, nýbrž on sám, autor, a učinil z ní další část Dokonalé prázdnoty.

(Ed. du Seuil, Paris)

Po Robinsonovi Defoeově se objevil švýcarský Robinson, osekaný pro mládež, stejně jako řada ještě více infantilizovaných verzí života na pustém ostrově. Před několika lety vydala naopak pařížská Olympia, jdoucí s duchem doby, Sexuální život Robinsona Crusoe, plytkou zábavu, o jejíž hodnotě ani o autorovi nestojí vůbec za to se zmiňovat, protože se skryl za jedním z oněch příznačných pseudonymů, které jsou vlastnictvím vydavatelů využívajících nádeníků pera k známým záměrům. Ale na Robinsonády Marcela Coscata se čekat vyplatilo. Je to popis společenského života Robinsona Crusoe, jeho sociálně charitativních činů, jeho krušného, těžkého a mnohotvárného života — jde totiž o sociologii samoty, o masovou kulturu opuštěného ostrova, který v závěru tohoto příběhu doslova praská ve švech přelidněním.

Dílo pana Coscata, jak si čtenář nepochybně ihned všimne, není svou povahou ani plagiát, ani komerční trhák. Nevyžívá se v senzacích ani v pornografii samoty, takže by třeba trosečníkův pohlavní pud nasměrovalo na kmeny palem s jejich chlupatými kokosy, na ryby, kozy, sekery, houby a uzeniny zachráněné z vraku lodi. Na rozdíl od spisku z Olympie zde již Robinson není říjícím samcem, který se jako falický jednorožec žene mezi křovinami, rozdupává zasetý bambus a cukrovou třtinu, znásilňuje písky pláží, horské štíty, vody v zálivu, chechtot racků, vznosné stíny albatrosů či žraloky bouří zahnané ke břehu. Kdo hledá v knize podobné věci jako potravu pro svou zjitřenou obrazotvornost, ten se vrátí s prázdnou, Robinson Marcela Coscata je ryzí logik, krajní konvencionalista a filozof, který z doktríny vyvodil tak dalekosáhlé závěry, jak jen to bylo možné, a ztroskotání lodi — trojstěžníku Patricia — znamenalo pro něj pouze otevření dveří, přetnutí lan, přípravu laboratorní aparatury k experimentu, protože šlo o akt, který mu umožnil dosáhnout vlastní identity, nenarušené přítomností jiných.

V okamžiku, kdy si Serge N. uvědomuje svou situaci, nejenže pasivně nepodléhá, ale rozhoduje se stát se opravdovým Robinsonem, počínaje už dobrovolným přijetím tohoto jména. To je o to rozumnější, že už nebude mít možnost těšit se jakýmkoli výhodám ze svého dosavadního života.

V celkovém spektru existenčních potíží je osud trosečníka sám o sobě natolik nepříjemný, aby ho nebylo zapotřebí ještě kořenit předem ztraceným napínáním paměti, tesknící po tom, co je nenávratně ztraceno. Je třeba svět takový, jaký je, lidsky uspořádat, a proto bývalý Serge N. hodlá ostrov i sebe vytvořit od samého prvopočátku. Nový Robinson pana Coscata nechová žádné iluze; ví, že Defoeův hrdina byl fikcí, zatímco jeho skutečný vzor, námořník Selkirk, po letech náhodně zachráněný jakousi brigou, je bytostí natolik dokumentárně zpracovanou, že mluvit o něm je zbytečné. Defoeův Robinson přežil nikoli díky Pátkovi — ten se objevil příliš pozdě — ale proto, že vědomě počítal se skutečně drsnou, ale pro puritána nejlepší z možných společností — totiž se samotným Pánem Bohem. A právě onen strohý brach mu vštípil pedantsky přesné chování, urputnou pracovitost, výčitky svědomí a zejména onu ryzí cudnost, která autora pařížské Olympie natolik rozzuřila, že ji útokem nabral na rohy bezuzdnosti.

Serge N., čili Nový Robinson, který v sobě shledal jistou tvůrčí sílu, předem ví, že na jedno určitě nebude stačit — aby stvořil Nejvyššího. Je racionalista a jako takový přistupuje k svému dílu. Všechno hodlá promyslet a uvážit, začíná tudíž od toho, zda by nebylo nejmoudřejší nedělat vůbec nic. Nejspíš to povede k šílenství, ale kdoví, zda to nebude stav docela příjemný? Ovšem kdyby si mohl druh šílenství vybrat asi jako kravatu ke košili, třebas hypomaniakální euforii s trvalou rozjařeností, Robinson by si ji dokonce rád i naočkoval. Leč kde má jistotu, že nepodlehne depresi, končící pokusy o sebevraždu? Myšlenka na to ho leká už z estetického hlediska a navíc pasivita není v jeho povaze. Na to, aby se šel pověsit nebo utopit, bude mít vždy ještě dost času, takže i tuto variantu může odložit ad acta. Snový svět — říká si na jedné z prvních stránek románu —, to je ono Nikde, které může být zblízka dokonalé; je to utopie s nezřetelnými konturami, chorobně rozbředlá, utopená v noční činnosti mozku, který tentokrát není zcela na výši požadavků reálné skutečnosti. „Ve snu mě navštěvují různé osoby,“ říká Robinson, „které mi kladou rozličné otázky, na něž neznám odpověď, dokud se ji nedovím z jejich úst. Má to snad znamenat, že tyto osoby jsou kousíčky odvíjejícími se z mého bytí jako prodlužující se pupeční šňůra? Tvrdit něco podobného by znamenalo upadnout do hrozného omylu. Stejně jako nevím, zda se právě pod tímto plochým kamenem, který se palcem bosé nohy chystám obrátit, najdou červi, ty tlusté bílé ponravy, co mi už chutnají, tak ani nevím, co se skrývá v myšlenkách osob navštěvujících mě ve snách. Vůči mému já jsou proto tyto osoby stejně vně jako ti červi; vůbec nejde o to, setřít rozdíl mezi snem a bděním — to vede k šílenství —, nýbrž o vytvoření nového a lepšího řádu. To, co se ve snu děje jenom někdy, jakoby pokrouceně, nejistě a nahodile, je třeba narovnat, sevřít, spojit a posílit; sen připoutaný ke skutečnosti, aplikovaný na skutečnost jako metoda , prospívající skutečnosti, zalidňující a naplňující skutečnost tím nejlepším zbožím, přestává být snem a pod vlivem takové terapie se skutečnost stane jako obvykle střízlivou a nově ztvárněnou. Protože jsem sám, už s nikým nemusím počítat, ale protože vědomí mé osamělosti je pro mne zároveň jedem, sám nezůstanu.

Na Pána Boha fakticky nestačím, ale to přece ještě neznamená, že nestačím na Nikoho!“