Stanisłav Lem - Dokonalá Prázdnota

— doplnil knihu „komentářem“ dvakrát delším než román samotný (přesně: Gigamesh má tři sta devadesát pět stran, komentář osm set čtyřicet sedm stran). O Hannahanově metodě se dovídáme hned z prvního, sedmdesátistránkového oddílu komentáře, který nám objasňuje mnohoznačnost jednoho jediného slova

— totiž titulu. Gigamesh pochází, jak je zřejmé, především od Gilgameše: tím se odvolává na svůj mýtický pravzor tak jako Joyce, neboť i Odysseus ve třech úvodních epizodách ukazuje čtenáři na svou homérovskou předlohu. Není náhodou, že v názvu Gigamesh bylo vynecháno písmeno L; L — jako Luciferus, Lucifer, kníže temnot, v díle přítomný, třebaže v něm — osobně — nevystupuje. Vztah písmene (L) k názvu knihy (Gigamesh) je stejný jako vztah Luciferův k příběhu; vyskytuje se tam, ale neviditelně . L jako Logos naznačuje začátek (z božstva emanující slovo v Genezi); L jako Laokoon konec (neboť jeho smrt nastala udušením , tak jako hrdina Gigameshe je udušen strangulací). L má ještě dalších devadesát sedm spojitostí, ale na tomto místě je nemůžeme uvádět.

Dále je Gigamesh také „a GIGAntic MESS“ — ohromný zmatek, brynda, v níž se nachází hrdina odsouzený k smrti. Další konotaci slova představuje „gig“

— úzký, dlouhý člun (Maesch topil své oběti v gigu, zalité do cementu): GIGgle, chichot — odsouzence — to je narážka (č. 1) na hudební leitmotiv jízdy do pekel v Klage Dr. Fausti, o čemž se ještě zmíníme dále. GIGA znamená a) italské „giga“ — housle, další náznak hudebních podtextů eposu, b) GIGA je zkratka pro devátou mocninu — 109, kupř. ve slově GIGAWATTY — miliardy wattů, což se v tomto případě vztahuje na moc Zla, tj. technické civilizace. „Geegh“ ve staré keltštině znamená „vypadni“ nebo „ven“. Z italského „giga“ přes francouzské „gigue“ dojdeme k německému „geigen“, což v nářečí znamená „souložit“. Pro nedostatek místa musíme další etymologické výklady přerušit. Jiné slabiky titulu, kupř. „Gi-GAME-sh“ poukazují na jiné skryté významy díla: „game“ znamená hru, ale i lov, honbu (na člověka, tj. Maesche). Narážek je ovšem víc — Maesch byl kdysi placeným tanečníkem (GIGolo); „Ame“ znamená starogermánsky kojná, chůva — „Amme“; dále MESH značí síť, do které kupříkladu Mars chytil svou božskou manželku s milencem, dále osidla, TENATA (oprátka!) a kromě toho také záběr ozubených kol (např. synchroMESH — synchronizovaná převodovka).

Zvláštní výklad je věnován titulu čtenému pozpátku — protože během jízdy na popraviště proud Maeschova vědomí směřuje zpátky , do minulosti, a hledá vzpomínku na takový obludný zločin, který vykoupí oběšení. V jeho myšlenkách se tedy hraje (game!) o nejvyšší sázku; pokud si vzpomene na čin nekonečně nestvůrný, vyrovná se nekonečné oběti božského Vykupitele, tj. stane se Antivykupitelem. To je metafyzický výklad, Maeschova mysl zřejmě nekalkuluje s touto antiteodiceí, leč — psychologicky zřeno — hledá nějakou zvrhlost, která v něm vzbudí lhostejnost k oprátce. G. I. J. Maesch je tudíž Gilgamešem, který i v porážce dosahuje dokonalosti — dokonalosti negativní . Se zřetelem k babylónskému bohatýru je to tudíž perfektní symetrie asymetrie.

Čteme-li slovo Gigamesh odzadu, vyjde nám „shemagig“. Šema — to je starohebrejské slovo z Pentateuchu („Šema Jisroel! — Slyš, Izraeli, tvůj Bůh jest Bohem jediným!“). Protože jde o obrácené slovo, jedná se o antiboha, tj. zosobnění Zla . „Gig“ je nyní — přirozeně — „Góg“ (Góg a Magóg!). „Šem“ vlastně značí „Šim“ — první část jména Šimona Stylity; oprátka visí z trámu — sloupu —, takže oběšený Maesch se stává „Stylitou ŕ rebours“, protože není na sloupě, ale visí pod ním. Toť další krok k asymetrii. Takto vylíčil ve své exegezi Hannahan dva tisíce devět set dvanáct výrazů sumerských, chaldejských, babylónských, řeckých, staroslověnských, hotentotských, bantuských, jihokurilských, sefardských, výrazů z apačského dialektu (jak známo Apači volají „Igh“ případně „Hugh“) spolu s odkazy na sanskrt a zlodějskou hantýrku. Zdůrazňuje, že nejde o nějaký výběr haraburdí, ale o přesnou matematickou větrnou růžici, kompas s tisícerými dílky, o rozvržení díla, jeho kartografii —, předzvěst všech spojitostí, které román polyfonicky uskutečňuje.

Aby dospěl lépe a dále než Joyce, Hannahan se rozhodl vytvořit z knihy uzel (oprátka!) nejen všekulturní, všehochuťový, ale i všejazykový. Takové uspořádání je nevyhnutelné (takže třeba jedno jediné písmeno M v GigaMeshi poukazuje na historii Mayů, na boha Hutzilopochtli z aztécké kosmogonie a rovněž na irrumacii), ale není postačující! Kniha je tudíž utkána z veškerého lidského vědění jako celku . A zase — neběží pouze o naše soudobé vědění, ale o dějiny vědy, a tedy o početní soustavy na babylónských klínopisných tabulkách, o zpopelněné, vyhaslé obrazy světa — chaldejské, egyptské od éry Ptolemaiovců až po Einsteina, o počet diferenciální, pravděpodobnosti a vektorový, o teorii grup, o technologický postup při dekoru váz za dynastie Ming, o stroje Lilienthala, Hieronyma a Leonarda, o balón pohřešovaného Andréeho i o balón generála Nobileho (to, že během Nobileho výpravy došlo k projevům kanibalismu, má svůj hluboký, zvláštní význam pro román; představuje cosi jako místo, v němž jistá osudná přítěž spadla do vody a porušila její hladinu: — zde — vlněním v stále větších soustředných kruzích, obklopujících Gigameshe — je „celistvost všeho“, lidské existence na Zemi od homo Javanesis i od Paleopitheka). Celá tato informace je obsažena v Gigameshi — je v ní ukryta, ale lze ji nalézt — jako v reálném světě. Takto dospíváme k Hannahanově kompozičnímu záměru; proto, aby předstihl svého velkého krajana i předchůdce, hodlá v beletristickém díle postihnout nejen jazykově kulturní oblast, nýbrž dobrat se i historie — všepoznáním vytěženým všemi nástroji (pangnosis).

Nemožnost tento záměr uskutečnit se zdá očividná, podobá se domýšlivému hlupákovi — jak lze z jednoho vyprávění příběhu o oběšení nějakého gangstera vytvořit extrakt, matrici, klíč toho všeho, co je obsaženo v knihovnách celého světa? Hannahan dokonale chápe tento chladný uštěpačný postoj, ba dokonce nevíru čtenáře, a proto se neomezuje na přinášení obětin, ale staví se na obhajobu v Komentáři.

Nemůžeme tvůrčí metodu Hannahanovu shrnout, a proto také si ji jenom ukážeme na nějakém drobném, marginálním příkladu. První kapitola Gigameshe — to je osm stránek, na nichž odsouzenec vykonává tělesnou potřebu na latríně vojenské věznice a čte přitom nad pisoárem nesčetná sgrafita, kterými jiní vojáci před ním zpestřili stěny této místnůstky. Mimochodem jeho myšlenky o tyto nápisy jen letmo zavadí. Jejich krajní oplzlost se projeví — právě tím, že jim nebylo věnováno dostatek pozornosti — zdánlivým dnem, neboť jejich prostřednictvím se dostaneme přímo do špinavých, vroucích, obrovitých útrob lidského plemene, do pekla jeho koprofalické a fyziologické symboliky, přes Kámasútru a čínské „zápasy květů“ do temných jeskyní se steatopygickými Venušemi pralidí, neboť z těch nestoudných aktů neuměle vyškrabaných na stěně vyhlíží jejich nahé přirození: zároveň falická jednoznačnost jiných kreseb poukazuje na Orient s jeho rituální sakralizací falu — lingamu, přičemž Orient označuje místo původního ráje za ubohou lež, neschopnou zakrýt pravdu, že na začátku byla špatná informace. Právě tak: protože pohlaví a „hřích“ vznikly tam, kde praprvoci ztratili panenství jednopohlavnosti, a paralelní opozici a polaritu pohlaví je třeba odvodit přímo ze Shannonovy teorie informace — zde vidíme, nač poukazují poslední dvě písmena (SH) v názvu eposu! Tudíž ze zdi latríny se cesta vine do propasti přírodní evoluce…, které mraveniště kultur posloužilo za fíkový list. Jenomže i toto je pouhá kapka v moři, protože kapitola vypovídá ještě o: