Stanisłav Lem - Dokonalá Prázdnota

Ano, toto dílo je bezednou hlubinou; ať se dotkneme kteréhokoli místa, otvírá se před námi bezpočet cest (systematické uspořádání rozdělovacích znamínek v VI. kapitole — to je analogie mapy Říma!), ne ovšem ledajakých, protože se všechny harmonicky proplétají a spojují v jeden celek (což Hannahan dokazuje s pomocí topologie — viz Komentář, Metamatematický dodatek, str. 811 a n.). Všechno bylo tedy splněno. Zůstává nám už jenom jediná pochybnost — zda se Patrick Hannahan svým dílem vyrovnal svému velkému předchůdci, zda nepřekročil meze — ale současně s ním! — a vzal v potaz hájemství umění? Šíří se pověsti, že Hannahanovi pomáhal v jeho tvůrčím úsilí soubor počítačů, které dodala firma International Business Machines. Pokud je to pravda, nevidím v tom kámen úrazu; hudební skladatelé nyní používají počítače běžně — proč by to tedy nemělo být dovoleno i spisovatelům? Říká se ovšem, že takto vytvořené knihy mohou číst jenom jiné samočinné počítače, protože žádný člověk není schopen uchovat v paměti takový oceán faktů a jejich vzájemných vztahů. Dovolte mi otázku: najde se na světě člověk, který by byl obdobně s to porozumět Finnegan’s Wake či aspoň Odysseovi? Poznamenávám, že mi nejde o doslovnost, ale o všechny ty odkazy, všechny ty asociace a kulturně mytické relace, všechna ta paradigmata a archetypy, na nichž je věhlas těchto literárních děl založen a s nimiž vzrůstá. Na tento souboj se určitě nikdo vyzvat nedá! Sotva by se našel někdo, kdo by stačil pročíst všechna ta exegetická pojednání věnovaná próze Jamese Joyce! Takže spor o legitimnost účasti počítačů při tvorbě literárního díla je úplně bezdůvodný.

Nespravedliví kritici prohlašují, že Hannahan vyrobil největší logogryf literatury, obludný sémantický rébus , opravdu pekelnou šarádu či hlavolam . Že toto smontování miliónu či miliardy všech těch odkazů v beletristické dílo, že tato hra na etymologické, frazeologické, hermeneutické chorovody, že toto nekonečné kupení antinomií není literárním výtvorem, nýbrž výrobou hříček určených především pro povyražení lidí, kteří jsou paranoicky posedlí svými koníčky, pro maniaky a sběratele zanícené bibliografickým slíděním. Že to je prostě jedním slovem naprostá abnormalita, kulturní patologičnost a nic, co by přispívalo k zdravému rozvoji kultury.

Prosím velice o prominutí — ale kde se vlastně má vést hranice mezi mnohoznačností, která je projevem geniální celistvosti, a mezi takovým obohacením díla významy, které představují vyloženou schizofrenii kultury? Mám podezření, že literární kritici zaujatí proti Hannahanovi, mají strach z nezaměstnanosti. Joyce totiž přišel se svými nádhernými šarádami, ale nepřipojil k nim žádné vlastní vysvětlivky; proto také může kterýkoli kritik předvést duševní bicepsy, projevit svůj dalekosáhlý důvtip ba dokonce tvůrčí genialitu, když Odyssea či Finnegan’s Wake opatří dodatečným výkladem. Namísto toho Hannahan udělal všechno sám. Nespokojil se s vytvořením díla, ale přidal k němu dvakrát delší interpretační aparát. V tom tkví zásadní neshoda, nikoli v takových okolnostech, jako kupříkladu že Joyce všechno „vymyslel sám“, zatímco Hannahanovi sekundovaly počítače napojené na knihovnu kongresu (třiadvacet miliónů svazků). Tudíž nevidím úniku z této pasti, do níž nás vehnal tento Ir svou přílišnou úzkostlivostí: buď je Gigamesh souhrnem novodobé literatury, anebo ani on, ani příběh o Finneganovi spolu s Joyceovým Odysseem nemají právo vstupu na beletristický Olymp.

(Wolker and Company, New York)

Máme-li věřit autorovi — a stále častěji jsme nuceni věřit autorům science fiction — nynější nárůst sexu se v osmdesátých letech změní v záplavu. Ovšem děj románu Sexploze začíná o dvacet let později — v New Yorku za třeskuté zimy s nachumelenými vysokými závějemi. Stařec neznámého jména se brodí sněhem, naráží do koster zasypaných aut, přichází k opuštěnému mrakodrapu a klíčem, který vyndal ze záňadří, zahřátým posledním zbytkem tělesného tepla, otevírá železné domovní dveře a schází do podzemí. A jeho pouť a vzpomínky, které se mu při tom vybavují, to je vlastně celý román.

Toto temné podzemí, po němž bloudí záblesky svítilny ve starcově ruce, bylo jednak něco jako muzeum, jednak jako část expedice (spíše sexpedice) mocného koncernu — v letech, kdy Amerika ještě jednou provedla invazi do Evropy. Zpola řemeslná manufaktura Evropanů se střetla s neúprosným chodem pásové výroby a postindustriální vědeckotechnický kolos okamžitě zvítězil. Na bojišti zůstala tři konsorcia — GENERAL SEXOTICS, CYBORDELICS a LOVE INCORPORATED. Když produkce těchto gigantů vyvrcholila, sex — ze soukromé zábavy, kolektivní gymnastiky, z koníčka a chalupářského sběratelství — se stal civilizační filozofií. Herbert Marshall McLuhan, který tu dobu jako křepký stařík ještě zažil, zdůvodnil ve své GENITOGRACY, že právě takový byl úděl lidstva, jakmile vstoupilo na cestu technického rozvoje, že už antičtí veslaři, přikovaní na galérách, severští drvoštěpové svými pilami a Stephensonův parní stroj svým válcem a pístem udávaly rytmus, podobu i význam pohybům, z nichž sestává sex, to znamená smysl člověka. Když neosobní průmysl USA vstřebal dobré nápady Východu i Západu, udělal ze středověkých okovů pásy necudnosti, zapřáhl umění do projektování souložidel, sexárií, magnopenisů, megaklitorisů, vaginetek a pornotek, dal do provozu sterilizované dopravní pásy, z nichž začaly sjíždět sadomobily, kohabitátory, domácí sodomníky a veřejná gomorária, a zároveň zřídil výzkumné vědecké ústavy, aby zahájily boj za osvobození sexu od úkolu zachování druhu.

Sex přestal být módou, neboť se stal vírou, orgasmus — trvalým závazkem; jeho měřice s červenými ručičkami nahradily telefony v kancelářích a na ulicích. Kdo byl tedy stařec, bloudící nyní podzemními prostorami? Právní poradce GENERAL SEXOTICS? Vzpomíná si přece na slavné soudní spory, jež se rozhodly až u Nejvyššího soudu, boje o právo rozmnožovat — prostřednictvím manekýnů — fyzické podoby proslulých osob, počínaje First

Lady USA. GENERAL SEXOTICS vyhrála — soudní výlohy činily dvacet miliónů dolarů — a zde se bloudící světlo svítilny odráží od zaprášených příkrovů z umělé hmoty, pod nimiž stále existují přední filmové hvězdy a významné ženy světové společnosti, princezny a královny v nádherných toaletách, protože podle soudního výroku nesměly být vystaveny jiným způsobem.

V průběhu jednoho desetiletí urazil syntetický sex hezký kousek cesty, od prvních modelů, nafukovacích s ručním natahováním, až po prototypy s termoregulací a zpětnou vazbou. Originály buď dávno zemřely, nebo jsou vetchými stařenami, ale teflon, nylon, dralon a sexofix vzdorovaly zubu času a jako v muzeu voskových figur se elegantně oblečené dámy, vyproštěné ze tmy světlem svítilny, nehybně usmívají na bloudícího starce a ve zvednuté ruce drží svůj Sirénin text (rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo prodavači zakázáno, aby magnetofonový pásek vložil do manekýna, ovšem každý kupující si to mohl udělat sám doma).

Pomalé, nejisté kroky starého samotáře zvedají kotouče prachu, kterým z hloubi bledě růžově probleskují výjevy skupinového sexu — až o třiceti osobách — podobající se velikým vánočkám nebo perfektně vyrobeným pletencům. Snad tu sám předseda správní rady GENERAL SEXOTICS prochází průchody mezi gomoráriemi a útulnými sodomníky, snad je to hlavní projektant koncernu, který genitálně přetvořil nejdřív celou Ameriku a potom celý svět? A zde jsou vizuária s osvětlovacím zařízením a programy, s tou olověnou plombou cenzury, která byla sporným bodem na pořadu šesti soudních jednání, tady zase — stohy kontejnerů, připravených k odeslání do zámoří, naplněné japonskými pomůckami k zvýšení rozkoše, mastmi před milováním a tisícerými podobnými artikly s návody o způsobu použití.