Stanisłav Lem - Dokonalá Prázdnota

Proto když se Robinson dovtípí, co je třeba udělat, dává se do práce — čili do zakládání kompletního smyšleného společenství na ostrově. A právě ono se postaví mezi něj a dívku, ono vytváří systém bariér a překážek, i onen nepřekročitelný odstup, z kterého ji bude moci milovat, bude moci po ní toužit

— aniž jej ovlivní nějaká triviální okolnost, jako například chuť vztáhnout ruku, aby se dotkl jejího těla. Vždyť přece ví, že jestliže jednou jedinkrát podlehne v boji, který vede sám se sebou, jestliže se jí pokusí dotknout, celý svět, jejž si vytvořil, se v té chvíli rozpadne. Proto tedy začíná „šílet“, v živelném, vzteklém chvatu chrlí ze své imaginace davy — vymýšlí všemožná jména a přezdívky a píše je do písku, blouzní o Glummových ženách a tetkách, o starých Paťácích atd. Ježto takovou spoustu bytostí potřebuje jedině proto , aby vznikla nepřeklenutelná propast (mezi ním a ní) — tvoří ledabyle, nedbale, šlendriánsky a chaoticky, pracuje ve spěchu, který diskredituje všechno, co vytvořil, a činí zjevným jeho blábol, jeho nedomyšlené zmatky.

Kdyby uspěl, stal by se věčným milencem, Dantem, Don Quijotem, Wertherem a uskutečnil by takto svůj úmysl. Středota — copak to není zřejmé?

— by se v tom případě stala dívkou stejně reálnou jako Beatrice, jako Lotta či nějaká královna nebo princezna. Jakožto docela skutečná byla by současně — nedostupná . Proto by mohl žít a snít o ní, neboť je veliký rozdíl mezi situací, v níž někdo v reálné skutečnosti prahne po vlastním snu, a takovou, v níž skutečnost se pokouší svádět skutečnost — rozdíl je právě v oné nedostupnosti. Pouze v druhém případě lze totiž stále chovat naději… když naplnění lásky brání jenom společenský odstup nebo jiné překážky podobného druhu. Robinsonův vztah ke Středotě by se tedy mohl normalizovat pouze v případě, že se pro něj Středota stane reálnou a současně nedostupnou .

Proti klasické pohádce o spojení milenců rozdělených zlým osudem Marcel Coscat postavil antickou báji o neodvratnosti trvalého odloučení jako jediné záruky trvalých duchovních sňatků. Když si plně uvědomil trivialitu svého omylu s „třetí nohou“, Robinson (a nikoli autor!) na ni ve druhém díle mlčky „zapomene“. Paní svého světa, královnou z ledové hory, nedotknutelnou milenkou chtěl učinit Středotu, tutéž, která u něj začínala výchovu jako služtička, obyčejná nástupkyně tlustého Glumma… A to právě se mu nezdařilo. Víte už a domýšlíte se, proč asi? Odpověď je jednoduchá: poněvadž na rozdíl od nějaké královny Středota Robinsona znala , neboť ho milovala. Proto také se nechtěla stát bohyní — vestálkou; toto dilema vhání hrdinu do zkázy. Kdyby miloval jenom on ji, to by byla jiná! Jenomže ona jeho city opětovala… Kdo nechápe tuto prostou pravdu, kdo uvažuje takovým způsobem, jakým naše předky učily uvažovat jejich viktoriánské guvernantky — že jsme schopni milovat druhé , leč nikoli sebe v těch druhých, ten ať raději nesahá po kormutlivém příběhu, jímž nás obdařil Marcel Coscat. Jeho Robinson si vysnil děvče, které nechtěl beze zbytku odevzdat skutečnosti, protože ona byla jím , protože z této skutečnosti, která nás nikdy neopouští, není jiného probuzení kromě smrti.

(Transworld Publishers, London)

Hle, autor, který žárlil na Joycovy vavříny. Odysseus shrnuje odyseu do jednoho dne v Dublinu, pekelný palác Kirké se stal rubem la belle époque, inzertního akvizitéra Blooma obloudil spodním prádlem Gerty McDowellové a viktoriánskou dobu rozhorleně zavalil balvanem čtyř set tisíc slov v rozmanitých literárních polohách od nevědomé po styl vyšetřovacího spisu. Dosáhl tím snad vrcholu románu a zároveň jeho monumentálního uložení do rodinné hrobky umění (Odyssea prostupuje i hudebnost!)? Zřejmě ne; je patrno, že takto soudil i samotný James Joyce, neboť se rozhodl zajít ještě dál, tím, že napsal knihu, která neměla soustřeďovat kulturu jen v jednom jazyce, ale měla se stát ohniskem všech jazyků, sestupem k základům babylónské věže. Vrcholné vzepětí Odyssea a Finnegans Wake, snažící se dvakrát postihnout nekonečnost, zde nehodláme ani potvrzovat, ani popírat. Samotná recenze nemůže být ničím víc než zrníčkem přihozeným na hromadu poct a odsudků, které byly vzdány oběma těmto knihám. Jedno je však jisté, že Joycův krajan Patrick Hannahan by nikdy nenapsal svého Gigameshe nebýt velkého vzoru, který pochopil jako výzvu.

Mohlo by se zdát, že podobný záměr je předem odsouzen k nezdaru. Přijít s novým Odysseem či Finneganem není žádoucí. V umění se započítává jen první dosažení vrcholu — stejně jako v dějinách horolezectví se přihlíží pouze k prvnímu, kdo zlezl do té doby nedobytnou skalní stěnu.

Hannahan je celkem dost shovívavý k Finnegans Wake, ale Odyssea si necení. „Co je to za nápad,“ praví, „zformovat evropské devatenácté století jako Irsko do sarkofágové podoby Odyssea! Už sám Homérův originál má pochybnou hodnotu. Je to starověký kreslený seriál opěvající Odyssea jakožto Supermana a končící happy endem. Ex ungue leonem: podle toho, jaký si spisovatel vybere vzor, poznáme jeho kalibr. Odyssea je však plagiátem Gilgameše, upraveným tak, aby hověl gustu řecké veřejnosti. To, co v babylónském eposu líčí tragédii zápasu dovršeného porážkou, předělali Řekové na malebnou dobrodružnou plavbu Středozemním mořem. Navigare necesse est — život je cesta, to jsou mi velké životní moudrosti. Odyssea je hluboce pokleslý plagiát, z něhož se vytratila celá vznešenost Gilgamešova zápolení.“

Je nutno přiznat, že Gilgameš — jak nás o tom poučuje sumerologie — opravdu obsahuje materiál, z kterého čerpal Homér, kupříkladu postavy Odyssea, Kirké či Charóna, a že je patrně nejstarší verzí ontologie tragiky, poněvadž upozorňuje na to, co Rainer Maria Rilke o šestatřicet století později nazval rozvojem, který spočívá v tom, aby „der Tiefbesiegte von immer Grösseren zu sein.“ Lidský osud jako boj nezbytně končí prohrou, to je přece konečný smysl Gilgameše.

Patrick Hannahan se tudíž rozhodl na pozadí babylónského eposu rozvinout své epické plátno. Připomeňme, že to učinil dost svérázným způsobem, protože jeho Gigamesh je příběh časově i místně úzce ohraničený. V americké armádě slouží za druhé světové války pověstný gangster, placený vrah, G. I. J. Maesch (tj. dží aj džou — Government Issue Joe — „Joe vybavený vládou“ — tak se říkalo vojínům armády USA). Jeho zločinná činnost je odhalena díky udání jistého N. Kiddyho a vrah má být na základě rozsudku vojenského soudu pověšen v malé obci v hrabství Norfolk, kde pobývá jeho jednotka. Celý děj se odehrává v rozmezí šestatřiceti minut — tak dlouho trvá převoz odsouzence z věznice na popraviště. Příběh končí obrazem temné oprátky — na pozadí světlé oblohy —, která se svírá kolem hrdla klidně stojícího Maesche. Tento Maesch je Gilgamešem, polobožským hrdinou babylónského eposu, zatímco muž, který ho přivedl na šibenici — jeho starý druh v boji N. Kiddy — je nejbližší Gilgamešův přítel Enkidu, stvořený bohyní Aruru, aby bohatýra zničil. Chceme připomenout, že podobnost tvůrčí metody mezi Odysseem a Gigameshem je zřejmá. Nestranné hodnocení si vyžaduje, abychom se zaměřili na rozdílnosti mezi oběma díly. Úkol nám usnadňuje to, že Hannahan — na rozdíl od Joyce!