Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

„Mám čtvrt hodiny,“ řekl don Kondor rusky.

„Stačí mi třeba pět minut,“ odpověděl Rumata a měl co dělat, aby ovládl podráždění. „Už jsem vám toho dřív napovídal tolik, že mi teď stačí i minuta. V naprostém souladu se základní teorií feudalismu^ zuřivě pohlédl donu Kondorovi přímo do očí, „toto prachobyčejné vzbouření městských obyvatel proti baronům,“ přejel pohledem na dona Huga, „přerostlo v provokační intriku Svatého řádu a vedlo k tomu, že se Arkanar stal baštou feudálně fašistické agrese. My si tady lámeme hlavy, marně se snažíme vtěsnat složitou, protikladnou, záhadnou postavu orla našeho dona Reby do jedné řady s lidmi, jako byli Richelieu, Necker, Tokugawa Iejasu nebo Monk — a přitom on je to bezvýznamný darebák a pitomeček. Zradil a prodal všechno, co mohl, zamotal se do vlastních intrik, polekal se na smrt a rozběhl se hledat ochranu ke Svatému řádu. Za půl roku ho odkrouhnou, ale Řád zůstane. Následky této skutečnosti pro Arkanar a později i pro celou říši si prostě neodvažuji představit. Tak jako tak, celá dvacetiletá práce na území říše je teď pro kočku. Pod Svatým řádem se neuplatníme. Budach je asi poslední, koho zachraňuji. Víc už nebude koho zachraňovat. Skončil jsem.“

Don Hug konečně zlomil podkovu a odhodil obě poloviny do kouta.

„Ano, zaspali jsme,“ poznamenal. „Ale třeba to není tak hrozné, Antone…“

Rumata se na něj jenom podíval.

„Měl jsi dona Rebu odstranit,“ prohlásil najednou don Kondor.

„Jak tomu mám rozumět — odstranit?“

Na tvářích dona Kondora naskočily rudé skvrny.

„Fyzicky!“ odsekl ostře.

Rumata si sedl.

„Čili zabít?“

„Ano, ano, ano!!! Zabít, unést, sesadit, uvěznit. Měl jsi něco udělat a neradit se s dvěma pitomci, kteří se starou belu vyznali v tom, co se děje.“

„Já jsem se v tom taky starou belu vyznal.“

„Tys to aspoň cítil.“

Chvíli bylo ticho.

„Takže něco na způsob Barkanských jatek?“ otázal se don Kondor polohlasně a díval se stranou.

„Ano, něco podobného. Jenže organizovaněji.“

Don Kondor si skousl ret.

„Teď už je pozdě ho odstranit?“ zeptal se.

„Nemá to smysl,“ odpověděl Rumata. „Za prvé ho oddělají stejně, bez nás, a za druhé to vůbec není třeba. Když nic jiného, mám ho v rukou.“

„Ajak?“

„Bojí se mě. Tuší, že za mnou stojí síla. Dokonce už mi navrhoval spolupráci.“

„Neříkej,“ zabručel don Kondor. „V tom případě to opravdu nemá smysl.“

Don Hug řekl trochu zajíkavě:

„Soudruzi, tohle všechno, vy to myslíte vážně?“

„Co konkrétně?“ zeptal se don Kondor.

„No to všechno… Zabít, fyzicky odstranit… Zbláznili jste se?“

„Urozený don je totálně zdrcen,“ poznamenal Rumata potichoučku.

Don Kondor pomalu a zřetelně odříkal:

„Za mimořádných okolností jsou účinná jedině mimořádná opatřením

Don Hug přejížděl pohledem z jednoho na druhého a pomalu pohyboval rty:

„Poslyšte…, víte vy, kam až takhle dospějete?“ pronesl váhavě. „Chápete to, kam až takhle dospěj ete?“

„Uklidni se, prosím tě,“ řekl don Kondor. „Nic se nestane. A už o tom nemluvme. Co budeme dělat s Řádem? Navrhuji blokádu arkanarské oblasti. Váš názor, soudruzi? A rychle, já mám naspěch.“

„Zatím nemám žádný názor,“ ozval se Rumata. „A Páška tím spíš. Musíme se poradit se Základnou. Musíme se trochu rozkoukat. A za týden se můžeme sejít a rozhodnout co a jak.“

„Souhlasím,“ řekl don Kondor a vstal. „Jdem!“

Rumata si hodil Budacha přes rameno a vyšel z chalupy. Don Kondor mu svítil baterkou. Došli k vrtulníku a Rumata uložil Budacha na zadní sedadlo. Don Kondor se vyškrábal do křesla pilota, řinčel přitom meči a šlapal si na cípy pláště.

„Nehodíte mě domů?“ zeptal se Rumata. „Chtěl už bych se konečně vyspat.“

„Hodím,“ zahučel don Kondor. „Ale prosil bych rychle.“

„Hned jsem zpátky,“ řekl Rumata a rozběhl se do chalupy.

Don Hug stále ještě seděl u stolu s očima upřenýma přímo před sebe a mnul si bradu. Otec Kabani stál vedle něj a říkal:

„Jo, kamaráde, takhle to dopadá vždycky. Chceš něco udělat co nejlíp, a ono to dopadne zrovna špatně…“

Rumata shrábl do náruče své meče a řemení.

„Měj se dobře, Paško,“ řekl. „A nezlob se, jsme prostě všichni unavení a podráždění.“

Don Hug zavrtěl hlavou.

„Buď opatrný, Antone,“ řekl nahlas. „Hlavně buď opatrný… O strýčkovi Sašovi už ani nemluvím, ten už je tu dlouho, my ho přece nebudeme poučovat, ale ty…“

„Já chci spát, to je všecko,“ prohlásil Rumata. „Otče Kabani, buďte tak hodný, vemte moje koně a zaveďte je k baronu Pampovi. Některý den se u něj stavím.“

Venku začaly jemně kvílet vrtule. Rumata pokynul rukou na pozdrav a vyběhl z chalupy. V jasném svitu reflektorů vrtulníku vypadaly porosty obrovitých kapradin a bílé kmeny stromů neskutečné a děsivé. Rumata se vyšplhal do kabiny a přibouchl dvířka.

V kabině voněl ozón, obložení stěn a kolínská. Don Kondor vzlétl a zamířil se strojem s jistotou nad arkanarskou silnici. Tohle já bych teď nedokázal, pomyslel si s mírnou závistí Rumata. Vzadu starý Budach klidně pomlaskával ze spaní.

„Antone,“ řekl don Kondor, „já bych…, ee…, nerad bych byl netaktní, a nemysli si, že…, ee…, že ti zasahuji do tvých soukromých záležitostí.“

„Poslouchám vás,“ řekl Rumata. Okamžitě se dovtípil, o čem se bude mluvit.

„My všichni jsme tu pozorovatelé,“ pokračoval don Kondor. „A všechno, co je nám drahé, musí být buď daleko na Zemi, nebo uvnitř nás. Aby nám to nikdo nemohl vzít a využívat toho jako rukojmí.“

„Mluvíte o Kiře?“ zeptal se Rumata.

„Ano, chlapče. Jestli všechno, co vím o donu Rebovi, je pravda, pak je hodně těžké a nebezpečné udržet ho v rukou. Chápeš, co tím chci říct?“

„Ano, chápu,“ řekl Rumata. „Pokusím se něco vymyslet.“

Leželi ve tmě a drželi se za ruce. Ve městě bylo ticho, jen občas někde nablízku zlostně řičeli a vzpínali se koně. Čas od času upadal Rumata do dřímoty a hned se zase probouzel, jakmile Kira zatajila dech — ve spánku jí silně svíral ruku.

„Tobě se chce asi moc spát,“ zašeptala. „Tak spi.“

„Ba ne, povídej, já tě poslouchám.“

„Každou chvíli usínáš.“

„Ale stejně tě poslouchám. Jsem sice hodně unavený, ale ještě víc se mi po tobě stýskalo. Je mi líto spát. Vypravuj, mě to zajímá.“

Vděčně se mu otřela nosem o rameno, políbila ho na tvář a znovu začala vyprávět, jak k ní dnes večer poslal otec chlapce ze sousedství. Otec leží. Vyhnali ho z kanceláře a na rozloučenou ho důkladně zbili holemi. Poslední dobou vůbec nejí, jen pije, je celý modrý, roztřesený. A pak ještě chlapec vzkazoval, že se objevil bratr — raněný, ale veselý a opilý, v nové uniformě. Dal otci peníze, napil se s ním a znovu vyhrožoval, že oni všecky rozmetou. Je teď poručíkem v nějakém zvláštním oddílu, přísahal věrnost Řádu a chystá se přijmout církevní hodnost. Otec prosil, aby Kira zatím v žádném případě nechodila domů. Bratr vyhrožoval, že se s ní vypořádá za to, že se spřáhla s urozeným, mrcha jedna zrzavá…

Ovšem, myslel si Rumata, domů samozřejmě ne. Ale tady taky nemůže za nic na světě zůstat. Jestli sejí cokoli stane… Představil si, že se jí stalo neštěstí, a při té představě celý ztuhl. „Ty spíš?“ zeptala se Kira. Probral se a uvolnil sevření ruky. „Ne, ne… A co jsi dělala ještě?“ „Pak jsem ještě uklízela tvé pokoje. Tedy řeknu ti, máš tam hrozný nepořádek. Našla jsem jednu knihu, napsal ji otec Gur. Píše se tam o tom, jak se urozený princ zamiloval do krásné, ale barbarské dívky z kraje za horami. Ona byla úplně nevzdělaná a myslela si o něm, že je bůh, ale přesto ho nesmírně milovala. Pak se od sebe odloučili a ona hořem zemřela.“