Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

A Rumata se pokaždé odmlčoval nebo převáděl rozhovor na jiné téma.

„Done Rumato,“ řekl rebel, „proč nám nechcete pomoct?“

„Okamžik,“ řekl Rumata. „Nezlobte se, ale zajímalo by mě, jak jste se dostal do domu.“

„Na tom nezáleží. Nikdo kromě mě tuhle cestu nezná. Neodbíhejte, doně Rumato. Proč nám nechcete dát svou sílu?“

„Nebudeme o tom mluvit.“

„Ne, budeme o tom mluvit. Já vás nevolal. Nikdy jsem se k nikomu nemodlil. Vy jste ke mně přišel sám. Nebo jste to udělal jen pro svou kratochvíli?“

Je těžké být bohem, pomyslel si Rumata. A řekl trpělivě:

„Vy mě nepochopíte. Už jsem se dvacetkrát pokoušel vám vysvětlit, že nejsem bůh — a stejně jste mi neuvěřil. A právě tak nepochopíte, proč vám nemohu pomoci zbraněmi…“

„Máte blesky?“

„Nemohu vám dát blesky.“

„To už jsem slyšel dvacetkrát,“ řekl Arata. „A teď chci vědět proč!“

„Opakuji, že mě nepochopíte.“

„Jen to zkuste.“

„Co máte v úmyslu s těmi blesky dělat?“

„Vypálím tu pozlacenou chamraď jako štěnice, všechny do posledního, celý jejich prokletý rod do dvanáctého kolena. Smetu jejich pevnosti z povrchu zemského. Spálím jejich armády a všechny, kteří je budou bránit a podporovat. Nemusíte mít strach — vaše blesky budou sloužit jen dobru. A až na zemi zůstanou jen osvobození otroci a zavládne mír, vrátím vám vaše blesky a nikdy už o ně nepožádám.

Arata umlkl a těžce dýchal. Obličej mu zbrunátněl návalem krve. Určitě už ve svých představách viděl vévodství a království zachvácené plameny, haldy ohořelých těl uprostřed rozvalin a obrovské armády vítězů pokřikujících: „Svoboda! Svoboda!“

„Ne,“ prohlásil Rumata. „Blesky vám nedám. To by byla chyba. Snažte se mi, věřit, vidím dál než vy…“ (Arata ho poslouchal s hlavou skloněnou na prsa.) „Uvedu vám jen jeden důvod.“ Rumata stiskl prsty. „Je sice nicotný ve srovnání s tím hlavním, ale budete mu rozumět. Máte nesmírnou životní sílu, slavný Arato, ale také jste smrtelný. A kdybyste zahynul, kdyby blesky přešly do jiných rukou, ne už tak čistých, jako jsou vaše, hrozím se byť jen pomyslet, jak by to mohlo skončit…“

Dlouho mlčeli. Pak Rumata vytáhl z dřevěné truhly džbán estorského a jídlo a postavil oboje před hosta. Arata ani nezvedl oči, lámal si chléb a zapíjel ho vínem. Rumata měl podivný pocit chorobné rozdvojenosti. Věděl, že jedná správně, ale přesto ho vědomí, že má pravdu, před Aratou nějak ponižovalo. Arata ho v čemsi zřetelně převyšoval. A nejen jeho, ale všechny, kdo bez pozvání přišli na tuto planetu a plni bezmocné lítosti přihlíželi děsivému kypění jejího života z řídkých výšin lhostejných hypotéz a morálky, jaká je ve zdejších krajích nezvyklá. A poprvé si Rumata pomyslel: Nelze nic získat, aby člověk přitom něco neztratil — jsme nekonečně silnější než Arata v našem království dobra, a nekonečně slabší než Arata v jeho království zla.

„Neměl jste sestupovat z nebe,“ řekl najednou Arata. „Vraťte se k sobě. Jenom nám škodíte.“

„To není pravda,“ odpověděl Rumata měkce. „Přinejmenším nikomu neškodíme.“

„Ne, škodíte. Probouzíte neuskutečnitelné naděje…“

„V kom?“

„Ve mně. Oslabil jste mou vůli, doně Rumato. Dřív jsem spoléhal jedině na sebe, a teď jste způsobil, že za sebou cítím vaši sílu. Dřív jsem se v každém boji choval tak, jako by to byl můj poslední boj. A teď jsem postřehl, že se šetřím pro příští boje, které budou rozhodující, protože se jich zúčastníte vy… Odejděte odtud, doně Rumato, vraťte se k sobě na nebesa a už nikdy sem nechoďte. Nebo nám dejte své blesky, nebo aspoň vašeho železného orla, nebo stačí, když tasíte své meče a postavíte se nám do čela.“

Arata se odmlčel a znovu sáhl po chlebu. Rumata se díval na jeho prsty zbavené nehtů. Nehty mu speciálním přístrojem vytrhal přede dvěma lety osobně don Reba. Ty ještě nevíš všechno, říkal si Rumata v duchu. Ty se ještě utěšuješ myšlenkou, že k porážce jsi odsouzen jen ty. Nevíš ještě, jak beznadějná je celá tvá věc. Nevíš ještě, že nepřítel není ani tolik mimo tvé vojáky jako spíš v jejich nitru. Možná že svrhneš Svatý řád a vlna selské vzpoury tě zanese na arkanarský trůn, srovnáš se zemí šlechtické zámky, utopíš barony v Průlivu a vzbouřený lid ti vzdá všechny pocty jako velikému osvoboditeli, a budeš dobrý a moudrý —jediný moudrý a dobrý člověk v království.

A z dobroty začneš rozdávat svým stoupencům půdu. Ale k čemu bude tvým stoupencům půda bez nevolníků? A kolo se začne točit zpátky. A bude tvoje veliké štěstí, zemřešli včas přirozenou smrtí, abys neviděl, jak se zrodí noví baroni a hrabata z tvých někdejších věrných bojovníků. To už se stalo, můj slavný Arato, na Zemi i na tvé planetě.

„Mlčíte?“ řekl Arata. Odsunul talíř a rukávem řízy smetl drobty ze stolu. „Kdysi jsem měl přítele,“ začal vyprávět. „Jistě jste o něm slyšel — Pavéza Rumpál se jmenoval. Začínali jsme společně. Pak se z něj stal bandita, noční král. Já jsem mu zradu neodpustil a on to věděl. Hodně mi pomáhal, ze strachu i z touhy po zisku, ale nikdy neměl chuť se vrátit. Měl své vlastní cíle. Přede dvěma roky mě jeho lidé vydali donu Rebovi…“ Zadíval se na své prsty a sevřel je v pěst. „A dneska ráno jsem ho dopadl v arkanarském přístavu… V naší práci nemohou být poloviční přátelé. Poloviční přítel, to je vždycky poloviční nepřítel.“ Vstal a stáhl si kápi přes oči. „Zlato je na obvyklém místě, doně Rumato?“

„Ano,“ řekl Rumata pomalu. „Na obvyklém místě.“ „Tak já půjdu. Děkuji vám, doně Rumato.“ Neslyšně přešel pracovnu a zmizel za dveřmi. Dole v předsíni slabě cvakla závora. Další starost, pomyslel si Rumata. Jak on se vlastně dostal do domu?

V Opilém brlohu bylo poměrně čisto, podlaha pečlivě zametena, stůl doběla vydrhnut, v koutech ležely hromádky lesních travin a chvojí, aby to tu vonělo. Otec Kabani seděl důstojně v koutě na lavici, střízlivý a tichý, umyté ruce složené na kolenou. V očekávání, až Budach usne, se mluvilo o malichernostech. Budach, sedící u stolu vedle Rumaty, poslouchal se shovívavým úsměvem lehkomyslné tlachání urozených donu a čas od času se prudkým trhnutím probíral z dřímoty. Jeho propadlé tváře žhnuly od koňské dávky tetraluminalu, kterou mu nepozorovaně přimíchali do nápoje. Doktor byl neobyčejně vzrušen a usínal ztěžka. Netrpělivý don Hug ohýbal a narovnával pod stolem velbloudí podkovu, ale na tváři si stále uchovával výraz veselé nenucenosti. Rumata drobil chléb a s unaveným zájmem sledoval, jak se don Kondor pomalu nalévá žlučí — strážce velkých pečetí byl nervózní, protože už měl být na mimořádném nočním zasedání komory dvanácti velkoobchodníků, věnovaném převratu v Arkanaru, a don Kondor měl zasedání předsedat.

„Moji urození přátelé!“ řekl konečně doktor Budach zvučně, vstal a svalil se na Rumatu.

Rumata ho šetrně objal kolem ramen.

„Hotov?“ zeptal se don Kondor.

„Do rána se neprobudí,“ řekl Rumata, vzal Budacha do náručí a odnesl ho na lože otce Kabaniho.

Otec Kabani řekl závistivě:

„Tak prosím, doktorovi se smí nalejvat, ale pro otce Kabaniho je to škodlivý. To se mi nelíbí.“