Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

„Nedávej jim všechno najednou!“ řekl Budach vášnivě. „Dávej jim to postupně, kousek po kousku.“

„Postupně si lidé sami vezmou, co budou potřebovat.“

Budach se stísněně zasmál.

„Ano, vidím, že to není tak jednoduché,“ řekl. „Dřív jsem o takových věcech nějak nepřemýšlel… Myslím, že už jsme probrali všechno. Vlastně,“ prudce se nahnul kupředu, „existuje ještě jedna možnost. Zařiď, aby lidé ze všeho nejvíc milovali práci a vědění, aby se práce a vědění staly jediným smyslem jejich života!“

Ano, to jsme taky chtěli zkoušet, řekl si Rumata v duchu. Masová hypnoindukce, pozitivní remoralizace. Hypnozářiče instalované na třech rovníkových družicích…

„I to bych mohl udělat,“ řekl nahlas. „Ale je správné připravit člověka o jeho historii? Je správné nahrazovat jedno lidstvo jiným? Nebude to totéž jako vymazat toto lidstvo z povrchu země a vytvořit na jeho místě nové?“

Budach svraštil čelo, mlčel a uvažoval. Rumata čekal. Venku znovu žalostně zavrzaly povozy. Budach pronesl potichu:

„V tom případě, bože, vymaž nás z povrchu země a vytvoř nás znovu, dokonalejší…, nebo ještě lépe — odejdi od nás a nech nás jít vlastní cestou.“

„Mé srdce je plné lítosti,“ řekl Rumata pomalu. „Tohle nemohu udělat.“

A tu se setkal s pohledem Kiry. Dívala se na něj s úzkostí a nadějí.

Rumata uložil Budacha k odpočinku před dalekou cestou a zamířil k sobě do pracovny. Účinnost sporaminu končila, znovu se cítil unavený a rozlámaný, znovu ho rozbolely podlitiny a začala mu natékat zápěstí, rozedřená provazy. Musím se vyspat, bezpodmínečně vyspat, myslel si, a pak se musím spojit s donem Kondorem. A taky, je třeba se spojit s hlídkovou vzducholodí, aby podala zprávu na Základnu. A je třeba uvážit, co teď máme dělat, můžemeli vůbec něco dělat, a co bude dál, nedokážemeli už nic udělat.

V pracovně seděl v křesle černý mnich s kápí staženou přes oči, nahrbený, s rukama na vysokých opěradlech. To je nadělení, pomyslel si Rumata.

„Kdo jsi?“ zeptal se unaveně. „Kdo tě pustil dovnitř?“

„Dobrý den, urozený doně Rumato,“ pronesl mnich a odhrnul kápi.

Rumata pohodil hlavou.

„Šikovné!“ řekl. „Dobrý den, slavný Arato. Proč jste tu? Co se stalo?“

„Všechno jako obvykle,“ řekl Arata. „Armáda se rozprchla, všichni si rozdělují půdu, na jih nechce nikdo jít. Vévoda pochytává ty, co ještě nezamordoval, a brzy pověsí moje rolníky hlavou dolů podél estorské silnice. Všechno jako obvykle,“ opakoval.

„Rozumím,“ řekl Rumata.

Svalil se na pohovku, podložil si rukama hlavu a díval se na Aratu. Před dvaceti lety, kdy Anton vyráběl modely a hrál si na Viléma Telia, nazývali tohoto člověka Arata Krásný, a zřejmě tehdy vypadal docela jinak než dnes.

Jistě neměl na vznosném, vysokém čele ten ohyzdný fialový cejch — ten se objevil až po vzpouře soanských loďařů, kdy tři tisíce nahých řemeslnických otroků, nahnaných do soanských loděnic ze všech konců říše a utýraných natolik, že pozbyli pudu sebezáchovy, vyrazilo jedné nevlídné noci z přístavu, převalilo se jako lavina po Soanu a zanechalo za sebou mrtvoly a požáry. U hranic jim zatarasila cestu obrněná císařská pěchota…

A měl samozřejmě obě oči v pořádku. To pravé mu vyrazil z důlku bohatýrským úderem palcátu jakýsi baron, když dvacetitisícová armáda rolníků, pronásledující po území metropole baronské družiny, narazila v širém poli na pětitisícovou císařovu gardu, byla bleskově rozetnuta, obklíčena a rozdupána ozubenými podkovami bojových velbloudů…

A bezpochyby byl Arata Krásný urostlý jako topol. Hrb a nové přízvisko získal po villanské válce ve vévodství ubanském, přes dvě moře odtud, kdy po sedmi letech moru a sucha čtyři sta tisíc živých kostlivců vidlemi a ojemi pobilo šlechtice a obklíčilo vévodu Ubanského v jeho sídle; a vévoda, jehož mdlý rozum jako by se projasnil nevýslovnou hrůzou, vyhlásil všem poddaným milost, snížil ceny alkoholických nápojů na pětinu a slíbil svobodu; a Arata, který už viděl, že je všemu konec, prosil, nařizoval, zapřísahal, aby vévodovi nesedali na lep, ale byl zajat atamany, kteří zastávali názor, že lepší něco než nic, zmlácen železnými sochory a hozen do žumpy zemřít…

Zato onu masivní železnou manžetu měl na pravém zápěstí bezpochyby už v době, kdy byl nazýván Krásným. Manžeta byla původně připevněna řetězem k veslu pirátské galéry. Arata řetěz odnýtoval, udeřil železnou manžetou kapitána Egu Lichometníka do spánku, zmocnil se lodi, posléze i veškerého pirátského loďstva a pokusil se vytvořit svobodnou republiku na vodě… Tento plán skončil nesmyslným opilým krveprolitím, protože Arata byl tehdy mladý, neuměl nenávidět a domníval se, že samotná svoboda už stačí, aby se otrok stal podobným bohu…

Byl to profesionální buřič, mstitel z boží milostí, ve středověku postava poměrně vzácná. Takové štiky zrodí občas historická revoluce a nasazuje je do stojatých sociálních vod, aby rušila ze spánku tučné karasy, kteří u dna vyžírají plankton… Arata byl jediným zdejším člověkem, k němuž Rumata nepociťoval nenávist ani lítost, a v jeho horečnatých snech pozemšťana, který prožil pět let v krvi a zápachu, se mu zdálo, že je právě takovým Aratou, který prošel všemi pekly vesmíru a vysloužil si tím výsostné právo zabíjet vrahy, mučit katy a zrazovat zrádce…

„Někdy se mi zdá,“ řekl Arata, „že jsme všichni bezmocní. Jsem věčný vůdce vzbouřenců a vím, že všechna moje sílaje v neobyčejné houževnatosti. Ale ta síla neodstraňuje moji bezmocnost. Moje vítězství se nepochopitelným způsobem obracejí v porážky. Moji bojoví přátelé se stávají nepřáteli, ti nejudatnější prchají, ti nejvěrnější zrazují nebo umírají. A nemám nic než holé ruce, a holýma rukama člověk nedosáhne na pozlacené idoly sedící za zdmi pevností…“

„Kde se tu v Arkanaru berete?“ zeptal se Rumata.

„Připlul jsem s mnichy.“

„Vy jste se zbláznil. Je vás přece tak snadno poznat…“

„Ale ne v houfu mnichů. Mezi důstojníky Řádu je polovina bláznů a mrzáků jako já. Mrzáci jsou bohu milí.“ Ušklíbl se a díval se Rumatovi přímo do očí.

„Co máte v úmyslu dělat?“ zeptal se Rumata a sklopil pohled.

„Jako obvykle. Vím, co to je Svatý řád. Neuplyne ani rok a arkanarský lid vyleze z děr se sekyrami — rvát se na ulicích. A povedu je já, aby se pustili do těch, do koho je třeba, a ne do sebe navzájem a hlava nehlava.“

„Budete potřebovat peníze?“ informoval se Rumata.

„Ano, jako obvykle. A zbraně…“ Odmlčel se a pak řekl úlisně: „Done Rumato, vzpomínáte si, jak jsem se rozzuřil, když jsem se dověděl, kdo jste? Nenávidím kněžoury a moc mě mrzí, že jejich vylhané pohádky jsou pravdivé. Ale ubohý buřič musí umět využít ve svůj prospěch každé situace. Kněžouři říkají, že bohové mají ve své moci blesky… Done Rumato, moc potřebuju blesky na rozbíjení pevnostních zdí.“

Rumata si zhluboka vzdychl. Po svém zázračném zachránění vrtulníkem Arata naléhavě žádal vysvětlení. Rumata se pokusil říct mu něco o sobě, dokonce mu na nočním nebi ukázal Slunce — drobounkou, sotva viditelnou hvězdičku. Ale buřič pochopil jen jediné: prokletí kněžouři mají pravdu, za nebeskou klenbou žijí bohové, milosrdní a všemohoucí. A od těch dob každý rozhovor s Rumatou stáčel stejným směrem: Bože, když už existuješ, dej mi svou sílu, protože to je nejlepší, co můžeš udělat.