Kirill Bulyčov - Slyšel jsem Zemi…

Pár kroků od Sally se všichni zastavili. Nastalo ticho. Dívali se na ni jako na něco neskutečného. Bylo to dlouhé mlčení, trvalo snad celou věčnost.

Sally viděla, že tlustá žena pláče. Nevydala při tom ani hlásku, polykala slzy a prsty si přejížděla po prsou, jako by hledala knoflíky.

Sally pozorovala děti. Bylo jich hodně, nějak nedokázala pochopit, jak lidé v takové špinavé díře mohli plodit děti. Bylo v tom něco živočišného, ponižujícího. Ještě nic nechápala, neviděla v osadě pokračování Země, ale hrstku umírajících a trpících, které postihlo neštěstí.

Napjaté ticho přerušila slepá žena se spletenými, až do pasu dlouhými vlasy, které kdysi měly barvu pšenice.

„Kde jsou?“ zeptala se hlasitě. „Oni skutečně přiletěli?“

„Dobrý den,“ řekla na to Sally. Nejhorší ze všeho bylo říci první slova. První slovo.

„Kde je Kazik?“ zeptala se tlustá žena. „Nestalo se mu nic?“

„Ti dva zůstali tam, teto Vando,“ řekl Dick. „Vyléčí je, slíbili to.“

„Jejich životy jsou mimo nebezpečí,“ dodala Sally.

„A co Oležek? Kde je Oležek? Šel do hor!“ vykřikla najednou stará hubená žena. „Musíte ho dohnat. Prosím vás.“

„Počkej, Irino,“ řekl jednoruký stařec s holí. „Jmenuji se Boris,“ pokračoval. „Jsem tu něco jako stařešina. A jménem nás všech bych vám chtěl poděkovat…“

Dick rychle poodešel za chatrč, aby se vyzvracel. Nikdo si toho nevšiml.

Sally se vítala postupně se všemi. Každý jí podával ruku a představoval se. Dokonce i malé děti. Byla ráda, že si nevzala rukavice, když odlétala ze stanice.

„Pokud nejste příliš unavená,“ řekl jí jednoruký stařec, „byli bychom rádi, kdybyste mohla zaletět do hor. Je tam Oleg se Sergejevem. Šli k Pólu, aby s vámi navázali spojení. V horách je ale špatné počasí.“

Nesměli ztrácet čas. Za dvacet minut člun znovu odstartoval.

Dick se už cítil lépe, letěl se Sally. Znal cestu od osady k Pólu, kterou už jednou prošli. Bylo jich hodně, kdo chtěli letět pro Sergejeva a Olega do hor, zvláště děti, Olegova matka se do člunu přímo drala, ale Stařešina prohlásil:

„To nejde, Irino. Zařídí to bez tebe.“ Otočil se na Sally a požádal ji: „Vraťte se co nejdřív.“

Řekl ta obyčejná slova tak nějak příliš vážně, snažil se za každou cenu zachovat nejen svou důstojnost, ale důstojnost celé osady. Stál vzpřímený, Dick ho tak ještě nikdy neviděl stát. Jedinou rukou se opíral o zahnutou část hole. Děti přestaly žadonit a skákat kolem člunu. I Olegova matka pomalu odstoupila od člunu.

„Dobře, Borisi,“ řekla Sally, „vynasnažíme se je najít co nejdřív.“

Pak člun odstartoval a Sally řekla Dickovi, který teď už byl jejím starým známým:

„Jsem vrták, vzala jsem s sebou bonbóny pro děti a zapomněla jsem jim je dát.“

„Večer si je vezmou k čaji,“ řekl Dick. Už mu bylo dobře. „A kde jsou ty bonbóny?“ zeptal se.

„Sáhni za sebe trochu dolů,“ odpověděla mu Sally.

V té době už člun nabral patřičnou výšku a Dick si nakonec žádný bonbón nevzal.

„Vidíš ty červené skály? Tam se musíme dostat. Za nimi je jeskyně. Tehdy jsme tam přenocovali. Nespěchej tolik, ztratil bych cestu.“

Člun tedy letěl pomalu. Vznesl se nad úžlabinu, v níž bublal ledový potok. Válela se tu mlha, úžlabina byla zavalena sněhem a Dicka napadlo, jak těžko se Olegovi muselo jít.

Člun se dostal na náhorní plošinu. Dick poznal místo, kde našel polní láhev s koňakem, pak přišlo místo, kde zahynul Thomas.

„Tady zemřel Thomas,“ řekl Dick. „Olega kousla sněžná blecha, Thomas ho chtěl zachránit a sám pak spadl.“

Sally přikývla, i když o Thomasovi slyšela prvně v životě. Tušila, že tuhle historii vyslechne ještě víckrát a Thomas jí bude blízký jako všichni živí.

Člun letěl asi ve sto metrech nad sněhovou plání, pak sestoupili ještě níž, dostali se do hustých mraků, ale Sally měla strach, aby lidi nepřehlédla.

„Ti musí být dál,“ uvažoval Dick. „Už musí být kousek od Pólu. A jestli došli až k němu, nevadí, nějakou dobu se tam zdrží.“

Sally málem Dickovi řekla, že chtěli Pól vyhodit do vzduchu. Ale neudělala to. Nemusel by to pochopit. Jak by také mohla vysvětlovat platnost předpisů a nařízení člověku, který vyrostl v lese?

Za několik dalších minut se vynořili z mraků. Zářilo tu modré nebe a hvězdy nad hlavou. Bylo vidět široko daleko.

Dick byl klidný. Čekal, až se objeví Pól.

Koráb ležel v kotlině přesně jako před rokem.

Člun nad ním zakroužil. Po lidech nebylo nikde ani stopy.

„Třeba jsou uvnitř?“ řekl Dick. „Je přece zima.“

Sally přistála hned vedle vchodu. Vedly odtud schůdky, které tu nechal lehkomyslný Pavlyš. Ještě že je tak lehkomyslný, pomyslela si.

Oběhla spolu s Dickem koráb, nahlédli do ovládacího úseku a do skladu, pak sestoupili k oddělení, kde stál planetární člun, protože Sergejev s Olegem mohli být uvnitř a pokoušet se navázat spojení.

Nenašli však nikoho.

Vyšli ven. Dick se mračil. Kolem dokola se prostíralo zlověstné kosmické ticho.

„Budeme hledat dál?“ zeptal se Dick, protože se obával, aby Sally neřekla, že je unavená a že se musí vrátit. Vždyť Oleg i Sergejev jsou pro ni cizí lidé.

„Počkej,“ řekla Sally, „nejdřív zavoláme na stanici.“

Řekla Pavlyšovi, že byla v osadě a teď že letěla k Pólu. Lidi tu však nenašla. Pak se zeptala, jak se vede dětem. Dick se uchechtl: copak byla Mariana nějaké dítě? Je to legrační. Pavlyš odpověděl, že je všechno v pořádku, a dodal:

„Leťte co nejrychleji sem. Vystřídám tě.“

„Já ale nejsem unavená.“

„Mám biohledač. Na to jsi zapomněla? Bez něj je nenajdete. Mohou být zasypaní sněhem, mohli zabloudit v mracích.“

„Máš pravdu,“ souhlasila Sally.

„Co že to má?“ zeptal se Dick s nadějí v hlase.

„Přístroj, který dokáže najít organickou látku.“

Sally napadlo, že to řekla příliš odborně, než však stačila něco dodat, tak Dick stručně řekl:

„Já tomu rozumím.“

Rozuměl tomu doopravdy. Vajtkus jim ve škole přednášel chemii.

Člun se prudce vznesl nad kotlinu.

„Chtěl bych tě poprosit, abychom neletěli rovně,“ řekl Dick. „Nejdřív uděláme nad horami okruh.“

„Pavlyš má pravdu, s biohledačem to bude snazší.“

„Já vím,“ přitakal Dick.

„Dobře,“ kývla na to Sally.

Souhlasila s Dickem. Nikdo z nich to nevyslovil nahlas, ale oběma bylo jasné, že jestli ti dva zabloudili, pak může být v takovém počasí každá minuta osudná. Samozřejmě že kdyby na Sallině místě byla Klaudie, nikdy by nesouhlasila s takovou ztrátou času při kroužení nad sněhovými údolími. Dokázala by, že pro zbloudilé bude prospěšnější, když ztratí půlhodinku a doletí nejdřív do stanice pro biohledač. Sally však nebyla tak uvážlivá. A tak letěli opět nízko, létali ze strany na stranu, pročesávali několik kilometrů široký pás.

A udělali dobře.

Když sestoupili ke spodní hranici mraků, bylo jim jasné, že musí pátrání přerušit. Bystrý Dick však najednou spatřil daleko vpravo na sněhu tmavý bod.

„Otoč!“ vykřikl.

Bod se ani nepohnul. Sally ho také viděla, prudce změnila směr letu, až se Dick jen taktak udržel v křesle.

Bod jim rychle rostl před očima, konečně si všimli, že se pohnul. Byl to podivný beztvarý chumel, který se stále zvětšoval. Když k němu sestupovali, zjistili, že to jsou dva lidé, kteří padali a znovu vstávali, podpírali jeden druhého, vypadali jako jedna bytost.