Kirill Bulyčov - Slyšel jsem Zemi…

Здесь есть возможность читать онлайн «Kirill Bulyčov - Slyšel jsem Zemi…» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1988, Издательство: Lidové Nakladatelství, Жанр: Фантастика и фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

Slyšel jsem Zemi…: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Slyšel jsem Zemi…»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

Pozemská osidlovací výprava nouzově přistála a zůstala uvězněna na cizí, chladné planetě, která má uplně jinou faunu a flóru, než jakou známe na zemi. Jednou za čtyři pozemské roky — za jeden oběh planety — nastává čas léta, kdy je možné dostat se k vesmírnému korábu a pokusit se opravit dálkový vysílač. Lidé v nehostiných podmínkách živoří už 16 let a jejich první děti jsou jejich nadějí…

Slyšel jsem Zemi… — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Slyšel jsem Zemi…», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Chýlila se ke konci druhá hodina letu.

Pavlyš odpojil Klaudii srdeční stimulátor. Soudě podle hodnot na přístrojích byl Klaudiin stav v pořádku. Pavlyš ještě jednou překontroloval rozbor krve. Byly tu stopy po nějakém jedu. O jaký jed šlo, to nebylo možné v provizorních podmínkách přesně určit. Potřebovali by k tomu pořádnou laboratoř.

Klaudie otevřela oči.

„Sally,“ promluvila, „proč tu jsme?“

Hned pochopila, že jsou v planetárním člunu.

„Nehýbej se, mohla by sis ublížit,“ odpověděla jí Sally. „Všechno bude v pořádku.“

„Tak co se vlastně stalo?“ Klaudie se zamračila a pokoušela se na všechno rozpomenout. „Byl tam les, je to tak? Pampelišky. Nádherné pampelišky. A pak ta opice. Zahnala jsem ji, je to přece jen zvíře, a ono to lezlo do okna… A co bylo pak?“

„To my nevíme,“ řekl Pavlyš. „Mysleli jsme, že nám to povíš ty.“

„Já si nic nepamatuju. Vím jenom, že nějaká příšerná zvířata se drala do oken. Pak přišlo to blouznění…“

„Poslyš, co to bylo za zvířata? To ona tě tak vystrašila?“ zeptal se Pavlyš.

„Ale ne, byla jenom odporná. Všechno to bylo tak odporné! Hnusný svět. Pořád se jenom rvou, vyřítí se z lesa… ne, nebála jsem se jich. A dál si nic nepamatuju.“

„Počkej, pokus se vzpomenout si na všechno pěkně popořádku.“

„Byla jsem v lese.“

„Tys šla do lesa?“

„Ano. Trochu jsem se prošla. Byly tam pampelišky… Zřejmě jsem zvedla hledí u přilby, chtěla jsem do nich fouknout, no chápeš mě?“

„Udělalas to?“

Klaudie se odmlčela.

„Ty jsi zvedla kryt přilby?“ opakoval Pavlyš.

„To si nepamatuju, ale asi ano.“

„Dobře, co dál?“

„Pak jsem najednou měla tak odpornou náladu, cítila jsem se příšerně, do okna se škrábala ta opice, spolu s ní další zvířata.“

„A pak?“

„Ta opice utekla, všichni utekli, mně začalo být strašně zle… Nezlobte se. Udělala jsem moc velký… rozruch. Proč jsme ve člunu?“

„Letíme k majáku. Potřebujeme tě napojit na diagnostické centrum. Stanice se asi bude muset evakuovat.“

„To kvůli mně?“

„Ano.“

„Tak se tedy vraťme.“

„Ne, chtěl bych se spojit s centrem, aby tě prohlédli. Třeba jde o infekci.“

„Já si nic takového nepřeju!“ Klaudie se s námahou posadila. Byla celá bledá. „Nestrpím, aby kvůli mně… kvůli mé nevolnosti přerušila expedice práci.“

Pavlyšovi bylo jasné, že pro Klaudii znamená takový ústup neodpustitelnou ostudu.

„Počkej,“ řekl Pavlyš, „prohlédla sis tu opici pořádně?“

„Ne, moc jsem na ni nekoukala.“

„Víš,“ pokračoval Pavlyš, „na téhle planetě by žádné opice být neměly… nemohl to být člověk?“

„Myslíš divocha? Když tam ještě nemohou být opice, kde by se tam vzal divoch?“

„Já teď nemám na mysli divochy, jde mi o lidi — lidi jako my.“

„A kde by se tam měli vzít lidé?“

„Lidé z Pólu. Někdo mohl přežít.“

„To si těžko dokážu představit.“

„Lidé někdy dělají nepředstavitelné věci.“

„Tenhle svět každého zahubí.“

„Jednoho třeba zahubí, co když tu ale zůstalo víc lidí? Co když tu existuje kolonie lidí, kteří se pokoušejí přežít, kteří se nás chtějí dočkat, kteří čekají na záchranu?“

„Něčemu takovému nevěřím.“

„Tak se podívej.“

Pavlyš znovu promítl film s balónem.

Klaudie neřekla ani slovo.

Oleg už dál jít nechtěl. Bylo mu všechno jedno.

Avšak Sergejev, když se úplně rozednilo a vichřice se přece jen trochu uklidnila, sebral poslední síly a vstal. Nebýt dětí, nikdy by se k tomu nepřinutil. Nebýt Olega a Marjašky. Věděl, že když se mu nepodaří vstát, pak se ti dva už nikdy nesetkají, neuvidí se, nedotknou se jeden druhého. Jeho život neměl smysl bez pokračování v Marjašce a Olegovi. Přinutil se zvednout hlavu, už tohle úsilí ho však přespříliš vyčerpalo. Naštěstí se však při jednom křečovitém pohybu uhodil do hlavy o sněhovou vrstvu jejich útulku, která na tom místě byla trochu slabší. Vrstva sněhu se sesunula a propustila dovnitř proud ledového vzduchu, který mu sežehl tváře a ramena, takže rázem přišel k sobě.

Vyškrábal se ven a dlouho tam tak seděl na bobku. Pak se přinutil vyhrabat ze sněhu pytlík s dřívím a zapálit oheň. Když se voda ohřála, snažil se probudit Olega, otvíral mu špinavými uzlovatými prsty ústa a lil mu do nich horkou vodu. Oleg jen malátně odporoval, ospale brumlal, že se mu chce spát. Pak ho Sergejev třel, až se sám strašně unavil a nevšiml si, že při těch pokusech zvrhl plechovku s horkou vodou, která se vylila do sněhu. Zůstala po ní jen díra s rozehřátými okraji šedé barvy.

Pak se konečně Oleg vzpamatoval. Sebral v sobě tolik sil, že znovu rozdělal oheň, znovu uvedl vodu do varu a dal Sergejevovi napít. Jejich úlohy se teď vyměnily. Sergejev nekladl žádný odpor, všechno co se dělo vnímal, jenom byl naprosto vyčerpaný.

Pak pokračovali v cestě, stále stoupali, v mracích a mlze je poháněla naděje, že je nějaký zázrak zavede právě k té kotlině, kde leží Pól.

Asi po dvou hodinách padli do sněhu, připadalo jim, že ušli obrovský kus cesty, ve skutečnosti to však nebyl ani kilometr. Shromáždili zbytek dříví a znovu pili horkou vodu jako lék. Už ani nemluvili, byli omrzlí, prsty u rukou a nohou necítili. Přesto znovu vstali, tentokrát se už ale museli obejmout a jít vedle sebe, vzájemně se podpírali, takže postupovali ještě pomaleji. Byli však přesvědčeni, že jdou. Věřili, že se každým okamžikem rozestoupí mraky a nad nimi se rozklene modrá obloha…

30

Dick viděl přistávat člun. V prvním okamžiku se ho zmocnila obrovská radost — přece jenom se vrátili!

Pak si ale uvědomil, že se musí pomstít.

Musí je zabít. Zavinili Kazikovu smrt, mohou za to, že umírá Mariana. Mohli udělat všechno. Jenomže nechtěli.

Nikdy v životě Dicka nenapadlo, že by mohl zabít člověka. Lidí je na planetě málo. Vzájemně si pomáhají. Jinak by vyhynuli, protože les je silnější než kterýkoli lidský jedinec.

Ale tihle lidé z té čisté kopule, sytí a lhostejní, to ani nemohou být lidé!

A jestli to přece jenom lidé jsou, pak tu jejich Zemi nepotřebujeme, nepotřebujeme jejich bílá prostěradla a pokrývky a hladké stoly. Já vím, uvažoval horečnatě, vrátili jste se, protože jste si tu nechali své věci. Chcete nám vzít všechno, protože jsme špinaví a oškliví, protože se stydíte jenom připustit, že jsme sem přiletěli ze stejné Země. Nepotřebujeme vás! Běžte pryč! Ale ty věci vám nedám, ty zůstanou tady! Přijdeme sem všichni a budeme tu bydlet. A na Zemi se nikdy nevrátíme!

Jenom mi zkuste vzít, co potřebuje osada!

Zbrklá zuřivost a vztek na lidi, kteří chtějí vzít osadě stanici, vlastně kořist, kterou Dick tolik dní pronásledoval, kvůli níž zahynuli jeho přátelé, mu zastřely rozum, nenapadlo ho lidi požádat aby vyléčili Marianu.

Vyčerpaný Dick, který byl na pokraji svých fyzických sil, téměř šílený, nebyl schopen logicky uvažovat. Byl to vlastně divoch zrozený lesem, šakal, který se vztyčil na zadní nad svou kořistí… Avšak na rozdíl od šakala měl Dick paprskomet.

Pavlyš posadil člun u stanice. Už se domluvili, co udělají: ženy nejdřív vypustí všechny sondy, nikoli však na běžnou dráhu, ale pod mraky. Plocha, kterou je nutno prozkoumat, byla relativně malá. Na severu ji vymezoval horský hřeben, u něhož ležel Pól, na jihu velké jezero, kde stála stanice. Jakákoli lidská usedlost v tomto prostoru musí být objevena během jediné hodiny.

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Slyšel jsem Zemi…»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Slyšel jsem Zemi…» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Отзывы о книге «Slyšel jsem Zemi…»

Обсуждение, отзывы о книге «Slyšel jsem Zemi…» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x