Kirill Bulyčov - Slyšel jsem Zemi…

„Žije,“ řekl, „ale je v těžkém šoku.“

Rychle ji přejel rukama po těle, aby zjistil, jestli není zraněná, nic vážného však nenašel.

„Ona tu střílela!“ konstatovala Sally.

Pavlyš si také všiml stop po výstřelech.

Klaudie měla zkrvavené ruce, byly samý škrábanec a podlitina. Pavlyš nemohl vědět, že při záchvatu po kousnutí sněžnou blechou Klaudie bojovala s neviditelným nepřítelem. Domníval se, že šlo o skutečné nepřátele, že někdo pronikl do stanice a málem Klaudii zabil.

Pavlyš ji přinesl na pohovku, pak vzal přenosný diagnostický přístroj, ale ten mu bohužel nijak nepomohl — zjistil pouze, že jde o hluboké bezvědomí, nervové vyčerpání, ale co dělat dál, návrh na způsob léčení dát nemohl, protože se dosud s ničím podobným nesetkal.

Všechny Pavlyšovy pokusy přivést Klaudii k vědomí skončily nezdarem.

Čas plynul. Ve stanici byli už dvacet minut.

„Neslábne jí tep?“ zašeptala Sally.

Pavlyš pohlédl na přístroje a zavrtěl hlavou.

„Měla jsem něco takového předvídat,“ kladla si za vinu Sally.

„To tedy nepochopím,“ řekl Pavlyš, „je to jako tajemství zamčeného pokoje. Uzamčené dveře, nepoškozený zámek, stopy po nikom cizím tu nevidím. A přesto se sem někdo dostal…“

„Co my o té planetě víme?“ trpce pronesla Sally. „Kdo a jak a kam se může dostat? Trochu jsme škrábli do jejího povrchu, ale nitra jsme se ani nedotkli.“

„Ale jestli byl někdo opatrný, tak to byla především Klaudie!“

„Raději poraď, co budeme dělat. Já tedy nevím.“

„Máme jediné východisko,“ rozhodl Pavlyš a vstal z postele, kde seděl v nohách u Klaudie. „Odstartujeme s planetárním člunem.“

„Chceš letět k majáku?“

„Jistě, při maximální rychlosti tam budeme za tři hodiny.“

Maják byl ve volném vesmíru za hranicemi přitažlivosti planety, která vadila kosmickému spojení.

„To bude nejlepší,“ souhlasila Sally.

Z majáku mohli navázat spojení s Galaktickým centrem, aby přivolali pomoc a mohli se napojit na velké diagnostické centrum, které rozhodne o dalším léčení.

Klaudii přenesli do člunu. Pak se Pavlyš rychle vrátil ke kopuli. Může se stát, že se spojí s korábem, který poletí v blízkosti, a hned tak se sem expedice nevrátí. Možná se sem nevrátí vůbec.

Pavlyš zapojil kameru, zbývalo mu snad půl minuty, než Sally uloží člunu letový program. Natočil ten obraz zkázy. Záznam třeba Galaktickému centru pomůže vyhodnotit příčiny tohoto stavu. Třeba budou dostatečně závažné a planeta bude pro další výzkum uzavřena, protože bude zařazena mezi takzvané nebezpečné světy.

Poslední, co při odchodu ze stanice udělal, bylo, že uvedl do činnosti konzervační program. Stanice se sama složí do kontejnerů a připraví se k možné evakuaci.

To bylo všechno. Pak se rozběhl ke člunu.

Sally seděla na podlaze a držela Klaudiinu hlavu.

Pavlyš opatrně odstartoval.

„Dicku,“ volala Mariana, „Dicku!“

Dick se k ní naklonil.

Schylovalo se k bouřce, každou chvíli se strhne liják. Dick chtěl Marianu schovat pod zbytky balónu.

„Myslel jsem, že spíš.“

„Nespím. Plavala jsem… byla jsem daleko… Kde je Kazik?“

„Už mám o něj strach. Trvá mu to dlouho.“

„Tak běž.“

„Kam?“

„Běž za ním, něco se mu stalo, copak to nechápeš?“

„Jak to můžeš vědět?“

„Nevím vůbec nic, je mi hrozně, protože se mu určitě něco stalo.“

„Nemůžu tě tu nechat.“

„Ale mně se nic… nic se mi nestane. Běž.“

Mariana naléhala, jako hypnotizovaná, jako kdyby neviděla Dicka ani ten les těsně před bouřkou, prostě nic, dívala se někam do dálky, celým tím prostorem a v jejím hlase zaznívala tak pevná vůle, až Dicka zamrazilo.

„Jestli začne pršet,“ uvažoval Dick nahlas, „smyje déšť stopy. Když mám jít, tak musím vyrazit co nejdřív.“

„Jdi hned,“ naléhala Mariana, „mohlo by být pozdě, jestli není pozdě už teď.“

Dick poslechl. Nejdřív ale ohnul vrcholky tří nízkých borovic, svázal je provázkem a zvedl na ně Marianu, nebylo to sice příliš spolehlivé lůžko, nad zemí bylo nejvýš metr, ale aspoň na ni nemohou hadi. Mariana to všechno mlčky snášela a pak ještě jednou řekla:

„Běž!“

„Nechám ti tu paprskomet,“ řekl jí Dick.

„To ne, budu potichu, nikdo o mně nebude vědět.“

Strašně špatně se jí mluvilo.

„Má to lehkou spoušť, skoro se ten knoflík nemusí mačkat,“ radil Dick. „Mám samostříl, jsem na něj zvyklý.“

Vložil paprskomet Marianě do ruky. Už nic nenamítala.

„Tak já utíkám,“ řekl Dick.

„Rychle.“

Běžel po Kazikových stopách. Kazik je zanechával úmyslně, lovci to vždycky tak dělají, když jdou sami, a oni se na tom domluvili už v osadě.

I když mu už bouřkový mrak visel doslova nad hlavou a byla skoro tma, všiml si Dick tu nalomené větvičky, tu odkopnutého kamene. Kazik to dělal v běhu, už asi skoro podvědomě.

Dickovi se běželo dobře, půda byla vlhká i když v posledních hodinách nepršelo. Kazik po sobě zanechával otisky chodidel, o boty přišel už v jezeře, teď běžel bos.

Najednou Dick strnul. Ucítil šakalí pach. Nebyl čerstvý, ale šakali tu byli.

Tak tady se Kazik zastavil. Pozorně si stoupal na špičky, taky tedy ucítil šakaly, pro něho to však byl pach bezprostřednější a čerstvější.

Dick zneklidněl ještě víc. Jestliže šakal nebyl sám, musel Kazik pospíchat k obydlí pozemšťanů, pouhým nožem si ten chlapec neporadí ani s jedním šakalem. Dick prošel úzkou úžlabinou a pak pochopil, že šakal sám nebyl. Byli nejméně tři, dva další se blížili ze stran.

Kopec, hromada kamení, krev.

Tady ho dostihli. Tady odrážel jejich útok. Jednoho zabil. To bylo jeho velké štěstí. Dick se rozběhl ještě rychleji. Šla z něho hrůza a les se krčil, uhýbal při pohledu na něho. Les totiž dokázal vycítit, když utíká na nejvyšší míru rozzuřené zvíře, v takovém stavu je nebezpečná i bezbranná koza.

Dick doslova vletěl na louku u stanice podobně jako Kazik.

Stanice byla slabě osvětlená. Připomínalo to dosud nevyprávěnou pohádku — několik kopulí propojených tunely, kulatá okénka, v nich světlo. Stanice byla ze světa, ke kterému pařil Pól. V té chvíli však Dick neměl čas na srovnávání a úvahy.

Viděl stoupat vzhůru tmavé kulaté těleso a tento tichý, stále se zrychlující pohyb ho zastavil. Sledoval ho, nevěděl, že je to planetární člun, a neměl potuchy, kdo a proč odtud odlétá.

Rozběhl se ke dveřím.

Vzduch ztěžkl blížící se bouřkou.

Strčil do dveří, ale neotevřely se.

Nahlédl dovnitř, ale nikdo tam nebyl.

„Hej!“ zakřičel. „Otevřete!“

Odpovědí mu bylo ticho. Dick otřel sklo.

Oknem uviděl, že ve velké osvětlené místnosti se bojovalo, všechno tu bylo vzhůru nohama, různé věci se povalovaly po podlaze, byly rozbité… Na měkkém koberci zůstaly stopy od krve. Paprskomet, ne takový, jako měl Dick, delší a mohutnější, se tam povaloval taky.

Dick praštil pěstí do dveří. Tak kde ten Kazik je? Co s ním udělali?

Najednou ho ale napadlo, že Kazika vzali s sebou a odvážejí ho někam nahoru, kde mají svůj koráb. Jistě, Kazika poranili šakali a lidé ho vzali na koráb, aby ho vyléčili.

Nesmírně se mu ulevilo, protože to byl jasný a logický soud. Zhluboka se nadechl. Pak mu oči padly na stěnu mezi dveřmi a oknem. Viděl, že je potřísněna krví, Kazikovou krví. Viděl tu otisknutou Kazikovu dlaň. Tady na ně Kazik bouchal a oni ho pustili dovnitř…