Kirill Bulyčov - Slyšel jsem Zemi…

Když se k nim přiblížila, zakolébaly se na tenkých stéblech, jako kdyby na ně dýchl vítr.

Princezny Pampelišky.

Klaudie měla nepřekonatelnou chuť do nich fouknut. Fouknout, aby se rozletěly se svými bílými padáčky na všechny strany.

To se ale dělat nesmí.

Dokonce se ohlédla, jestli ji náhodou někdo nesleduje, jestli nevidí ten její přestupek.

Les mlčel a vyčkával.

Klaudie trošinku, jen na pár centimetrů pootevřela přilbu a foukla. Padáčky se jako bílý obláček vznesly do vzduchu, zavířily a rozletěly se do všech stran.

Pár nehmotných padáčků se jí dotklo tváře, ohnala se po nich rukou.

Okamžitě zavřela hledí.

Ten dotyk, i když byl jemný a neškodný, ji polekal a vzpamatoval. Prudce se napřímila. Zelená stébla, na kterých ještě před chvílí byly pampelišky, se jako živá ukryla v zemi.

Káčo, řekla si Klaudie.

Svrběl ji nos, stačila se nadechnout lesní hniloby, cítila tíhu odcizení.

Okouzlení rázem pominulo.

Rozhlédla se. Les ji obklopoval ze všech stran, ani se nepohnul, byl pozorný a všemu cizímu nepřátelský. Neuvědomila si hned, kudy má jít, byl to nepříjemný okamžik. Konečně mezi stromy zahlédla kopuli, vzdálila se nejvýš padesát metrů.

Rozběhla se zpátky, vtom ze stromu sklouzl namodralý had, neměl oči, šlehl ji přes skafandr ocasem a pokoušel se ji zadržet, rázně ho odhodila, neměla potuchy, že je to dravá liána, bytost bez mozku, zato však setsakramentsky nepříjemná.

Všechno se odehrávalo jako ve snu, slabost, ke které se nesmí přiznat, ani sobě ne, byla to hloupost proti níž sama tak rozhodně vystupuje.

Doběhla ke kopuli a strhla ze sebe skafandr, hodila ho do dezinfekční komory a sama šla okamžitě pod sprchu. Horká voda vonící různými bylinami ji bičovala. Myla si obličej, znovu a znovu, a stále více sebou opovrhovala. Připadalo jí, že to něžné pohlazení pampeliškových chomáčků není možno ničím smýt.

Jistěže se jí to jen zdálo.

Ani malé dítě z osady by se však nepřiblížilo k takovým pampeliškám, a kdyby je uvidělo třeba jen zdálky, naštěstí se vyskytují dost vzácně, povědělo by o tom dospělým, protože setkání s hnízdem sněžných blech v lese je jedním z nejhorších setkání. Dospělí by okamžitě sledovali toho, kdo objev udělal, protože takový člověk bude nejspíš nakažen a odsouzen za deset minut nebo třeba až za týden k dočasnému šílenství. Téměř všichni v osadě to prodělali, někteří dokonce několikrát. Jedinou věc, kterou mohli pro postiženého člověka udělat ve chvíli, kdy ztrácel vědomí, bylo svázat ho co nejpevněji a držet tak hodinu dvě, dokud záchvat nepomine a dokud člověk neusne na několik hodin hlubokým spánkem. Když se pak probudí, vůbec si nepamatuje, co se s ním dělo. Právě to se přihodilo Olegovi, právě kvůli tomu zahynul Thomas Hind.

Kazikovi se v lese něco nezdálo. Na jedné straně příroda kypěla životem, různými zvuky, na tom nebylo nic zvláštního, tak tomu v létě bývá, avšak současně před ním, kudy vedla jeho cesta, bylo skoro ticho. Zprava i zleva bylo hluku dost, za ním rovněž, ale vpředu se skrývalo nějaké napětí.

Třeba je to proto, že tím směrem je stanice a lidé vyplašili zvěř. Kazik se s touhle možností spokojil a pospíchal dál. Přesto byl ve střehu.

Musel se prodrat spoustou povalených stromů, zřejmě tu byla pořádná bouřka. Nůž měl připravený, postupoval naprosto tiše, snažil se, aby na sebe nesoustředil pozornost a aby lesem proklouzl jako stín. Tato překážka ho však zdržela, tudy jít dál nemohl, navíc ve ztrouchnivělých stromech se rády skrývají všelijaké zrůdy.

Cestou uviděl pavučinou potažené obydlí plivníka, oběhl je, v údolíčku spatřil obrovitou houbu, která se ukryla v zemi, jenom kousek klobouku jí vyčníval. Ani se k ní nepřiblížil. Konečně překonal zával stromů, když najednou ucítil smečku šakalů.

Jsou v lese cítit už zdálky, nikoho se nebojí a svou kořist uštvou. Nejčastěji útočí jednotlivě, jsou vytrvalí a zuřiví, někdy se však shromažďují do smeček, taková smečka loni napadla Dicka s Marianou. Proto tedy bylo v lese takové ticho.

Nevadí, řekl si, uteču vám.

Šakali Kazika také ucítili.

Prvního šakala uviděl ve chvíli, kdy přecházel úžlabinou a musel postupovat pomaleji. Zvíře se objevilo vpravo nahoře, dívalo se klidně, jako kdyby je ten človíček ani nezajímal, jen ze zvědavosti vyhlédlo z křoví a dokonce se podivilo, kdo to tu dělá hluk.

Kazikovi však bylo jasné, že jejich setkání znamená smrt jednoho z nich.

Bylo by dobře, kdyby šakal byl sám. Druhý však čekal rovnou na cestě, jakmile Kazik vyběhl z úžlabiny na rovné místo, seděl na zadních, bílou srst měl celou zježenou, černou tlamu dokořán. Jako kdyby se usmíval.

„Jedeš!“ vykřikl na něj Kazik.

Dobře věděl, že šakaly není možno zastrašit, ale dodal si tím odvahy. Vrhl se na šakala, který se mu postavil do cesty, ale ten se ani nepohnul, lhostejně čekal na šílenou kořist, která se mu sama řítí do spárů. Byl vysoký, a když se postavil na zadní, byl dvakrát vyšší než Kazik.

Kazik stačil v poslední chvíli uskočit před šakalí tlamou, vyceněné zuby se mu mihly pár centimetrů před obličejem.

Přeskočil živý kořen a utíkal dál, za ním cvakaly tlapy, šakal mu běžel v patách a byl samozřejmě rychlejší. Jako naschvál byly kolem jenom samé borovice s měkkými rovnými kmeny, tam se nedá vylézt a počkat. Ovšem šakal má nepředstavitelnou vytrvalost a trpělivost. Vydrží čekat třeba celé dny.

Kazik se ohlédl. Šakali byli už tři.

Zamířil víc vpravo k jezeru, třeba se mu podaří dostat do vody. Nevěděl, jestli šakali dovedou plavat, přesto to pro něho znamenalo aspoň kapku naděje.

Ke stanici mu zbývaly ještě tak jeden dva kilometry, to ho šakali zcela jistě dostihnou.

Bez ohledu na možné nebezpečí se vrhl do největšího houští, avšak ani to mu nepomohlo. Tam, kde liány Kazika zdržovaly, nebyly pro šakaly žádnou překážkou, lámali keře jako slámu.

Jako kdyby před ním z ničeho nic vyrostl strmý pahorek, spíš hromada kamení. Kazik se sem vrhl z posledních sil a škrábal se nahoru. Všichni tři šakali jeho útočiště obklíčili.

Kazik dýchal zhluboka a rychle, v posledních dnech nesmírně zeslábl. Kdyby se mu to přihodilo poblíž osady, dokázal by uniknout, ale tady to nešlo. První ze šakalů se začal škrábat nahoru, odhrnoval kameny tlapou. Blížil se pomalu a klidně. Všichni šakali se tak chovají.

Když měl šakalí tlamu u nohou, zaútočil nožem na krk. To bylo nejzranitelnější místo. Nůž však narazil na kost. Šakal uskočil, jako kdyby něco takového nečekal.

Hned se však škrábal nahoru znovu. Kazik stačil ještě jednou zaútočit, úspěšně, dokonce ještě dřív, než musel seskočit a znovu utíkat, protože ostatní šakali už lezli na pahorek také.

Teď už měl jen dva nepřátele a sám nebyl zraněn.

Zraněný šakal se trochu opozdil.

Kazik utíkal, avšak u velkého měkkého modrého stromu ho šakali znovu dostihli. Skočil za něj, ale uklouzl, protože ho za ruku chytla dravá liána. Vtom mu první šakal rozedral kůži na rameni. Strašně to bolelo.

Začal se po šakalovi ohánět nožem, schovával se přitom za kmen, který se ohýbal, a šakalovi se podařilo Kazika ještě jednou kousnout. Mezitím se přihnal další šakal a Kazikovi bylo jasné, i když z bolesti a zoufalství nedokázal tak rychle reagovat, že se neubrání, že musí jenom utíkat.