Kirill Bulyčov - Slyšel jsem Zemi…

Ještě před soumrakem však doslova padli, neměli už sílu ani na ohřátí vody. Mlčky stavěli v šedivé mlze stan, jako kdyby to byl nějaký rituál, přidržovali ho, aby ho neodnesla vichřice, pak se do něj uchýlili a pokorně leželi, cítili, že sněhová vrstva nad nimi je stále těžší. Pak si Oleg ve spaní uvědomil, že se mu špatně dýchá, nedokázal se úplně probudit, avšak Sergejev přece jenom nějakým zázrakem dokázal setřást vrstvu sněhu z tváří, vytvořil kolem nich něco jako malou jeskyni, do níž vzduch, i když jen líně, přece jenom shora pronikal. Takhle se aspoň neudusí.

Klaudie usedla k práci.

Nic se jí nedařilo.

Každou chvíli se přistihla, že se bezmyšlenkovitě dívá z okna. Les se za ty týdny změnil, léto nechalo vypučet listy na stromech, takové malinkaté zelené puntíky na dlouhých vlasových větvičkách, z mechu vyrazily čerstvé výhonky, které se chvěly, když v jejich blízkosti letěl nějaký hmyz, lišejníky se rovněž rozrostly a pomalu dýchaly, v lese se objevovalo mnohem víc zvířat, snad se sem vrátila z jihu nebo se probudila ze zimního spánku. Les budil v Klaudii odpor, současně ji však přitahoval. Výsledkem bylo neodbytné přání, které ji zdolávalo jako žízeň — prostě si jenom tak vyjít do lesa, bez skafandru, a projít se tam bez cíle a ničeho se nebát.

To ne, takhle to nejde, řekla si a znovu se snažila soustředit se na práci, pak se spojila s Pavlyšovým strojem. Tam bylo všechno v pořádku.

Ten koráb jim tu ještě scházel! Tutanchámonova hrobka!

To, že nechtěla myslet na koráb, však neznamenalo, že Klaudie byla lhostejná a chladná. Byla jenom snadno zranitelná a velmi citlivá, snažila se to před lidmi skrývat, protože jinak neměla šanci na další průzkumný let. Zvykla si za poslední léta potlačovat své city, styděla se za ně a možnosti počítačů, které v ní vyvolávaly úctu, zřídka však sympatie, pro ni znamenaly smysl života. Zvláštní bylo něco docela jiného — Klaudie totiž neměla potuchy, že Srjobina a Sally s ní pracují tak dlouho, nikoli proto, že je důsledná, pracovitá a přesná. Ty dvě měly naopak rády docela jinou Klaudii, tu kterou ona sama před sebou skrývala, chápaly ji a běžně už přehlížely pedantství své nadřízené. Bylo v tom něco neobvyklého, protože se staraly o Klaudii jako o zlobivého syna, kterého neměl ve třídě nikdo v lásce, který měl sice samé jedničky, současně to však byl otravný nesnesitelný šprtoun, o němž doma vědí, že když ho nikdo nepozoruje, je úplně jiný, celé hodiny se stará o nemocné kotě, maluje si kytičky nebo vyřezává ze dřeva nádherný zámek. Ve třídě o tom ale nemá nikdo potuchy.

Klaudie se zamilovala do hlučného a chybujícího Pavlyše už na korábu, když se ještě vůbec nemluvilo o tom, že by ho měla vzít s sebou na expedici. Zamilovala se a začala na něj být tvrdá, chladná a dávala mu najevo svůj odstup. Tentokrát se jí podařilo oklamat nejen sebe, ale i vnímavou Sally. Když se ukázalo, že shodou okolností poletí Pavlyš s ní, zmocnila se jí nepředstavitelná radost.

Dokázala bojovat sama se sebou, ovšem v tu chvíli si sama přestala rozumět, a snad proto si z té své radosti začala říkat, že člověk Pavlyšova typu je pro expedici nebezpečím. Od toho okamžiku byla naprosto věcná, rázem si namluvila, že úlohy expedice jsou na prvním místě, že se musí obětovat, protože expedice by jinak nesplnila svůj cíl. Zaťala zuby, nesmírně se trápila láskou k Pavlyšovi, přesto všechno ho přijala do své skupiny. Když se ukázalo, že Pavlyš se Sally jsou veselí a společenští lidé, které to k sobě přitahuje a jejichž sblížení je jenom otázkou času, docela přirozeně si našla jako člověk odpovědný za expedici spoustu důvodů, které ji opravňovaly postavit se do cesty jejich vztahu. Ona sama však v těchto důvodech nehrála žádnou úlohu, šlo jen o splnění služebních povinností.

Možná i proto byla Klaudie neustále nervózní, protože si sama nedala ani příležitost, při níž by se mohla v sobě vyznat, a všechno vyvrcholilo tím, že byla plná takového odporu k planetě. Tím spíš, že planeta byla primitivní a člověku nepřátelská. Prvně v životě si přála jediné — aby expedice co nejdřív skončila, aby se mohla vrátit do běžného života v laboratořích, do světa, kde ji nikdo nechápal, kde se však všichni domnívali, že jí rozumějí, neboť ona si myslela totéž.

Ať jí byla planeta sebeodpornější, ať ji sebevíc znervózňovala, současně ji ten svět přitahoval a vzrušoval.

… Klaudie vstala. Byla neklidná, chtěla něco dělat za každou cenu, ale pracovat už nemohla. Nemohla na práci ani pomyslet. Přistoupila k vařiči a chtěla si postavit na kávu, nalila vodu, ale vařič už nezapálila.

Odešla do předsíně a oblékla si skafandr.

Vyjdu si ven, opakovala si, na chvilinku, dojdu jen k lesu. Proč bych konečně měla celé týdny jen vysedávat v tomhle vězení?

Kdyby byl na stanici ještě někdo jiný, nikdy by si nedovolila odejít. Teď tam ale nikdo nebyl. Nikdo ji neuvidí. Může si tedy i představovat, že ji jako neuvidí ani neúprosná Klaudie Sunová. Ta tu přece není, i ona odletěla do hor. Do lesa nejde ona, ale tajuplná, neuvědomělá a ve skutečnosti neexistující Klaudie, nad kterou nemá žádnou moc.

Překontrolovala hermetické uzavření vchodu, všechny povinnosti předepsané při odchodu dodržovala přesně, a vykročila k lesu.

Už předtím byla samozřejmě mimo stanici, vyžadovala to její práce, musela třeba pomoci při vykládání vzorků ze sondy nebo musela jít do planetárního člunu, ale v lese ještě nikdy nebyla. A když ji Pavlyš napůl žertem přemlouval, aby se s ním do lesa vypravila, suše odmítla a dala mu najevo, že se nebude zabývat věcmi, které ji nezajímají.

Přešla přes louku a ohlédla se. Kopule stanice s laboratoří ji sledovaly a její chování neschvalovaly.

Připadalo jí, že vítr, který pohybuje listím, jí ovívá tváře. Dokonce si přejela rukavicí po výhledu přilby, aby zkontrolovala jestli je uzavřený. Všechno bylo v pořádku. Byla v naprostém bezpečí. Vstoupila do lesa, šla docela pomalu rozlehlým údolím, dívala se pod nohy, aby nešlápla na něco nebezpečného, protože její cesta vůbec neznamenala že by se s lesem smířila. Byla to pro ni jakási zkouška, kterou si připravila — kdyby totiž před ní byl místo lesa jícen sopky, ve stejném duševním rozpoložení by vstoupila i tam.

Ke svému vlastnímu údivu na každém kroku něco objevovala, jednou to byl suchý list, podivně zkroucený kořen, podruhé okázalý pohyb lišejníku, to všechno ji přitahovalo svou krásou a přirozeností, výjimečností tvarů. Občas se zastavila, jednou se dokonce sklonila, když si prohlížela legračního pruhovaného broučka s dlouhýma nohama. Jakmile brouk Klaudii spatřil, postavil se na zadní a poskočil, až se lekla, a napadlo ji, že se podobá lísajícímu se štěněti, které chce člověku olíznout tvář.

Líbezný brouček Klaudii nezasáhl, a když odlétal, vztekle zabzučel.

Klaudie naštěstí nevěděla, že jed tohoto pruhovatce sice není životu nebezpečný, ale způsobuje hluboké rány, které se nehojí, a proto ten, kdo ho potká v lese, se mu bez váhání vyhne. Ostatně Klaudie byla ve skafandru a nic jí nehrozilo.

S úsměvem vyprovodila legračního broučka a už se chtěla vrátit, když spatřila květy. Na této planetě byly květy vzácné, různé útvary často květy připomínaly jenom svým tvarem, nešlo totiž většinou vůbec o rostliny. Zastavila se na malé louce, uprostřed rostla smaragdově zelená tráva, jednotlivá stébla jako kdyby někdo vyblýskal, blíž stromům pod spletí visících větví se krčily něžné chomáčky pampelišek, byly jenom o něco menší a něžnější než pozemské.