Kirill Bulyčov - Slyšel jsem Zemi…

Dick zaslechl, jak muž s velkou ženou mluví v místnosti u Mariany. Mluvili potichu, mysleli, že je neslyší. Netušili, že Dick je dítě lesa a že má třikrát bystřejší sluch než oni. Nejdřív to byla samá lékařská slova, kterým nerozuměl. Podle toho, jak to říkali, pochopil, že Marianu vyléčí. Určitě. Hlasy však měli vzrušenější, když mluvili u Kazika. Ke svému údivu i radosti Dick pochopil, že Kazik není mrtvý. Nebo snad ti lidé dokáží mrtvé oživovat? Dick o ničem takovém od Stařešiny neslyšel, měl to v podvědomí jen z pohádek, které mu vyprávěla matka. Za dvacet let se však na Zemi mohli ledasčemu naučit.

„Musíme mu dát najíst,“ řekla tiše velká žena v sousední místnosti. Ta malá někam odešla.

Dick pochopil, že mluví o něm.

„Nekousne mě?“ ptal se ještě tišeji a s trochou humoru v hlase muž, kterému říkali Slava.

„Tady problémy teprve začínají,“ řekla žena. „Jestli vůbec někdy viděl talíř?“

„Viděl,“ vyhrkl Dick. „A lžíci znám taky.“ Byla to hloupá otázka.

„Mluví ale docela srozumitelně,“ řekl muž. „I když tu prožil dvacet let.“

„Připadá mi to jako někde strašně hluboko ukryté tajemství,“ řekla velká žena. „Kolik jich tu je? Jak tu žijí? Kde jsou? Jak si dokázali uchovat lidskou podobu… třeba i oblečení…

„Balón,“ dodal muž.

„A ten nepořádek ve skladu.“

„Ano, byli na Pólu.“

„Slavo,“ řekla žena hlasitěji. „Podívej, přichází k vědomí.“

„Dicku,“ ozval se slabý Marianin hlas. „Dicku…“

Dicka to doslova vymrštilo z křesla. Zapomněl na svou hrdost, na to, že má mlčet. Vběhl do místnosti. Mariana ležela na pohovce. Byla bledá, nahé tělo měla přikryté pokrývkou.

„Mariano,“ řekl Dick a sklonil se k ní. „Jak ti je?“

„Jsem v pořádku.“ Mariana otevřela oči. „Co Kazik? Žije?“

Na okamžik se její pohled zastavil na Dickově tváři, pak sklouzl na Pavlyše a nakonec na usmívající se Sally.

„Děkujeme,“ řekla Mariana. „My jsme se tak báli, že vás nenajdeme!“

„Holčičko,“ vyhrkla Sally a najednou se rozplakala. „Ty moje malá chudinko! Tvůj Kazik bude žít, určitě. Všechno bude v pořádku.“

Ve dveřích vyrostla Klaudie. Mlčela.

„Už vám Dick všechno řekl?“ zeptala se Mariana.

„Ne,“ řek Dick. „Nebyl na to čas. A na nic se mě neptali.“

„Došlo k malému nedorozumění,“ vysvětloval Pavlyš. „Věřím, že k poslednímu.“

„Máte koráb, kterým by se dalo letět do osady?“ zeptala se Mariana. „Naši na vás tolik čekají.“

Do osady odletěla s Dickem Sally. Pavlyš s Klaudií zůstali u raněných.

Dick se najedl, poprvé po mnoha dnech byl sytý a bylo mu z toho zle od žaludku. Říct to ale nemohl, protože Sally strašně spěchala do osady. Ještě než Mariana usnula, Pavlyš jí dal prášek na uklidnění, řekla:

„Dicku, prosím tě, v osadě o nás mají strašný strach, dovedeš si přece představit…“

Dicka napadlo, že se Mariana bojí o Olega, že nepočkal, až se vrátí, a odešel ke korábu. Určitě se bála o Olega. To nebyla příjemná myšlenka, a tak ji Dick raději zahnal.

Kdyby Dickovi nebylo tak špatně, určitě by si představoval, jak se snesou nad osadou, jak přistanou, jak z chatrčí vyběhnou doslova všichni, on vystoupí první a řekne: Tak tohle je žena ze Země, jmenuje se Sally. Teď mu ale bylo všechno jedno.

Člun letěl nízko pod mraky, málem se dotýkal korun stromů. Dick znal přesný směr, byl si jist, že nemohou zabloudit. Shora les vypadal jako jednolité šedozelené moře.

Přelétali řeku. Těžko mohl uvěřit, že jim trvalo tři dny, než se přes ni dostali, vždyť nebyla tak široká. Vlevo se mihly kmeny obřích stromů jako zeď mizející v mracích.

„Tady jsme byli,“ řekl Dick. „Nahoře.“

„Ano,“ kývla Sally, „viděli jsme balón. Ale hned nám to nedošlo. Já jsem tomu pořád nechtěla věřit. Na to přišel Slava.“

„Škoda,“ řekl Dick. „Měli jste na to přijít dřív.“

Pozoroval její ruce. Hladké a bílé ruce, až ho napadlo, že snad ani nikdy nesundává rukavice. Jak jinak by člověk mohl mít takové ruce? Ležely jí na ovládacím pultě a nepatrnými pohyby prstů přikazovaly člunu naklánět se, letět výš nebo níž. Najednou Dicka napadlo požádat Sally, aby ho pustila na své místo a aby ho nechala řídit. Samozřejmě že to neřekl nahlas. Jak se v něm to přání zrodilo, tak i zmizelo.

Sally zrychlila, zeleň pod nimi se slila v nejasnou rovnou plochu. A byla to ona, kdo první uviděl holé místo v lese a osadu.

Zpomalila, přesto však člun přeletěl nad osadou, museli udělat okruh a přistát u ohrady. Stařešina hlídkoval u brány, na hlavě měl kapuci z rybí kůže, protože znovu začal otravovat déšť a Stařešina byl nastydlý. Nějaký šestý smysl ho však přinutil kapuci stáhnout ve chvíli, kdy se člun vynořil docela nízko nad korunami a začal kroužit nad osadou.

Stařešina vykřikl. A začal vyzvánět na poplach, jako kdyby se na osadu z lesa vyřítili všichni šakali najednou. Lidé vybíhali z chatrčí a nic nechápali, protože Stařešina vyzváněl, křičel a přitom skákal na místě jako pominutý.

Sally si shora vybrala větší prostranství vymezené napůl svalenou ohradou. Na tom volném místě rostlo pár nízkých keřů, bylo vidět kostrbaté řádky na záhonech, skvrny louží, v nichž se zrcadlily mraky.

Pak si Sally všimla chatrčí, v nichž lidé žili. Pokřivené ubohé domečky se táhly ve dvou řadách podél špinavého pruhu ulice. Ten pruh zatáčel k průchodu v ohradě a dělil se na dvě cesty, z nichž jedna mířila k šikmým střechám. Nad jednou takovou střechou stoupal dým. Kdyby nějaký malíř měl vyjádřit ubohost a nicotu, kde také člověk může žít, pak by si něco tak smutného určitě nedokázal vymyslet.

Člun přistál u krajní chatrče.

Sally vyplula motor a pohlédla na Dicka, čekala co řekne. Ten však mlčel. Dívala se na něho a cítila se provinile, protože měla na sobě skafandr, který si nesměla svléknout. Dick se na ni pomalu otočil a zadíval se jí upřeně do očí. Jeho oči hořely vzrušením, avšak ústa měl sevřená a Sally připadala zlá. Bože, ty bys potřeboval pod sprchu a pořádně vymydlit! Promodralá bledá kůže byla příliš dobře ukryta pod vrstvou špíny a potu. Dlouhé černé vlasy se mu lepily na tváře. Dickovi bylo v kabině horko bylo mu strašně špatně od žaludku a ze všech svých sil se snažil nedat té čisté ženě najevo, jak příšerně mu je. Sally to ovšem nemohla tušit.

Dick začal tahat za dvířka k sobě, Sally se naklonila a pomohla mu. Dick vyskočil.

Sally vystoupila za ním.

Pak uviděla děti. Utíkaly blátem, loužemi, polonahé, rozcuchané, bosé. Křičely a mávaly rukama.

V patách jim běželi dospělí. Tři nebo čtyři ženy, pak muž s obrovským zrzavým plnovousem, který mu zakrýval celou tvář, jenom červený nos mu vyčníval a nad ním svítily modré oči. Jedna z žen v dlouhém kožešinovém kabátě byla tlustá, Sally se stačila podivit, jak v tomhle prostředí člověk může být tlustý. Pak viděla vysokého hubeného starce s jednou rukou, který se belhal o holi. Otevřely se dveře krajní chatrče, odtud vyšlo děvče se světlými vlasy a vedlo slepou ženu. Sally hned pochopila, že je slepá, protože volnou ruku měla před sebou nataženou, bála se, že do něčeho narazí.

Sally stála a čekala, až k ní doběhnou, a bylo jí hrozně při pomyšlení, že odtud mohli odletět a ty lidi tu nechat.