Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

Přátelé uplácali pak naházenou hlínu rukama a hned nato se všemožně snažili vtáhnout mne do podzemí. Ustrašeně při tom pískali, jako by jim šlo nejméně o život. Když se jim to nepodařilo, zalezli do skrýše sami. Já zůstal stát v zamyšlení nad čerstvou vrstvou žluté hlíny.

Proč začala Mařenka házet hlínu na moji střechu? Vždyť suché listy a výhonky svěže zelené trávy, vyrostlé z nově vzniklého humusu, maskovaly skrýš daleko lépe než vrstva čerstvé hlíny. Bála se snad, že nastanou mrazy a hlínou chtěla skrýš lépe isolovat před nepohodou?

Vysvětlení se dostavilo dřív, než jsem očekával. Odněkud zdáli se ozval podezřelý šelest, který se za chvíli proměnil v zlověstný bzukot. Nad pralesem se objevilo první mračno jakéhosi hmyzu. Sneslo se do korun stromů — a přiletělo další, daleko mohutnější. Následující mračno zastřelo již celou oblohu, takže prales rázem utonul v šeru.

Hmyz rychle pronikal do všech koutů pralesa, až ho celý zaplavil. Několik brouků sedlo i na mne a pořádně mne pokousalo.

Uprchl jsem do skrýše a rychle za sebou přibouchl poklop. Frantík s Mařenkou se tiskli k sobě, třásli se a pískali v tak vysoké tónině, že mi to rvalo uši.

Když uplynula asi hodina, chtěl jsem se podívat, co se venku děje, ale ustrašení přátelé se mi pověsili na ruce a táhli mne zpět. Poučen několika kousnutími, poslechl jsem a bezmocně se uložil na primitivní lůžko. Hodina za hodinou míjela, a já jsem přes pronikavé pískání konečně únavou usnul.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probuzení nebylo nijak příjemné. Na obličeji i v ústech jsem měl slanou hlínu — a přátelé byli pryč. Jen malá zářivka, napájená z atomové baterie vysílače, smutně ozařovala pusté stěny doupěte.

Přátelé utekli, ve strachu utekli…

Skočil jsem na žebřík a nadzvedl poklop. Pramének suché hlíny se mi vsypal na hlavu a na ramena.

Vykřikl jsem hrůzou. Pohled na krajinu kolem mne byl tak úděsný, že se mi sevřelo srdce.

Prales zmizel. Do nedohledna se rozkládala pustá rovina, z níž jako náhrobky na obrovském hřbitově trčely pahýly ohryzaných kmenů. Dílo zkázy bylo dokonáno, mračna hmyzu proměnila bujný prales v poušť. Ty tam byly i boudy Frantíka a Mařenky, žlutou hlínu nezpestřovalo ani stéblo slámy. A na druhé straně se rudě lesklo vlnami zvrásněné moře…

Čím se budu živit? Zásoby potravin, ukryté ve skrýši, nevydrží mi déle než měsíc, i kdybych jedl sebeskromněji…

Musím pryč, do míst, které hmyz nezpustošil. Při pohledu na nedohlednou pustinu se mi tajil dech v prsou.

Jak dlouho se budu trmácet děsivou pouští? Vydrží mi zásoby do té doby, než naleznu další prales? Najdu ho vůbec? Nezničil prokletý hmyz všechnu vegetaci?

Ve skupině pahýlů se pojednou něco pohnulo.

Frantík — a Mařenka.

A člun. Ano, táhnou za sebou gumový člun.

Zajásal jsem. Konečně zákmit naděje.

Běžel jsem přátelům vstříc a vroucně je objal. Bránili se — asi nerozuměli mým projevům vděčnosti a přátelství — ale mně to bylo jedno.

‚Jste pašáci,‘ vykřikoval jsem jako smyslů zbavený. ‚Tisíceré díky za zachráněný život. Bez tebe, Mařenko, by mne ta havěť sežrala i se střechou nad hlavou. A člun — člun — víte vy vůbec, co to pro nás znamená? Brzy to poznáte sami. Jaké štěstí, že naše guma té havěti nechutnala.‘

Člun jsem ihned podrobil zevrubné prohlídce. Poškození nebylo tak zlé. Při nárazu na spleť větví se protrhla jenom plachta, chránící za nepohody náklad nebo cestující. Při nafukování jsem sice objevil v člunu několik malých dírek, ale byly tak nepatrné, že vzduch jimi unikal jen velmi pomalu. Ty, které byly na dosah, ucpali jsme rukama. Označil jsem je kolečky a po krátkém zacvičení se o ně staral pouze Frantík s Mařenkou. Já měl obě ruce volné k veslování.

Jedinými našimi vesly byly ruce, protože původní vesla zmizela v útrobách žravých brouků.

Zmítáni vlnami pluli jsme těsně kolem písčitého břehu. Postupovali jsme vpřed opravdu hlemýždím tempem. Nebylo nic snazšího, než ochrannou plachtu proměnit v opěrnou, ale vítr na neštěstí vál od moře přímo proti břehu a byl příliš slabý pro jakékoliv rejdování.

Frantík s Mařenkou mi brzy odkoukali veslování, takže jsme se mohli střídat. Veslovali tak vytrvale a houževnatě, že jsem mohl většinu času odpočívat, staraje se pouze o dírky v člunu a o doplňování uniklého vzduchu.

Na noc jsme vytáhli člun na břeh a uložili se na jeho dně pod ochrannou plachtou.

Dlouho jsem nemohl usnout. V tichu noci celou vahou padla na mne tíže opuštěnosti, beznadějné opuštěnosti na neznámé, nemilosrdné planetě, plující vesmírem biliony kilometrů od domova.

Frantík i Mařenka již spali. Rozepnul jsem plachtu a vylezl z člunu. Velká rudá hvězda plakala nad obzorem, mezi blikajícími hvězdami prolétl občas meteor, zanechávající za sebou stříbrnou, rychle mizící čáru. Ačkoliv mi do tváře vál teplý větřík, zdálo se mi, že z nekonečného vesmíru padá na mne ledový dech nezměrných prostorů bez jediné známky života. Připadal jsem si jako štvanec, vyhozený z mezihvězdného letadla a plující teď sám, samotinký v naprosté, ničím neohraničené prázdnotě.

Má to ještě smysl dál se beznadějně ploužit pustinami a nakonec bídně zemřít? Pohled na hvězdnou oblohu se mi stal nesnesitelným. Vrátil jsem se do člunu a hořce se rozplakal.

Teprve k ránu jsem se jakž takž uklidnil. Dokonce jsem začal chladně uvažovat, jak nejrychleji se dostat z vypleněného kraje do lepšího prostředí.

Rozsvítil jsem kapesní svítilnu a pokoušel se opravit porouchaný přijímač. Nešlo to, ale při pohledu na cívky drátu jsem přišel na dobrý nápad. Frantík i Mařenka mají dobré běhy, proč by mne nemohli táhnout? Z drátu jsem rychle upletl několik metrů dlouhé lanko a hned po rozbřesku zahájil výcvik svých spolucestujících. Brzy pochopili, co chci — a dokonce měli z nové funkce radost.

Vesele hopsali po břehu a člun za nimi jenom letěl.

Jejich radost však neměla dlouhého trvání. V poledne byli již tak unaveni, že se sotva vlekli. Nechal jsem je chvíli odpočinout a pak znovu je přinutil k běhu. Přiznám se, že se to bez bití neobešlo.“

„Jak jste je mohl bít?“ přerušil starce rozhořčený Lykurgos a štítivě se od něho odtáhl. „Jak o tom můžete s takovým klidem vyprávět?“

„S klidem? Myslíš si o mně, že jsem cynik, viď. Ty rány, kterými jsem je častoval, bolí dnes i mne. Byl jsem takový, chlapče. Chci, abys mne takového viděl. Poslouchej dál moji zpověď.

K večeru Mařenka upadla a zůstala bez hnutí. Frantík ji objímal, dýchal na ni a ronil velké slzy. Po prvé jsem tyto tvory viděl plakat.

Mařenka se konečně probrala. Byla tak zesláblá, že sotva seděla.

Pochopil jsem, že bez jídla to dlouho nevydrží. S těžkým srdcem jsem každému strčil několik plodů a velkomyslně dovolil, aby se vyspali.

Příští den jsem použil jiné taktiky. Na břeh jsem poslal jen jednoho — a ten druhý se se mnou vezl v člunu a nabíral nových sil. Pracovali teď daleko ochotněji, ale přesto jsme postupovali vpřed stále pomaleji: Tvorové, proměnění v otroky, vůčihledně ochabovali. Nepolevil jsem však. Ať se třeba uštvou k smrti — co mi na jejich životech záleží? Hlavně když se zachráním já.

Nebohé přátele zachránil před zkázou — vítr. Zesílil a otočil se právě po směru naší plavby. Chvíli jsem uvažoval, zda mám Frantíka a Mařenku ponechat na pospas osudu v pustinách, ale nakonec jsem je k smrti zesláblé naložil do člunu.