Kir Bulyčov - Průsmyk

„To ne,“ odpověděl Oleg a hned před sebou viděl znovu ten obrázek — čistá obloha, šedivá bariéra mraků až k obzoru a tam daleko u kraje mraků černý bod s načechraným bílým ocasem, jak se noří do mraků. A vítr jen pomalu rozptyluje ten chvost.

„Správně.“ Oleg viděl, že Sergejev na jeho slova přikývl. „Sonda zmizela v mracích.“

„Proč jsi to neřekl dřív?!“ zvolal Stařešina.

„Vždyť jste mi nechtěli uvěřit ani slovo,“ odpověděl Sergejev. „A tohle je detail.“

„Žádný detail,“ rozesmál se Vajtkus hlasitě a matka musela skoro křičet, aby ji bylo slyšet:

„Jak je to daleko? Kde je to místo?“

„Můžu vám ukázat směr,“ řekl Sergejev, „směr, kde je základna té sondy.“ A zvedl ruku.

„Jihovýchod,“ konstatoval Stařešina.

„Mraky jsou všelijaké a můžu se plést,“ pokračoval Sergejev. Vajtkus se už nesmál. „Navíc nedokážu přesně říct, jak dlouho letěla sonda v mracích a pod nimi.“

„Tak všechno pěkně popořadě!“ vyzvala ho Luisa.

„Pár desítek kilometrů,“ řekl Sergejev. „Sotva to bude přes stovku.“

„To už je pouhá otázka štěstí,“ prohlásil Vajtkus.

Nikdy se nedostal do lesa, uvažoval Oleg. Nemá představu, co tady znamená sto kilometrů. Nikdo z nás nebyl ještě tak daleko. Ani Dick ne. Ne, my jsme byli tak daleko, ale směrem ke korábu, k horám. Jihovýchodním směrem je nesmírně obtížný, nebezpečný les. A jsou tam bažiny. Jednou Dick dorazil až k řece. Před ní jsou ale bažiny.

„Musíme při tom všem počítat se štěstím,“ kývl Sergejev. „Ovšem i za takového předpokladu můžeme být úspěšní.“

„Těžko,“ prohlásil Dick.

„Je to ale v našich silách, no tak řekněte, že je to v našich silách?!“ spíš prosil o kladnou odpověď Vajtkus. Jemu bylo jasné, že tam nedojde. Věděl, že bude muset jít Dick. A s ním Oleg.

„Stejně už odletěli,“ opakovala pořád své matka. „A jestli ne, tak než tam dorazíte určitě odletí.“

„Tuhle příležitost nesmíme propást,“ řekl Stařešina. „Bude-li to třeba, půjdu sám.“

„To je nápad!“ přerušil ho Dick. „Je to těžká cesta.“

„Ale dojít se tam dá,“ vyletěl Kazik. „Uděláme prám. A přes řeku se dostaneme!“

„A co bažiny?“ zeptal se Dick. „Už jsem se tam pokoušel dostat.“

„Bažiny obejdeme,“ radil Kazik. „Musí přece někde končit.“

„Prosím vás,“ promluvil Oleg, protože měl pocit, že by tam měli jít jiní a on ne. „Prosím vás, dostali jsme se přece k průsmyku. A to bylo těžší.“

„Pět, šest dní cesty,“ řekl Vajtkus. „Půjdu s vámi.“

„Tohle je nebezpečnější cesta, než k průsmyku,“ ozval se Sergejev.

Za okny padla tma. Stařešina zapálil světlo a plamínek si začal pohrávat s obličeji, udělal z nich zlé, nikomu se nepodobající tváře.

Za Olegem se někdo pohnul, přistoupil blíž, měkká ruka mu dosedla na krk. Vajtkus se Sergejevem se dohadovali o terénu, jako kdyby tou cestou na jihovýchod už prošli kdoví kolikrát. Oleg se ohlédl, protože si strašně přál, aby to byla Marianina ruka, aby si na něho vzpomněla, ale věděl, že to její ruka být nemůže, protože ta má ruku suchou a drsnou.

Byla to Liz.

Měla rty až u Olegova ucha a šeptala mu:

„Nechoď nikam, zůstaň tady, bojím se o tebe.“

Mluvila šeptem, ale lidé seděli blízko a Oleg měl dojem, že to všichni museli slyšet a že se mu budou smát. Odtáhl hlavu, aby se ho nemohla dotknout, a neodpověděl. V uších mu tak hučelo, že nezaslechl Stařešinova slova, a to mluvil právě k němu. Stařešina říkal něco o voru a o tom, jak mají překonat řeku.

„Na prám potřebujete kmeny,“ uvažoval, „kmeny se musí porazit. Sekyru máme jedinou, pila je spíš takový větší nůž. A to ani nevíme, jestli ty kmeny budou plavat. Měkké borovice bychom museli nejméně měsíc sušit, to víme všichni.“

„Nebýt řeky,“ řekl Dick, „dorazili bychom tam za pět dní.“

„Můžeme si udělat plovací balóny,“ navrhl Oleg, „a s nimi přeplavat. Děti na nich taky plavou. Něco jako můj balón, jenom trochu menší. A s nimi se přes řeku dostaneme.“

„To je dobrý nápad,“ řekl Stařešina.

„Počkejte, a ty počkej taky!“ zvolala najednou Mariana. Mluvila rychle, jako kdyby se bála, že ji někdo přeruší. Nebo že ten někdo přijde na myšlenku, kterou se chystala vyslovit, dříve než ona. „Oleg říkal, že by se daly použít měchýře k přeplutí řeky. My ale řeku vůbec přeplouvat nemusíme. A nemusíme ani přecházet bažiny: Vždyť máme balón!“

„Balón!“ zaslechl najednou sám sebe Oleg: „A my tu pořád jenom mluvíme a mluvíme…“

„A jak bychom pak letěli ke korábu?“ zeptal se Sergejev.

„Proč bychom měli letět ke korábu?“ podivil se Oleg. „Přece ho už teď nepotřebujeme.“

Nastal zmatek, jeden mluvil přes druhého, protože balón byl zajímavým východiskem z jejich situace a setkání s tou neznámou záchrannou výpravou, která vypouští sondy, byla docela reálné a prosté. Stačí sednout do balónu a doletět tam za jediný den, možná ještě méně. Někdo říkal, že tu vanou stálé větry, pokud ovšem stačí stoupnout teplota do půlnoci a pokud se objeví rosa. V takovém případě vítr vane vždycky na jih. Dokonce i matka se najednou uklidnila a začala Olegovi domlouvat, aby se pořádně oblékl. Vtom si začala stěžovat Kristýna, že je tu příliš dusno, že jí není dobře, a požádala, aby ji odvedli domů. Liz řekla, že ji Kristýnu pomůže domů odvést Oleg, protože by to sama nesvedla. Tlustá Luisa vstala, aby Oleg mohl snáze projít ke Kristýně. Oleg však vůbec neměl v úmyslu odcházet, protože teď se bude projednávat to nejdůležitější, co se navíc týká bezprostředně jeho. Nedovolil si ale nic namítat, nebylo to na místě.

Naštěstí současně s ním vstal i Sergejev.

„Uděláme přestávku,“ prohlásil. „Stejně se tu už nedá ani dýchat. Navrhuji, abychom povečeřeli a pak teprve pokračovali. Uložíme děti a o všem si promluvíme. Je to příliš vážná věc. Stačí na to jen pomyslet a člověk hned vidí všechno úplně jinak.“

Oleg těm slovům tak docela nerozuměl, byl však Sergejevovi vděčen, že sezení přerušil.

Vedli Kristýnu domů, Liz Olegovi vůbec nepomáhala, jednoduše šla vedle nich. Oleg ani žádnou pomoc nepotřeboval, Kristýna skoro nic nevážila, jako kdyby ani neměla tělo, mohl by ji klidně odnést.

„Víte, sním o tom,“ dala se do řeči Kristýna, „nebo se spíš cítím jako uprostřed nádherného snu. Copak doopravdy uvidím skutečné lidi? A mýdlo? Já si myslím, že mou slepotu vyléčí okamžitě, možná hned tady na základně. Není to přece žádná složitá operace, že ne?“

„Určitě vás vyléčí,“ přitakával Oleg. Stále na sobě cítil Lizin pohled.

„Přijď někdy za mnou,“ opakovala poněkolikáté Liz a Oleg si najednou uvědomil, že tohle opakuje trpělivě a jednotvárně po celou dobu. „Budu tě čekat. Až půjdou všichni spát, tak přijď.“

Došli až k chatrči. Oleg pustil Kristýnu a řekl:

„Liz, odveď ji domů, já už musím jít.“

„Budu na tebe čekat,“ řekla Liz. „Pořád na tebe budu čekat. Třeba celý život.“

„Dobrou noc,“ řekl Oleg. Moc ji neposlouchal.