Kir Bulyčov - Průsmyk

„Proč jsi nic neřekla?“ zeptal se jí.

„Nechtěla jsem strašit Klaudii,“ odpověděla Sally tiše.

Pavlyš podpíral Sally, a tak došli až ke zvířeti, které tam leželo v celé své čtyřmetrové kráse.

„Všichni si nás chtějí dát k večeři,“ prohodil.

Půjčil si od Sally tykadlo a opatrně jím otevřel zrůdě tlamu. Místo zubů měla řady zažloutlých plochých destiček.

Pršelo a do toho padal sníh, zima se snad rozhodla pro návrat, a proto se všichni shromáždili u Stařešiny ve školní třídě. Sotva se sem vešli. Děti se usadily na podlaze, dospělí je chtěli vyhnat, ale neodešel vůbec nikdo, ani ti nejmenší. Oleg měl dojem, že sem dospělí přišli s jediným cílem — vyjádřit pochybnosti o tom, co viděl Sergejev, udělat z něho lháře a fantastu. Olega vůbec nebrali na zřetel. Tomu však bylo jasné, že to dělají z pověrčivosti, všichni si totiž nesmírně přáli, aby Sergejev viděl právě sondu, i když se proti tomu vyskytovaly i ty nejztřeštěnější námitky. Dokonce to byly námitky i hloupé, aspoň takový měl Oleg dojem.

Tak například matka řekla, že to musela být automatická družice, která tu zůstala po předchozím průzkumu.

„Družice v atmosféře?“ odpověděl jí Sergejev. „Ve značně hustých vrstvách atmosféry? Po prvním oběhu by shořela.“

„A ta výška? Jsi si jist tou výškou?“ zeptal se Vajtkus. Zrudl tak, že měl tváře červenější než rezavé vousy.

„Olegu, řekni to ještě jednou.“

Oleg opakoval snad už popáté, že to byl tmavý předmět, který se rychle pohyboval a zanechával za sebou stopu bílé barvy.

„Výška do deseti kilometrů,“ dodal Sergejev.

V místnosti bylo dusno, ale dveře neotevřeli, protože slepá Kristýna byla nastydlá a kašlala.

„Nedá se vyloučit,“ vzala si slovo Luisa, „že tu jsou nesmírně rychlí ptáci. Mohou létat rychle jako v pohádce.“

„Rychlostí tisíc kilometrů v hodině?“ trpělivě se zeptal Sergejev.

Oleg se divil jeho trpělivosti. Už dávno měl chuť vykřiknout, že to nebyl pták ani družice, ale že někde docela blízko jsou lidé a my tady kdoví proč sedíme a ztrácíme čas hloupými řečmi.

„Na planetární člun to podle tebe bylo malé?“ ptal se Vajtkus.

„Byla to typická sonda, skutečně, typická sonda,“ odpověděl Sergejev. „Vždyť jsem jich v životě viděl pěknou řádku. A sám jsem je vypouštěl.“

„Takže nás fotografovali?“ tázala se Mariana.

„Myslím že ne,“ odpověděl Stařešina. „Mapu planety mají už od poslední výpravy, kdy sem přiletěl Test. Tohle byla buď biologická, nebo geologická sonda…“

„Aspoň že ty tomu věříš,“ oddechl si Sergejev.

„Nesmírně rád bych tomu věřil,“ odpověděl Stařešina.

„Takže oni si nás vůbec nemusí ani všimnout?“ obávala se Mariana.

„To se může stát,“ přitakal Sergejev. „Mohou nás ale vidět.“

„Nechte toho optimismu,“ ozvala se Kristýna. „Nikdo si nás ani nevšimne. To by nás musel někdo hledat. Dovedete si vůbec představit, jak titěrný bod jsme na téhle planetě? Opakuju titěrný, i kovu je v naší osadě tak málo, že při jakémkoli rozboru to bude vypadat na přírodní úkaz. Nikdo nás nenajde.“

„Ani náhodou?“

„Sondy berou vzorky biosféry, vzduchu, půdy, ty nedělají mapy,“ řekl Stařešina. „Kristýna má pravdu, naděje, že nás sami objeví, je téměř nulová. Nesmíme zapomínat, že nad sebou máme téměř nepřetržitě mraky.“

„Mohou ale najít koráb,“ ozval se Oleg. „Nad ním často bývá čistá obloha.“

„Tady je šance o něco větší, ale ne zase o tolik,“ řekl Sergejev.

Tak, pomyslel si Oleg, všichni začínají být zajedno. Dali se přesvědčit. Jako kdyby mu tím udělali laskavost. Měl tisíc chutí říct nahlas, aby to slyšeli všichni, že nebýt jeho balónu, nikdy by tu sondu neviděli a možná že tahle výprava, která vypouští sondy, tu pracuje už půl roku a chystá se teď dokonce k odletu. Nesmírně živě si představil koráb podobný Pólu, ale přece jen trochu jiný, jak tam chodí lidé, čistí a oblečení v nádherných uniformách, jak tam zavírají kontejnery se vzorky a říkají si — tak, hotovo, na téhle planetě nic zajímavého není, nepočítáme-li ovšem ty ukřičené kozy a šakaly.

V místnosti bylo naprosté ticho.

Jako kdyby bylo o všem rozhodnuto. Jenomže nikdo nevěděl jak.

Vtom se ozval Kazik. Seděl na zemi spolu s ostatními dětmi, Fumiko mu ležela břichem přes kolena.

„Co když se už chystají k odletu?“

„Kdo?“ zeptala se vysokým hlasem Kristýna. „Jak jsi na tohle přišel? Nikam neodlétají!“

Silný závan větru se opřel o střechu dávkou sněhu, až se chatrč zachvěla.

Světlo, které sem pronikalo okny potaženými měchýři mustangů, bylo tak matné, že se tváře lidí rozplývaly v šeru a nikdo nemohl vyčíst, co je v nich napsáno. Jednotvárné šedé skvrny.

„Řekněme, že jsou teď uprostřed svého pobytu zde,“ řekl Stařešina.

„Proč?“ zeptala se Liz.

„Protože tady mluví v náš prospěch elementární matematika. Nejméně pravděpodobné je, že tu jsou první nebo poslední den. Čím blíže k prostředku, tím je to pravděpodobnější, tím větší máme naději…“

„A jak dlouho tu mají být?“ zeptal se Oleg.

Obrátil se na Sergejeva, protože ten kdysi býval v průzkumných výsadcích.

„To nevím,“ zněla odpověď. „Tři čtyři měsíce, půl roku…“

„Tak musíme jít za nimi,“ řekl Dick. „Když budeme sedět, nic se nestane. Musíme jít a říct jim, že jsme tady.“

„To je správné, Dicku,“ řekla Mariana a dala mu ruku na rameno.

Je to hloupé, pomyslel si trpce Oleg, tohle jsem měl říct já. Proč jsem čekal, až to řekne on?

„Kam chcete jít?“ zeptala se matka. „Co když ta sonda létá v kruzích? Kdo ví, jestli letěli vpravo nebo vlevo. Třeba přistáli na druhé polokouli…“

„Tak co navrhuješ?“ zeptal se Stařešina.

„Musíme jim dát nějaké znamení.“

„Jaké znamení jim můžeme dávat? A kdo je bude z druhé polokoule vidět?“

„Uvažoval jsem a tom,“ řekl Sergejev. „Myslím si, že naše situace není beznadějná. Známe přesný směr, kudy sonda letěla. Ze své zkušenosti mohu říct, že sondy jen málokdy létají v kruzích. Létají ve tvaru kytky.“

„Pokud to byla sonda,“ pořád pochybovala matka.

Olegovi bylo jasné, že matka klade odpor nikoli proto, že by Sergejevovi nevěřila a že by považovala jakýkoli pokus o výpravu za nesmyslný. Dostala jenom strach, že na tu výpravu pošlou Olega. A ona se o něho bojí. Neřekne to nahlas, proto hledá jiné důvody.

„Byla to nejspíš sonda,“ řekl Sergejev. „Biologické sondy létají ve vrstvách. Řekněme, že ta, kterou jsme viděli, brala vzorky ve výšce deseti tisíc metrů. A létá ve tvaru kytky.“

„Co to prosím tě znamená?“ zeptala se Kristýna.

„Let každé sondy připomíná okvětní lístek, třeba kopretiny. Dostane se do patřičné výšky, letí ve tvaru elipsy a vrátí se. Další sonda pak letí stejným způsobem, jenomže o sto metrů nad první a letí východněji. Takže po třiceti startech se získají vzorky z celého okruhu a z potřebných výšek. A co jsme viděli my?“ Sergejev se obrátil na Olega, který takovou otázku nečekal.

„No prostě tam letěla,“ řekl a udělal neurčitý pohyb rukou.

„Správně,“ kývl Sergejev. „Letěla v mírně klenutém oblouku, toho sis ty nemusel všimnout, protože jsi na něco takového nebyl připraven. Já sám jsem si dráhu letu v paměti představil až později. Ale to nejdůležitější — proč nám sonda zmizela z očí? Zmizela za obzorem?“