František Běhounek: Akce L

„To je Fobós, bližší Marsův měsíček,“ vysvětloval Voroncov. Následující obrazy pocházely z filmových komor dalekohledů rakety.

Vesmírová loď Marťanů se blížila k Jupiterovi. Malý, skvěle zářící kotouček této planety, daleko jasnější než všechny hvězdy obrazu dohromady, rychle se zvětšoval. Jeho čtyři největší družice bylo již dobře vidět pouhým okem. Potom začala nejjasnější z nich, Kallistó, růst mnohem více než ostatní, protože loď Marťanů zamířila přímo k ní. Netrvalo dlouho a její obraz vyplnil celou promítací plochu.

Nepravidelné bělavé plochy mraků většinou zastíraly pohled na povrch družice. Pokud jej bylo vidět, zdálo se, že má šedozelenou barvu, místy světlejší a zase temnější, ale podrobnosti nebylo možno rozeznat.

„Donedávna se mělo za to, že na Jupiterových družicích, stejně jako na Jupiteru samotném, panuje krutý mráz sto až dvě stě stupňů pod nulou,“ ozval se astronom. „Soudilo se tak podle ubývání slunečního tepla s dvojmocí vzdálenosti. Předpokládalo se přitom, že Slunce je jediným zdrojem tepla jak pro Jupiter, tak i pro jeho družice.

Sice už v polovině dvacátého století vyslovili někteří astronomové domněnku, že si Jupiter i jeho velké družice mohly zachovat mnoho své vysoké vnitřní teploty z radioaktivního záření, ale přímých důkazů pro toto tvrzení nebylo. Spektroskop dokázal už tehdy v Jupiterově atmosféře přítomnost bahenního plynu neboli metanu a čpavku.

Metan tuhne poměrně těžko a za velmi nízkých teplot. Čpavek naopak lze velmi snadno zkapalnit a ztužit. Přítomnost plynného čpavku v Jupiterově atmosféře byla už sama o sobě důkazem vyšší teploty jeho povrchu, než jak se počítalo. Kupodivu astrofyzikové dvacátého století ponechali tuto skutečnost bez povšimnutí. V posledních letech se nám podařilo jednak pomocí raket bez posádky, jednak zdokonalenými dalekohledy a termočlánky přesněji proměřit teploty povrchu Jupitera a jeho velkých družic. U Jupitera ovšem jen povrch jeho velmi hluboké a husté atmosféry. Zjištěná čísla byla vesměs značně vyšší než ta, která plynula z výpočtu teploty dodané jen Sluncem. Domněnka, že vnitřní teplo planety a jejích družic značně zvyšuje teplotu povrchu těchto těles, byla potvrzena. Uvidíte, že Marťané došli přímým pozorováním k témuž závěru!“ Promítací plocha na okamžik ztemněla a pak se pomalu rozjasnila podivným namodralým příšeřím. Při pohledu na obraz, který se na ní ustálil, zatajil se hochům úžasem dech. Scéna připomínala fantastické obrazy z pohádkových knih. Z nízké skalní terasy nafialovělé barvy se řítil oranžově světélkující vodopád a rozléval se na úpatí skály v jezírko, odtékající v pozadí obrazu úzkou bystřinou. Břeh jezírka vroubil pás žlutých trsovitých rostlin s hustou korunou úzkých šavlovitých listů. Dosahovaly stěží výšky pozemských vrb, rostoucích na okraji vodních toků, a přecházely v hustou louku sytě modré barvy. Tráva nebyla v klidu, vlnila se jakoby poryvy větru a chvílemi ji rozčeřila úzká klikatá rýha, prozrazující pohyb neviditelných tvorů.

V pravé části obrazu bylo vidět raketu, spočívající na přistávacích vzpruhách. Posádka rakety ve skafandrech se pohybovala pomalu kolem ní a mizela až po ramena v husté trávě. Obloha nad touto fantastickou neskutečnou krajinou byla stejně podivná jako kraj pod ní. Měla modrozelenou barvu a bělavé mraky se po ní přeháněly se značnou rychlostí. Kdykoli se na okamžik rozjasnila, objevily se na ní dva nestejně veliké zářící kotouče s rozplývavými kraji. Menší z nich plál oslnivě jasně, takže jeho světlo vrhalo stíny mužů z rakety na louku.

„To je Slunce, ale pětkrát menší, než jak je vidíme my, poněvadž jupiter je od něho průměrně pětkrát tak daleko jako Země,“ vysvětloval Voroncov. „Dostává tedy od něho on i jeho družice pětadvacetkrát méně světla a tepla než my na Zemi. Druhý, větší kotouč je sám jupiter.“ Největší planeta sluneční soustavy upoutala pozornost hochů více než jasný sluneční terčík. jupiter se jevil asi šestkrát větší než Luna v úplňku. jeho žlutobílý až červený povrch byl protkán nepravidelnými, temnějšími, zhruba rovnoběžnými pruhy. Na nestejnoměrně tmavém pozadí pruhů se rýsovaly světlejší oválné skvrny s miskovitě prohloubenými okraji a světlými zářícími středy.

Voroncov o nich prohlásil, že to jsou různé mrakové útvary z velmi husté jupiterovy atmosféry. Jejich složení je značně pestré. Vedle kysličníku uhličitého je v nich zastoupen i čpavek, bahenní plyn neboli metan, jistě také kyslík a dusík, je tu i hojně vodíku, protože velký jupiter, na jehož povrchu je dvaapůlkrát větší tíže než na povrchu zemském, je s to připoutat k sobě i tento nejlehčí ze všech plynů.

Hoši poslouchali Voroncovův výklad dosti nepozorně. Výjevy na promítací stěně byly mnohem zajímavější. Marťané měřili nejprve tlak ovzduší. Jejich přístroje, které pracovaly dokonale i po těch mnohých tisíciletích, byly již dávno zkalibrovány v Einsteinově stanici. Všichni proto rozuměli značkám jejich číselníků. Podle údajů přístroje, který držel jeden z Marťanů v ruce, byl tlak dosti značný. Činil asi dvě třetiny normálního tlaku zemského ovzduší a Voroncov byl toho názoru, že by byl mohl Marťanům vyhovovat. Jak nasvědčovalo dělení jejich tlakoměrů, označených v těchto místech zvláštní, červenou čárkou, byl to tlak, na nějž byli zvyklí. Přesto neodkládali skafandry, patrně analýza obsahu vzduchu na různé plyny, kterou mohli provést velmi rychle zvláštním poloautomatickým přístrojem, dokázala, že vzduch na družici Kallistó je pro ně nedýchatelný.

„Obsahoval asi příliš mnoho kysličníku uhličitého,“ soudil Voroncov. Tíže zřejmě nečinila Marťanům žádných potíží. Pohybovali se velmi lehce, a jak se brzy ukázalo, bylo jim toho zapotřebí. Kolem nich na všech stranách číhala neznámá nebezpečí. Jeden z mužů náhle zmizel v trávě, která mu sahala až po ramena. Mezi ostatními zavládl na okamžik zmatek. Shlukli se kolem místa, kde zmizel jejich druh. Za malou chvíli se vynořila jeho hlava v přilbě skafandru. Byl zřejmě poraněn. Shrben a podpírán dvěma druhy odcházel pomalu do rakety. Dva jiní Marťané s námahou pozvedli z trávy podivného tvora, který napadl jejich druha. Podobal se velikému hroznýši, ale jeho modrozelené, šupinami pokryté tělo neslo na hřbetu hřeben, který se skládal z narůžovělých trojúhelníků. Blízko za trojhrannou, kostěným štítem pokrytou hlavou měl dvě křidélka, připomínající rybí ploutve.

„Stateční chlapci!“ chválil Michal Marťany. „Zdolali ho jen nožem, podívejte se, že má hlavu skoro oddělenou od těla!“

„Ale proč nepoužili ultrarezonátorů?“ podivoval se Petr. „Mají je, našli jsme je na palubě rakety, a jeden byl dokonce i uvnitř malého kráteru, na jehož svahu raketa přistála.“ „Asi nebyl čas. Nebo se plaz ovinul kolem jejich kamaráda a potom ovšem nemohli ultrarezonátoru použít, byli by zahubili nejen hada, ale i svého druha,“ soudil Jan.

Marťané rychle napravili svou počáteční bezstarostnost. Jejich velitel dal krátký rozkaz a celá četa — kromě jednoho muže — ustoupila k raketě. Muž, jenž zůstal sám, byl ozbrojen ultrarezonátorem.

Namířil jej na trávu před sebou a chvilku manipuloval na jeho stupnici. Nastavil vlnu a hned nato začala tráva před ním mizet. Postupoval pomalu ke břehu jezírka s hlavní přístroje obrácenou šikmo dolů a za několik minut prorazil v husté louce širokou cestu. Vše, co v těchto místech rostlo nebo žilo, zmizelo. Zůstala jen hlína podivné narůžovělé barvy. Na břehu jezera rozšířil muž holé místo do kruhu o průměru několika desítek metrů a tam se všichni utábořili.