František Běhounek: Akce L

Několik přístrojů na četbu našli hned v prvé skříni. Jejich zdroj energie byl sice vyhaslý, ale mechanici připojili okamžitě penitinové baterie.

Všichni se zvědavě naklonili nad projekční plochou přístroje. Petr Iljič potřásl starostlivě hlavou při pohledu na pravidelné geometrické znaky. Byly tu kruhy, půlkružnice, trojúhelníky a obdélníky různě řazené, krátké úsečky spojované v pravých úhlech a tečky. Napočetli asi třicet různých znaků.

„Podivné geometrické písmo! Půjde to rozluštit, Petře Iljiči?“ tázal se Mac Pherson. Mladý kanadský fyzik Leslie King nečekal, až astronom odpoví. „Proč by to nešlo? Kdysi, dokud se vedly války, rozluštila výzvědná služba každé tajné písmo!“ Voroncov se usmál. „Rozluštili, pokud aspoň přibližně věděli, oč jde, a pokud se nepřítel držel nějakého ustáleného způsobu šifrování, kamaráde. Ale za poslední světové války použilo válečné loďstvo Spojených států místo obvyklých šifer jazyka dávno vyhynulého malého indiánského kmene.

A nikdy se Japoncům nepodařilo jejich depeše rozluštit, ačkoli jich mnoho zachytili bezdrátovou telegrafií. Jsme přesně v podobné situaci. I kdybychom našli nějaké obrazy, vysvětlující seskupení některých znaků, to jest některá slova, nebude nám to nic platné. Dovíme se tak jen název několika věcí, ale abstraktní pojmy nám budou naprosto chybět. Potřebovali bychom nějaký zázračný umělý mozek.

A sestrojit ho, jak víme, není možné.“ Po této neobvykle dlouhé řeči opustil přístrojek na čtení a obrátil svou pozornost k dvěma velkým koulím z průsvitné modré hmoty, které mezitím Leslie King objevil v jedné skříni. Obě byly otáčivé kolem osy a na obou byly nějaké kresby, dosti špatně viditelné.

„Jsou zařízeny na vnitřní osvětlení, zde máme přívodní zdířky,“ pravil King. Voroncov přikývl. Sklon jedné z obou koulí jej zaujal.

Astronom se zvědavě sklonil nad děleným polokruhem.

„Asi čtyřiadvacet stupňů,“ pravil polohlasně. „Myslil jsem si to.“

„Stejný sklon rotační osy, jako má Země,“ řekl udiveně Mac Pherson.

„Ano,“ přisvědčil Voroncov, „a poněvadž to zaručeně nebude glóbus zobrazující povrch naší Země…“

„Je to glóbus Marsu!“ vpadl mu do řeči dychtivě Manitis.

„Podívejte, co jsem objevil!“ volal rozčileně Voroncovův mladý asistent, jenž zatím neúnavně prohlížel nástěnné skříně. „Filmy a samé filmy! Jistě na nich bude také zvukový záznam!“ Shlukli se kolem něho a prohlíželi proti neurčitému světlu vzdálených lamp obrázky na drobných políčkách filmu. Podrobnější prohlídkou se ukázalo, že raketa byla vyzbrojena nejen kabinovým filmovým přístrojem — tím, o nějž by si byl Mac Pherson málem ulomil hrot přilby —, ale na přídi i na zádi bylo také po dvou přístrojích, které plynule zachycovaly okolí rakety a daly se ovládat z pilotní kabiny.

„To je vskutku nejvzácnější nález, jaký jsme mohli učinit, ten vám jistě poví mnoho o příhodách rakety,“ řekl spokojeně Mac Pherson. „Rakety a její posádky! Nenašli jsme po ní nikde ani stopy,“ řekl Proca, jenž zatím skončil prohlídku vnitřní kabiny i kabiny pilotní, jediných obývacích prostor rakety. Hlásil, že vnitřní půlkruhová kabina je rozdělena na sedm místností bez oken, s umělým osvětlením. Pět z nich zřejmě byly kabiny mužstva, v každé po dvou lůžkách nad sebou, skříně a umyvadla. Podle délky lůžka lze soudit na tvory menší postavy. To už ostatně muži z větší kabiny sami poznali. Jeden z nich se dotkl náhodou skrytého pera v podlaze a byl téměř poražen stolkem, který se vynořil z podlahy i s nízkou židlí. Šestá prostora uzavřeného půlkruhu byla koupelnou, sedmá zřejmě kuchyní. Zařízení pilotní kabiny se valně nelišilo od pozemských raket, ale její přístroje, zejména detektor meteoritů, zdály se složitější a dokonalejší. Jejich podrobný průzkum byl ponechán na pozdější dobu. Byly tu i jiné přístroje, o jejich účelu nebylo možno rozhodnout při povrchní prohlídce. Největší opatrnost tu byla na místě, protože se jeden z přístrojů nápadně podobal ultrarezonátoru na rozklad hmoty. Mac Pherson nařídil přenést přístroje do HLS-7 a jejich prohlídku odsunul do návratu na Einsteinovu stanici.

Zběžný pohled na filmy nepřinesl valný výsledek, neboť filmový pás byl velmi úzký a obrázky příliš drobné. Ve skříních našli čtyři promítací přístroje, ale promítnutí filmů bylo rovněž odloženo až do návratu na stanici. Malá skupina tří mužů se vydala ještě na rychlou prohlídku zbývajících prostorů rakety, pokud byly snadno přístupné, ostatní shromažďovali přístroje, lístkové knihy, akustické dráty a filmy, které chtěli vzít s sebou. King mezitím dokončil připojení osvětlovacích baterií k oběma koulím a spojil proud. Koule vzplály mírným svitem a všichni, kdo nebyli právě zaměstnáni jinak, seskupili se zvědavě kolem nich.

„Tak takhle vypadal Mars!“ pravil polohlasně King.

Padesát stupňů na sever a padesát stupňů na jih podle rovníku Marsu táhla se souvislá pevnina světle zelené barvy, přerušovaná místy delšími žlutými pruhy pohoří. Severní i jižní vrchlík glóbu zaujímalo modré moře, do něhož plynula hustá síť řek. V ústích větších řek byly všude přístavy a jejich jméno bylo připsáno drobným geometrickým písmem. Valná většina měst byla rozložena kolem rovníku a Manitis nad tím vyslovil svůj podiv.

„To je zcela přirozené,“ prohlásil astronom. „I když Marťané zcela nepochybně využili vnitřního radioaktivního tepla své planety, dávali přece jen při budování velkých, sídlišť přednost rovníkovému pásmu, kde bylo nejteplejší podnebí. Nesmíte zapomínat na skutečnost, že Mars se velmi podobá Zemi tím, že má téměř stejný sklon rotační osy k ekliptice a že se otočí kolem své osy jednou za 24 hodin a 37 minut. Je tedy den na Marsu přibližně stejně dlouhý jako den na Zemi a planeta má také čtvero ročních období jako my. Na rozdíl od Země však přijímá od Slunce necelou polovinu tepla. Průměrná vzdálenost Země od slunce je 150 miliónů kilometrů, kdežto Mars je od Slunce vzdálen 228 miliónů kilometrů a tepla a světla ubývá s dvojmocí vzdálenosti od jeho zdroje. Dnes byste se mohli ve dne procházet na rovníku Marsu jen v šatech, a v noci byste unesli dosti těžký zimník. Kdysi tomu snad bylo trochu jinak, ale stejně asi byl rovník Marsu mnohem chladnějším místem než rovník pozemský.“

„Proč tomu bylo jinak?“ tázal se zvědavě Manitis.

„Poněvadž Mars měl nepochybně hustší ovzduší, než má dnes, a to mírnilo noční ztrátu tepla vyzařováním do prostoru.“

„A jak o to ovzduší přišel, vždyť dnes je tam jen asi dvacetina množství kyslíku, které máme na Zemi. Nedostatek tíže to nemohl způsobit,“ podotkl Voroncovův asistent. Profesor pokrčil rameny.

„To nevím, Petře Michajloviči, snad nám to filmy povědí. Tíže to nezpůsobila, to máte pravdu. Mars je asi sedmkrát menší než Země a asi devětkrát lehčí. Náš kilogram by tam vážil jen 380 gramů, ale i tato přitažlivost bohatě stačí, aby udržela Marsu kyslíkovou atmosféru. Že ji kdysi měl, o tom není pochyb. A kdybychom ještě nějaké pochyby měli, zjištění, že Mars obývali tvorové zcela podobní nám, nadobro by je vyvrátilo.“ Zatímco jeho druhové ještě rokovali nad hustou sítí pravidelně se křižujících čar ohromné pevniny Marsu a přeli se o to, zda to jsou silnice, nebo zavodňovací průplavy, prohlížel Voroncov s velkým zájmem druhý glóbus. Zářil jasně modře a bílé body jeho povrchu byly zcela nepochybně hvězdy a planety. Seskupení jednotlivých hvězd astronoma velmi zaujalo. Nadarmo tu hledal známé tvary souhvězdí, jak je vidíval ze Země. V pásmu ekliptiky bylo rozptýleno sedm planet, Mars chyběl a nahrazovala jej mnohem zářivější a jasnější Země.