František Běhounek - Akce L

„Co to?“ pravil udiveně Michal, dívající se triedrem, aby mu neušla žádná podrobnost. „Inženýr je už v polovině stupnice, a dvířka se ani nehnou!“

„Překročil obor plastických hmot a je už v kovech!“ žasl Petr.

Proca a muži tísnící se za ním sdíleli hochův údiv. „To jsem blázen!“ pravil rozmrzelý inženýr, jenž zatím dojel s ladičem ke konci stupnice, do oboru nejtěžších prvků. „Cožpak ten bláznivý stroj nefunguje?“ Přesvědčil se ihned. Stočil trubici ultrarezonátoru stranou k povrchu skály, zeslabil přívod proudu a posunoval ladič do oboru hornin. Skála se okamžitě začala drobit a zplyňovat v místě, kde ji zasahovaly neviditelné vlny. Proca vypojil proud. „Jsem v koncích!“ pravil rozmrzele a odstoupil od přístroje.

Rozmluva byla tak hlasitá, že ji hoši dobře slyšeli z reproduktoru v kabině. „To není žádný zázrak, že se nezdařilo dveře odstranit,“ řekl klidně astronom. „Jsou nepochybně z plastické hmoty. Už v polovině dvacátého století znala chemie na milión organických sloučenin. Dnes jich známe deset miliónů. Váš přístroj účinkuje jen na zcela určitý omezený počet organických látek. Byl by to spíše div, kdyby se vám bylo podařilo uhádnout tu, z které je raketa z jiné planety.“

„Dobrá, profesore, vaše slova jsou moudrá, ale útěcha, která z nich pro nás vyplývá, je jen mizivá,“ ozval se kousavě Rumun. Rus se dobromyslně usmál. „Zkuste to starými osvědčenými prostředky, vysokou teplotou! Termitovou dmuchavkou, kterou se kdysi dávno lupiči dobývali do nedobytných pokladen!“ radil. Tak se také stalo.

Za několik minut se začal ostrý plamen termitové lampy zakusovat do růžové hmoty dvířek. Tála v žáru několika tisíc stupňů přímo před očima, netrvalo dlouho a celý vchod byl uvolněn. Roztavená a znovu ztuhlá hmota visela na okraji nepravidelného čtyřúhelníku v dlouhých podivných střechýlech.

Počkali, až obal rakety zchladne v dvacetistupňovém mrazu, a pak se Mac Pherson, ozbrojen silnou svítilnou, vyšvihl mrštně první do zejícího černého otvoru. „Co bych za to dal, kdybych mohl jít s nimi!“ řekl Petr vzrušeně.

Tváře mu žhnuly touhou. „Počkáš si ještě chvilku, kamaráde,“ usmál se Michal. „Nejdříve to musejí prohlédnout náčelníci, je-li tam bezpečno, pak teprve přijde řada na nás.“ Jan se také díval toužebně k zejícímu otvoru v zádi rakety, v němž mizel jeden muž za druhým, ale mlčel. Zatím se už malý hlouček mužů tísnil v předsíni skrovných rozměrů, osvětlené jen září jejich kapesních svítilen. Vedly z ní troje dveře, všechny neprodyšně uzavřené. Jedny z nich, po levé straně předsíně, měly podivnou nakloněnou polohu a muži usoudili, že to je vchod do výtahové šachty, která by jim při skoro vodorovné poloze rakety nebyla nic platná, i kdyby byli mohli uvést zdviž do pohybu.

Protilehlé dveře byly velmi rozměrné; zaujímaly téměř celou stěnu předsíně a vedly zřejmě do spodní části nákladového prostoru. Pozdější druhá, podrobnější prohlídka rakety ukázala, že za nimi byl prostor s letadlem a že jiný takový prostor s letadlem byl na přídi rakety.

Zvolili si třetí, úzké dveře, ležící mezi oběma předešlými. Byly rovněž vzduchotěsně uzavřeny, ale závora byla na obou jejich stranách a hladce fungovala. Když je otevřeli, osvětlily jejich lampy dlouhou těsnou chodbu, jejíž podlaha byla složena z úzkých příček.

„Vlastně je to žebřík, když má raketa svislou startovací polohu, ale nyní jsou jeho příčky sklopeny, takže tvoří chodník,“ pravil Mac Pherson, když vstoupili opatrně do chodby. „Táhne se jistě až do přídě rakety.“ V tomto předpokladu se také nemýlil. Chodba měřila skutečně téměř dvě stě metrů. Lemovala pravou stranu výtahové šachty, jejíž pilíře bylo dobře vidět, a po pravé straně ji přerušovaly v různých vzdálenostech větší nebo menší otvory obdélníkovitého tvaru. Některé z nich byly uzavřeny dveřmi, většinou však byly volné. Viděli jimi do temných vnitřních prostorů rakety, a když si do nich posvítili, spatřili sklopné můstky, vedoucí do nich. Vnitřek rakety měl tvar válce, který tvořil její podélnou osu. Průměr válce odhadli nejméně na deset metrů. Usoudili, že obsahuje pohonné ústrojí rakety a všecky potřebné zásoby, i atomovou pohonnou látku. Pozdější prohlídka ukázala, že zásoby atomového paliva byly úplně vyčerpány a že jen jediná komora obsahovala konzervy s jídlem a pitím.

Zatím je tento vnitřní prostor nezajímal. Pokračovali v cestě a dospěli až na konec chodby, přehrazené příčnou stěnou. Ve světle lamp spatřili boční dveře, které bylo možno posunovat ve dvou směrech, nahoru nebo do strany. Pohybovaly se v drážkách tak hladce, jako by byl někdo teprve včera naolejoval jejich kuličková ložiska.

Odsunuli je stranou a Mac Pherson první vstoupil na úzký můstek s tenkým zábradlím, který, jak se zdálo, volně visel nad temnou propastí. Končil v malé vzdálenosti od široké plošiny. Mac Pherson odhodlaně překročil zející prostor a stanul na okraji plošiny. „Zůstaňte okamžik ještě v chodbě!“ žádal své druhy. Jeho svítilna plašila před ním strašidelné temné stíny různých předmětů podivných tvarů.

Stál na okraji rozlehlé okrouhlé kabiny, jejíž strop byl tak nízký, že se ho téměř dotýkal hrotem přilby svého skafandru. Stěny ji ohraničovaly na všech stranách kromě místa, kde končil můstek. Když se Mac Pherson náležitě orientoval, shledal, že se kabina skládá ze dvou částí, větší v které stál, a menší uzavřené okrouhlou vnitřní stěnou.

Dal znamení druhům, aby přešli přes můstek, a když se seskupili kolem něho, rozdělil je na dvě části. Jedna z nich měla za úkol prohlédnout vnitřní uzavřenou prostoru kabiny a vystoupit potom po to čitých schodech do místnosti, která zřejmě byla nad kabinou.

„Shledáte nepochybně, že je to pilotní kabina, jako je tomu u našich raket,“ pravil Mac Pherson k Procovi, který vedl tuto druhou skupinu. „Prohlédněte ji zběžně, ale snažte se nic nepoškodit. Sestupte potom zase k nám!“ Sám se zbylými druhy se dal do prohlídky větší části kabiny. První krok by ho byl málem připravil o přilbu. „Pozor, shýbněte se!“ zvolal varovně astronom.

„Trochu pozdě!“ bručel mrzutě Skot. Obrátil světelný kužel ke stropu, pátraje po překážce, za kterou zachytil. Spatřil veliký tmavý přístroj, připevněný ke stropu a opatřený celým věncem čoček, které připomínaly ohromné muší oči. „Nějaká filmovací komora, prohlédněte ji, Karene,“ vyzval mechanika z HLS-11. Uznal, že bude nejlépe, když rozmístí své lampy po stěnách kabiny, aby osvětlily stejnoměrně její prostory. Nechyběly tu háčky na zavěšení lamp, ačkoli valnou část stěny zaujímaly skříně, uzavřené pohyblivými žaluziemi z ohebného žlutočerveného skla. Když si jimi posvítili dovnitř, spatřili velké množství přihrádek pravidelně uspořádaných, vyplněných krabičkami z téže narůžovělé umělé hmoty, z které byl zbudován obal rakety.

„Nepochybně knihovna a archív posádky,“ hádal astronom a záhy se ukázalo, že se nemýlil. Některé krabičky byly vyplněny drátky z nějaké slitiny, na nichž byly zvukové nahrávky, jak zjistili později.

Každý drátek byl pečlivě zabalen v lehké měkké silné látce, připomínající buničinu. V jiných krabicích byly sta a tisíce lístků z průhledné hmoty, obdélníky s hranami asi jeden až dva centimetry. Každý lístek byl pokryt drobnohledným písmem, řazeným shora dolů, jako to bylo zvykem v orientálních jazycích. Účel těchto lístků byl všem jasný, protože. podobné soustavy se používalo v posledních padesáti letech i na Zemi. Každý lístek byl stránkou knihy a vážil jen několik miligramů. Lístky se vkládaly do lehkého, ale velmi účinného projekčního přístroje, jehož plocha měla rozměr stránky někdejších knih. Přístroj byl skládací a vážil i s penitinovou baterií, poskytující energii na sto hodin četby, jen sto gramů, váha lístků v rozsahu pěti set stran nečinila ani dva gramy. Celý přístroj se vešel pohodlně do kapsy a byl lehčí než kniha. Způsobil úplný převrat v knihovnictví. Celá knihovna se sto tisíci svazky se velmi pohodlně vešla do jediné skříně.