František Běhounek - Akce L

Vyletěli z lůžek rovnýma nohama a dvojhlasně hulákali: „Petr a Jan, účastníci mapovací výpravy, tady jsme!“

Nikdy ještě nenavlékli hoši skafandry s takovou rychlostí jako nyní. Hlas v mikrofonu zatím pokračoval. Především se dověděli, že to mluví jejich přítel z cesty na Lunu, mechanik Michal. Byl členem posádky tryskové helikoptéry HLS-11, která se vracela ze služebního letu. Než skončili krátký rozhovor, začali již jeho druhové chystat záchranné prostředky. Byly v podstatě prosté: přenosný rumpál, poháněný elektromotorem, který přistavili ke kraji skalní propasti.

Když jej náležitě upevnili, spustili na dno propasti krátkou pevnou tyč, visící ve vodorovné poloze na dvou tenkých ocelových lanech.

Petr usedl na tuto hrazdu první a rumpál jej velmi opatrně vyzvedl ze skalního vězení. Jan následoval za ním. Vrhl poslední pohled na ztroskotaný lunobus, z něhož neodnášeli nic, než co měli na sobě, a vydal se potom na svou vzdušnou pouť. Oběma rukama se přidržoval tenkých lan a dával pozor, aby cestou vzhůru nenarazil na některý z četných výstupků skalních stěn. S pocitem vděku míjel záchranný maják, oba silné reflektory lunobusu, které ustavičně ozařovaly skalní štít. Byl přesvědčen, že mu vděčí za přílet helikoptéry, a Michal mu brzy jeho domněnku potvrdil.

Rozradostněn podával ruku zachráncům a děkoval jim. „Není to naše zásluha,“ odmítal jeho díky šéfpilot letadla, který řídil záchrannou akci. „Přiznávám se upřímně, že by mě nebylo napadlo letět nad kráter Marconi, leží hodně stranou od našeho předepsaného kursu.

Ale tady Michal na mne naléhal. Dožadoval se aspoň malé odchylky od naší přímé cesty. Nu, a jakmile jsme jednou tuto odchylku udělali, vyvíjelo se všechno další samo. Náš pozorovatel Ben Said,“ ukázal na vysokého štíhlého Araba, který s Michalem a druhým pilotem skládal rumpál s jeho součástmi k přenosu do helikoptéry, spatřil v dálce světlý bod na černém pozadí. Má báječný zrak, jako nikdo z nás. Vzali jsme na pomoc triedry a poznali jsme, že se nemýlí.

Podle mapy ležel zářící bod na okraji kráteru Marconi, v místě, kde došlo k zemětřesení. Pak už na nás nemusil Michal naléhat, abychom odbočili. Podařilo se nám přistát nedaleko zářící skalní stěny. Že je osvětlena uměle, to jsme vytušili, jakmile jsme nad ní opsali jediný kruh. A další už víte!“ Za jeho řeči se Jan rozhlédl kolem sebe. Neviděl toho mnoho.

Ozářený skalní štít vrhal trochu světla do nejbližšího okolí, kus dále pak svítily dva silné reflektory helikoptéry. Za tímto světlým kruhem byla černá neproniknutelná tma. To, co mohl vidět, nijak se nelišilo od ostatní lunární krajiny, jen obvyklé mělké brázdy tu chyběly. Rozlomené povrchové skalní kry se nakupily v různých útvarech, omezených plochými stěnami s ostrými hranami. Na jedné takové mírně nakloněné ploše nevelkého rozsahu přistála helikoptéra. Dostali se k ní po krátkém pochodu, Michal jako poslední zavřel a upevnil její vzduchotěsné dveře, a když za malou chvíli ručička tlakoměru a zvukový signál oznámily současně, že v kabině je dýchatelné ovzduší, svlékli všichni skafandry.

Šéfpilot, Řek Manitis, dal povel k odletu a druhý pilot, Ital Vallini, uvedl do chodu startovací trysky. Trup letadla se začal mírně otřásat, helikoptéra poskočila na pružných vzpěrách, zakončených nízkými koly, a potom se pomalu vznesla. Vystoupila do výšky dvou tisíc metrů a druhý mechanik, Estonec Karen, zapjal proud do silného spodního majáku letounu. Ohromný kužel oslnivého ostrého světla zaplavil pustý kraj v okruhu mnoha kilometrů. Hoši se zvědavě tísnili u vypouklého okna letounu, jímž bylo dobře vidět přímo dolů.

Letecký snímek kráteru Marconi znali velmi dobře, teď by však podle něho nebyli poznali krajinu rozkládající se pod nimi. Kuželovité kopce, jichž byla dlouhá řada, se někam propadly a místo nich se tyčily v pustém chaosu nakupené šedobílé skalní kry s ostrými hranami, zrýhované četnými hlubokými vráskami. Některé malé krátery zmizely, jiné se prohloubily a rozšířily. Jeden kráter slabě žhnul a na jeho okraji v paprscích reflektoru mdle zasvitl žlutý sirný květ.

Podle mapy byla tato činná sopka kráterem, od něhož se rozjely lunobusy. Že ostatní čtyři vozy, mapující kráter Marconi, zmizely, dověděli se hoši hned, jak se setkali se svými zachránci, byla to první věc, na kterou se ptali. Posádka helikoptéry, podnícena neočekávaným úspěchem při záchraně Petra a Jana, pokoušela se nalézt aspoň nějakou stopu po zmizelých lunobusech. Plné dvě hodiny kroužila HLS-11 nad kráterem Marconi. Kromě Valliniho, který byl zaměstnán řízením, všichni ostatní, vyzbrojeni triedry, pátrali v ozářené krajině. Jejich úsilí bylo marné.

„A není divu,“ podotkl Manitis a odložil triedr. „Dvacetkrát tu pátraly helikoptéry v prvním týdnu po katastrofě, tří letů se zúčastnil i tvůj otec,“ obrátil se k Petrovi, „ačkoli je toho času nejzaměstnanějším mužem na celé Luně. Všechno pátrání bylo marné!“ Přistoupil k mikrofonu a dal povel do řídící kabiny k přímému letu do kráteru Einstein. Dorozuměli se s tamější stanicí hned po startu a na dlouhých vlnách, které byly s to oběhnout zakřivený povrch Luny, dali zprávu i na druhou polokouli, do kráteru Plato. Hoši vyslechli srdečné pozdravy z obou míst, a sotva skončil tento rozhovor, ozval se Petrův otec. Dlel s malou výpravou u jižního pólu na odvrácené polokouli, kde dokončovali spoj ohromného kabelu, obepínajícího celou Lunu. Z jeho hlasu zněla veliká radost nad záchranou hochů.

Řekl jim také, že Platonova stanice právě odesílá zprávu na Zemi o jejich záchraně. Zármutek obou rodin vystřídala nesmírná radost a hoši vyslechli pozdravy svých matek a sourozenců ještě dříve, než HLS-11 opustila smutné místo katastrofy.

„Měl bych návrh, šéfpilote,“ přihlásil se Michal, když letoun, řízený radarem z Einsteinovy stanice, opouštěl kráter Marconi.

„A ten zní?“

„Abychom nechali osvětlovací maják v činnosti tak dlouho, dokud poletíme v nočním pásmu.“ Za tmy se stroje směrově řídily radarem z některé stanice — právě tak jako za dne — a svoji výšku udržovaly samočinně pomocí odrazu krátkovlnných signálů od lunárního povrchu.

Manitis svraštil čelo. „K čemu to? Není to zbytečné plýtvání elektrickou energií? Stále jí ještě nemáme na Luně tolik, kolik bychom potřebovali, to dobře víš!“ „Myslím si, že to stojí za pokus,“ pravil Michal. „Co když se některý z pohřešovaných vozů dostal mimo okruh zemětřesení a potom mu z nějaké příčiny selhalo řízení a sdělovací přístroje? Posádka vozu může být ještě naživu a čeká na záchranu!“

Šéfpilotovi svitlo v očích. „Jako tady Petr a Jan, myslíš? Je tu sice pravděpodobnost jedna k miliónu a snad ještě menší, ale budiž!“ Spodní maják zůstal v činnosti a dva pozorovatelé zaujali místa na obou stranách kabiny u vyhlídkových oken. Manitis dokonce nařídil, aby v okolí kráteru Marconi postupovala helikoptéra jen rychlostí dvaceti kilometrů za hodinu, aby rozhled byl účinnější. Uběhla první hodina, i druhá a třetí se chýlila ke konci. Dvojice pozorovatelů se střídala každou půlhodinu. Okraj stínu byl již nedaleko a slunce se mělo brzy vynořit nad obzor. V lunární krajině s nesmírně řídkým vzduchem nepředcházelo východu slunce žádné svítání. V hornatém terénu s vysokými vrchy vzplanula jen temena hor o něco dříve, než se žhavá sluneční koule vyhoupla nad obzor.