František Běhounek - Akce L

Třetí hodina dobíhala a Manitis se již chystal dát povel ke zvýšení rychlosti a vypnutí majáku, když se ozval Ben Said, který byl právě u levého výhledu. Díval se bez triedru, přehlédl tak mnohem větší část krajiny a tvrdil, že vidí stejně jako s čočkami. „Nějaká věc na tribordu, azimut třicet stupňů!“ hlásil klidně. Všichni se shlukli u oken na pravém boku kabiny a pátrali triedry ve směru, který označil Arab.

„Vidím to!“ vzkřikl Manitis a hnal se do pilotské kabiny. Odstrčil Valliniho od pák a sám se ujal řízení. „Něco je pod námi!“ vysvětloval chvatně udivenému pilotovi. Seškrtil pohon a uvedl do chodu vznášecí trysky. HLS-11 začala opisovat malé kruhy a brzy se zastavila nad jedním místem.

„To není lunobus!“ řekl vzrušeně Petr Janovi. „Je to mnohem větší!“

„Máš pravdu, Petře,“ souhlasil Michal, který stál za ním a díval se přes jeho hlavu. Pod nimi mírně stoupala skalní terasa, vnější okraj kráterového valu, a na ní se v záři světlometu rýsovalo podivné dlouhé těleso. Leželo nehybně a jeho mdle narůžovělý povrch se ostře odrážel od žlutošedého kamene. V tu chvíli stanula helikoptéra přímo nad oním místem a pozvolna snižovala výšku. Michal a hoši se překvapeně podívali na sebe.

„Ale vždyť to je raketa!“ vykřikl Petr.

„Vypadá to tak, ale je to mnohem delší. A potom — žádná raketa nemá tuto barvu, skleněný obal je šedobílý,“ pronášel pomalu Michal. Stroj stanul ve výšce necelých dvou set metrů nad podivným předmětem. „Říkej si co chceš, je to raketa!“ zvolal rozčileně Petr.

„Nevidíš tryskové věnce na přídi i na zádi, kde jsou také malé stabilizační plochy?“

„Dobrá, snad máš pravdu,“ odpověděl Michal a jeho hlas se lehce třásl vzrušením. „Ale je-li to raketa, nepochází ze Země, na to dám krk a mám jen jeden! A poněvadž na Luně nikdo nežije, je to raketa z jiné planety!“ Na helikoptéře zavládlo všeobecné vzrušení. Všichni došli současně k témuž závěru jako Michal. V pilotské kabině vzrušeně debatovali telegrafista s druhým pilotem, ve velké kabině sděloval druhý mechanik rozčileně své dojmy Ben Saidovi, který mu naslouchal s orientálním klidem. Hoši mluvili jeden přes druhého a mechanik Michal nezůstával za nimi nijak pozadu. Manitis se rozhodl přistát. „Pošli telegram do Einsteinovy stanice, že jsme našli cizí raketu na úseku N-55 mapa číslo 3 a že přistaneme a podáme další zprávy,“ nařídil radiotelegrafistovi a rozhlédl se po vhodném místě k přistání. Na panelu s palubními přístroji byl umělý obzor, který zachycoval ve zmenšeném měřítku přesný obraz terénu přímo pod letounem. Velmi dobré místo k přistání bylo na téže skalní terase, na které ležela raketa, a to ve vzdálenosti několik desítek metrů od ní. Manitis zeslabil světlo spodního majáku a zapojil přistávací osvětlení. Za několik vteřin se kola pružných vzpěr podvozku dotkla skály, letadlo poskočilo a mírně zakolísalo, následoval tlumenější náraz a otřes a potom stanula helikoptéra nehybně. Manitis utáhl brzdy a opustil pilotskou kabinu. Když vstoupil do společné kabiny, neubránil se úsměvu. Všichni už měli na sobě skafandry, jen Ben Said čekal trpělivě na rozkaz.

„Navlékni si také oblek a pojď s námi, Bene, zůstane tu jen telegrafista, aby podával zprávy stanici,“ pravil přívětivě a znovu se usmál při pohledu na prodlouženou tvář zklamaného muže u rádia.

„Nejde to jinak, Migueli, jsme ještě příliš daleko od stanice a skafandrovým rádiem se s ní nedomluvíme,“ konejšil ho. Muž to uznal a beze slova přikývl. Odešel zpátky do pilotské kabiny, jejíž vzduchotěsná dvířka pečlivě uzavřel, a všichni ostatní jeden za druhým potom opustili letadlo. Manitis vedl malý průvod. Nikdo z nich nebyl ozbrojen, na Luně nebylo zbraní zapotřebí, velitel letounu se rozhodl k bližší prohlídce rakety bez dalších opatření jen proto, že činila dojem naprosto opuštěného tělesa. Skutečně se v jejich přijímačích neozvalo nejmenší znamení, jež by bylo možno připsat posádce rakety. V okolí rakety také nebylo stopy po živém tvoru. Spočívala před nimi tiše a nehybně, mírně. nakloněna, na třech párech mohutných vzpěr, končících pneumatickými nárazníky. Byla velmi dlouhá, jistě dvě stě metrů, a snad i více, a pozemské rakety přesahovala svými rozměry nejméně dvakrát. Byla také mnohem štíhlejší a Manitis odhadoval její poměr největší šířky k délce na jedna ku desíti. Nosnost rakety byla jistě deset tisíc tun, ne-li více.

Vzdálenost mezi malým hloučkem a raketou se zkrátila na pouhých deset metrů, když Manitis velel zastavit. Hochy to velmi udivilo, ale Michal pochopil smysl rozkazu. „Velitel má nějaké obavy,“ řekl si, ale poněvadž to nemohl rádiem sdělit hochům tak, aby jeho výklad neslyšeli všichni, ponechal si svou úvahu pro, sebe. Manitis byl skutečně na rozpacích. O sebe se nebál, ale lidé svěření jeho velení mu leželi na srdci. Jejich životy nemohl vystavit nebezpečí.

Nemělo smyslu učinit výzvu k dobrovolníkům, poněvadž by se přihlásili všichni. „Dobrá, přenesu odpovědnost na někoho jiného,“ řekl si, ačkoli nenáviděl takové řešení. „Čelem vzad a pochodem vchod!“ nařídil a usmál se, když v jeho přilbovém mikrofonu zazněla mnohonásobná ozvěna hlasů, prozrazujících hluboké zklamání. „Obejdeme raketu v širším kruhu,“ těšil své druhy. Hned nato diktoval pomalu Miguelovi zprávu pro Einsteinovu stanici a radiotelegrafista ji slovo za slovem opakoval do mikrofonu palubního vysílače. Popisoval vzhled rakety, naprostý nedostatek jakýchkoli známek života na její palubě a žádalo instrukce.

Obdržel je za několik minut po odeslání své zprávy. Dověděl se, že se má ihned vrátit se všemi lidmi na palubu helikoptéry a být ustavičně připraven ke startu. Při sebemenší známce nějakého nepřátelství ze strany posádky rakety má okamžitě odletět na základnu. Jinak vyčká příletu helikoptéry HLS-7, které bude velet Skot Mac Pherson.

HLS-7 dorazí k nim nejdéle za tři hodiny. Mezitím obešli raketu velikým kruhem a zhotovili mnoho snímků. Prohlídka rakety na dálku nepřinesla nic zvláštního. U spořádání tryskových věnců se valně nelišilo od onoho, jaké měly pozemské rakety. Na zádi rakety se rýsovaly dva vchody, jeden malý, zřejmě pro posádku, druhý, na opačné straně, mnohem širší. Zcela obdobný pár vchodů byl i na přídi.

Zatímco Michal uvažoval, z jakého materiálu je asi obal rakety neznal žádnou plastickou hmotu nebo slitinu, která by měla takovou charakteristickou růžovou barvu jako stěny rakety —, sdělovali si hoši tlumenými hlasy své dojmy. Točily se kolem původu rakety.

Odkud přiletěla? Jan byl přesvědčen, že pochází ze sluneční soustavy a že nejpravděpodobněji jde o Marťany. Petr, náchylnější k fantastickým představám, nevylučoval, že přiletěla ze vzdálenějšího místa vesmíru, které nepatří k sluneční soustavě.

„Z nějaké hvězdy nebo její družice?“ smál se Jan. „Ale to by se byla pořádně nacestovala! Nejbližší hvězda, Proxima z Centaura, je od nás čtyři světelné roky daleko. Byli by musili letět nejméně čtyři roky a mít přitom rychlost o málo nižší, než je rychlost světla, tři sta tisíc kilometrů za vteřinu! Myslíš, že je to možné? My sami jsme zatím s to dosáhnout u modelových raket bez posádky nejvyšší rychlosti jednoho sta kilometrů za vteřinu. Sto kilometrů a tři sta tisíc kilometrů, to je pořádný rozdíl!“