František Běhounek - Akce L

Po marném přemlouvání vystoupil Jan z vozu sám. Chvíli zarmouceně obcházel lunobus a potom se zastavil a zahleděl se vzhůru, k nedostižnému okraji skalního vězení. Slunce už zmizelo z obzoru kráteru Marconi a jen výsek ve hvězdném nebi označoval okraje propasti. Jan usilovně lovil v paměti vzpomínku na něco, co ho zaujalo při pohledu na okraje skal, dokud je ještě osvětlovaly sluneční paprsky. Nevzpomněl si. Po marné námaze se vrátil do lunobusu pro velkou svítilnu. Z úsporných důvodů užíval při své procházce jen malé kapesní lampy, která svítila jen na nevelkou vzdálenost. Petr, ležící na lůžku, na něj tupě pohlédl, ale neprojevil žádný zájem o to, k čemu potřebuje silný reflektor.

Jan nechal bloudit světelný kužel po okraji skal. Měly jasně bílou barvu a skládaly se z podivného nerostu, který mineralogové nazvali selenit. Byla to směs různých látek, s jakou se nesetkáváme na Zemi, a převládal v ní kysličník vápenatý, jenž dodával skálám jasně bílé barvy. Jan shledal, že jeho první dojem byl správný. Na jednom místě přečnívala skála o hodně ostatní stěny, zdi jejich vězení. Odhad byl nejistý, ale přesto se Jan mnoho nemýlil, když usoudil, že skála je asi o patnáct metrů vyšší než její okolí. Ačkoli přečnívající místo bylo nejméně osmdesát metrů daleko, zářilo dosti jasně ve světle lunobusového reflektoru. Jan pojal zcela určitý plán. Neprodleně se vrátil do vozu. „Na něco jsem přišel, Petře,“ pravil, sotva svlékl skafandr.

„Ale nejdřív vyklouzni z toho svého obalu!“ Ačkoli Petr se nezúčastnil vycházky, byl nucen natáhnout si skafandr, aby mohl Jan opustit vůz. Každé otevření dvířek bylo spojeno s okamžitou ztrátou kyslíku, který unikl z vozu do venkovního vzduchoprázdného prostoru. Teprve na Janovo velmi důrazné naléhání se Petr odhodlal k tomuto ústupku, a bylo potřebí nového ostrého vybídnutí, aby nyní ze skafandru vyklouzl. Prvním Janovým slovům naslouchal zcela netečně a bez zájmu, ale po několika větách se prudce posadil a začal se o jeho návrh živě zajímat.

Jan ho nejprve důkladně vyplísnil za jeho netečnost a potom prohlásil, že dostal nápad, jak upozornit na jejich přítomnost ve skalní propasti. Bylo to velmi prosté. „Celá naše strana Luny je teď ve tmě a budeme mít ještě hezkých pár dní noc. Osvětlíme-li zespoda pře, čnívající část skály, bude zářit jasně do okolí. Takové světlo na naprosto tmavém pozadí bude vidět nejméně na sto kilometrů. Kdo si ho povšimne, začne okamžitě pátrat po jeho původu, i kdyby nešlo o kráter Marconi, o němž již jistě. všechny lunární stanice a celá zeměkoule vědí, že v něm došlo k neštěstí, k zemětřesení — mají přece seizmografy i v kráteru Einstein. Že nás doposud nikdo neobjevil, není nic divného. Trysková helikoptéra jistě přiletěla a pátrala nad kráterem, ale my jsme ji nemohli slyšet, poněvadž tu není vůbec vzduch, který by přenášel zvuk.

A její rádiové signály se mohly ozvat v našem mikrofonu jen na zlomek vteřiny, když letěla přes propast. Bývalý kráter Marconi měl před zemětřesením rozlohu asi osm tisíc čtverečních kilometrů, a ústí naší propasti odhaduji nejvýš na dvě stě čtverečních metrů. To je jen několik stomilióntin z celé rozlohy kráteru. A stejná pravděpodobnost, asi tři k jednomu stu miliónů, tu je, že helikoptéra přeletí nad propastí, když neupoutá někdo pozornost její posádky k tomuto zatracenému místu!“

Petr všecek ožil. „Báječný nápad, Jendo!“ zvolal. „A do smrti se budu stydět za to, že jsi na něj přišel ty, kterému všichni kamarádi říkají, že je nepraktický snílek a knihomol. Pořídíme maják, a bezvadný maják, uvidíš! Dáme ho co nejblíže k ústí propasti, protože intenzity osvětlení ubývá se čtvercem vzdálenosti a zbytečně bychom ztráceli na světle, kdybychom ozařovali skálu až ze dna. Počkej, hned to propočítám, kolik baterií musíme mít, aby náš maják zářil nepřetržitě aspoň týden. A použijeme obou reflektorů lunobusu, tady nám stejně nejsou k ničemu platné.“ Byl náhle pln energie a Jan mu s úsměvem naslouchal. Nebyl by si ani popřál čas k jídlu a Jan byl nucen důrazně zakročit. Po obědě se dal ihned do díla a velmi obratně sestrojil malou zásobní energetickou stanici pro maják. Naléhal, aby se ihned vydali ven namontovat ji, a Jan mu po jistém váhání vyhověl. Měli štěstí, že právě proti přečnívající skále byla stěna přístupná do největší výšky a že převis, který bránil v dalším jejich zlézání, netvořil překážku pro oba mohutné světelné kužele. Pomocí skob a ocelového lanka připevnili světelné zdroje s bateriemi na skalní výstupek a potom opatrně slezli na dno propasti. Petr se radostí roztančil, když spatřili jasně planoucí vrchol skály. Světlo, které skála odrážela, bylo tak silné, že malá část pronikla až k nim a ozářila okolí lunobusu, napříště nebudou aspoň potřebovat baterky na zdravotních procházkách.

Jan se obával, že kamarádovo nadšení nebude mít dlouhé trvání, avšak k svému podivu se zmýlil. Petr nejenže byl i po dalších dvou dnech pln důvěry, ale navíc ještě začal konstruovat malý samočinný přístrojek, který ve spojení s jejich vysílačkou odťukával každou minutu třikrát po sobě morseovkou signál SOS. Když se Jan trochu podivil, k čemu to potřebuje, zahleděl se na něj se soucitným výrazem, jako by ho litoval, že nechápe tak samozřejmou věc. „No, přece až někdo spatří zářící vrchol a dorazí k okraji propasti, musí se také dovědět, že na jejím dně čekají lidé na pomoc a že to není žádná nová sopka, která svítí do okolí!“ Při zmínce o sopce se Jan na okamžik zarazil. Už otvíral ústa, aby řekl Petrovi, že jim sopka, která procitla k činnosti při zemětřesení, může udělat důkladný škrt přes rozpočet, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a mlčel. Skutečně, je-li sopka stále v činnosti, potom její oheň mnohonásobně přezáří jejich maják a je jen mizivá naděje, že si ho někdo povšimne. Proč to Petrovi říkat a kalit jeho náladu?

A tak Petr spokojeně dokončil svého telegrafického robota a s velkým zadostiučiněním naslouchal jeho značkám v mikrofonu.

„Ze začátku nám to půjde trochu na nervy, to stálé opakování tří krátkých a tří dlouhých značek, a snad nás to bude rušit trochu ve spaní, ale brzy si na to zvykneme,“ prohlásil na přítelovu poznámku, že to je nevítaný přínos ke všem dosavadním zvukům, které ustavičně poslouchali.

„Buď rád, že kolem nás něco zní, vždyť jinak je Luna stále ještě mrtvou pouští!“ V dalších dnech neopomněli častokrát vyhlédnout ven, zda je jejich maják v pořádku. Jinak byla v lunobusu nyní spokojenější nálada. Jan vzpomínal s jistým nepokojem na svou rodinu, jaký má asi žal nad jeho zmizením, ale Petr si nepřipouštěl valných starostí a těšil kamaráda. „To už brzy pomine,“ ujišťoval. „Otec je v kráteru Einstein, řídí odtamtud kladení vodičů na odvrácené straně Luny.

Ten se jistě jen tak nevzdá a nepřestane se zajímat o ten náš prokletý a nešťastný kráter, uvidíš!“ ujišťoval Jana. „Jen když tu je teď vůbec možnost najít nás podle majáku!“ Jan s jistým neklidem počítal, jak dlouho ještě zůstane tato část Luny ve tmě, za které jedině se mohl jejich maják uplatnit. Z desíti dnů, které mu vyšly, uběhl již týden, když je časně zrána vyburcoval silný hlas, jenž náhle zazněl v mikrofonu: „Halo, halo, je tu někdo?“