František Běhounek - Akce L

„To je podivné, člověk se tu marně shání po Velkém a Malém voze,“ podotkl Mac Pherson, který si rovněž začal prohlížet glóbus hvězdného nebe. Voroncov se usmál. „Je to velmi stará mapa. Hvězdy se stále pohybují a jejich rychlost činí několik desítek kilometrů za vteřinu. To je ovšem rychlost průměrná, známe hvězdy mající rychlost až tisíckrát větší. Ale i ta průměrná rychlost několika desítek kilometrů za jedinou vteřinu stačí, aby nám za dlouhá léta rozložila obrazy souhvězdí, jak je známe z vlastního pozorování.“

„Proč však Marťané vozili s sebou starou mapu hvězdného nebe?“ podivoval se MacPherson.

„V jejich době nebyla stará!“ prohlásil Voroncov klidně. Mac Pherson na něj chvilku pohlížel beze slova, než pochopil náležitě význam jeho odpovědi. „Nechcete tvrdit, že ta raketa je tu dlouhá léta?“ řekl nedůvěřivě.

Voroncov přikývl. „Právě to tvrdím. Raketa je tu velmi dlouhá léta. Jak dlouho, řeknu vám přesně, až se vrátíme na stanici a až budu moci provést své výpočty. Podle zběžného odhadu mám za to, že glóbus znázorňuje stav hvězdné oblohy, jak se jevil myslícím bytostem asi před sto tisíci lety.“

„Podle vás zde tedy raketa přistála někdy před sto tisíci lety?“ tázal se s úžasem Mac Pherson.

Voroncov přisvědčil: „Nejméně před sto tisíci lety. Z jejich posádky nezbyl ani prach a popel. Jen neživá hmota se zachovala ve své původní nezměněné podobě.“

Od objevu opuštěné rakety Marťanů uplynuly dva týdny. Petr a Jan strávili celou tu dobu ve stanici kráteru Einstein. Jejich lunární brigáda se chýlila ke konci. Za několik dní opustí Lunu a vrátí se zase na Zemi. Nebyli spokojeni, rádi by byli ještě zůstali, ale na jejich časovém plánu se nedalo nic měnit. Petr o to marně usiloval u otce, když se nakrátko setkali týden po jejich zachránění.

„Nedočkáme se ani promítnutí marťanských filmů, ani tvého velikého pokusu roztočit Lunu!“ stěžoval si mu. Dostál nesouhlasil. „Možná se dočkáte obojího, a ne-li, co na tom? Filmy se budou promítat i na Zemi, zhotovíme řadu kopií. Spatříš je doma. A z Luny, jak ty říkáš, byste stejně nic neměli.“

„Ale mohli bychom vždycky tvrdit, že jsme byli při tom, když se náš starý hezký měsíček začal točit!“ toužil Petr. Otec se rozesmál.

„Nikdy jsem si nemyslil, že máš takovou dětinskou ctižádost,“ huboval ho žertem. O marťanské raketě hoši ustavičně debatovali. Petr, jenž rád čítal fantastické romány, byl zklamán zjištěním, že se Marťané vcelku nijak podstatně nelišili od pozemšťanů. Byl by dával přednost nějakým neobyčejným tvorům podivných těl a mimořádných schopností.

„Takovým, kteří vidí ve čtyřech rozměrech a vysílají ze svého těla podivné elektrické vlny,“ škádlíval ho Jan. Sám toužil spíše po rozluštění marťanských zvukových záznamů. Byl by se rád něco dověděl o způsobu života Marťanů a o dějinách jejich planety, jak se vyvíjeli společensky, jaké měli náboženství, zda spolu také vedli války jako kdysi lidé, jaké měli umění. Voroncov, jenž byl velmi zaměstnán pořádáním materiálu nalezeného v raketě, krčíval nad jeho dotazy rameny. Některé otázky vzbuzovaly jeho dobrosrdečný úsměv, ale jiné ho podnítily ke kratší nebo delší odpovědi.

„Jestli se nám podobali — a o tom není pochyby —, pak nepochybně prošli stejnými údobími vývoje jako my. Jistě se vyvinuli z tvorů nízké inteligence, jejichž důvtip se bystřil stálým zápasem s nepříznivými silami jejich prostředí o uhájení a zlepšení životních podmínek. Jistě prošli údobím zápasů a velikých ideových bojů, než dospěli k období kolektivního soužití, kdy se člověk přestane bát člověka a národ národa.“

„Škoda že si nevzali s sebou na cestu nějaký historický film! Něco podobného jako byl Vítězný pochod, který jsme viděli loni s Petrem!“ litoval Jan.

Voroncov se zarazil. Už měl na rtech odpověď, ale rozmyslel si to a neřekl nic. Nad Janovým optimistickým názorem, že se někomu přece jen podaří rozluštit marťanské písmo, pokrčil jen rameny.

Drátky se zvukovými záznamy přehráli hned po návratu. Z reprodukčního přístroje se ozvaly zvuky podivné řeči, o které lidé ve stanici — směs národů celé zeměkoule — usoudili, že se nepodobá žádnému pozemskému jazyku. Byla v ní oddělena slova krátká i dlouhá a hlásky zčásti podobné hláskám lidské řeči. Převládaly hlásky ražené a přízvuk byl na konci slova, podobně jako ve franštině. Vcelku nebyla řeč nelibozvučná a Jan jí naslouchal s dojetím. Byla to řeč lidí, kteří žili před sto patnácti tisíci lety — jak přesně vypočetl Voroncov. Tehdy se lidé na Zemi snad teprve učili chodit po dvou.

Jaké drsné zvířecí skřeky by asi uslyšel, kdyby byl tehdy někdo zachytil jejich řeč na zvukový drát?

S filmy došlo k jisté nesnázi. Ukázalo se, že byly chovány v neprodyšných krabicích naplněných vzácným plynem argonem. Dlouhým uskladněním utrpěly jejich barvy a velmi nepříznivě se projevil také styk filmů s normálním vzduchem, obsahujícím kyslík Filmy křehly a lámaly se. Všichni vědci ve stanici byli nad tím velmi nešťastni, nejvíce Voroncov. Při prohlídce rakety se totiž ukázalo, že je vyzbrojena dvěma páry velmi silných dalekohledů s filmovými komorami.

Astronom usoudil, že Marťané nepochybně provedli delší průzkum sluneční soustavy a že výsledky svého pozorování zachytili na filmové pásy. Mezi Lunou a všemi vědeckými ústavy na Zemi byla vyměněna velká spousta depeší, zjišťovaly se názory nejlepších odborníků, co s filmy podniknout, aby se zabránilo jejich zkáze a oživily jejich zašlé barvy.

„Pošlete nám je sem, máme tu daleko více prostředků než vy!“ žádala Světová vědecká rada. Tomu se však všichni obyvatelé kráteru Einstein — bylo jich tehdy na pět set — jednomyslně vzepřeli. Byl to jejich nález, oni mají právo první zhlédnout tajemné filmy! Nakonec se dohodli se Zemí, že filmy odešlou okamžitě, nezdaří-li se jejich první pokusy o konzervaci a oživení, podniknuté na malých vzorcích. Světová vědecká rada souhlasila, ale odeslala přesto na Lunu šest nejlepších světových fotochemiků, aby byli přítomni pokusům.

Dorazili do kráteru Einstein právě ve chvíli, kdy se spojenému úsilí jeho vědeckého štábu podařilo vrátit filmům jejich původní pružnost a barvy.

V jedné komoře marťanské rakety našli množství potravin a nápojů, které odhadli nejméně na sto tun. Zdálo se, že podstatnou část nákladu rakety tvořily potraviny a nápoje. Hlady posádka jistě nezahynula. Marťané patrně počítali, že mohou při cestě vesmírem někde ztroskotat a že nenajdou potom ve svém okolí prostředky k životu. Zásobili se proto důkladně a odborníci z kráteru Einstein usoudili podle rozlohy zásobních komor, že musili mít dostatek jídla a nápojů nejméně na sto let.

Konzervy byly neprodleně důkladně prozkoumány jak co do výživnosti, tak i chemicky. Ukázalo se, že jde o kaše nebo tekutiny, obsahující všechny složky normální lidské potravy. Jediný rozdíl byl v tom, že převládaly rostlinné bílkoviny a v živočišných bílkovinách byl hojně zastoupen fosfor. Odborníci soudili, že maso pocházelo většinou z ryb. Hoši dospěli k ukvapenému názoru, že Marťané měli nepochybně špatné zuby a dávali přednost kaším a tekutinám před pořádnou pevnou stravou.