František Běhounek: Akce L

„Snad byste nechtěli, aby dávali do konzerv kosti, my to také neděláme!“ smál se jim Michal. S konzervami, které už napohled vypadaly zcela čerstvé, byl učiněn pokus na zvířatech. Dopadl velmi uspokojivě. Požíraly je hltavě myši i krysy, požírali je i psi, chovaní ve zvěřinci biologického ústavu ve stanici. Potom je ochutnali dobrovolníci a nakonec z nich byla uspořádána večeře pro všechny.

„Báječné,“ liboval si Petr, když usedl s Janem a Michalem k jednomu z velkých společenských stolů. „Máme marťanskou hostinu z doby před sto patnácti tisíci lety! To nám budou kamarádi doma závidět!“

„To určitě!“ souhlasil Michal. „I když většinu nalezených marťanských zásob pošleme na Zemi, rozum dá, že by to nestačilo na vystrojení oběda pro všechny její obyvatele.“ V té době už byly přehrány všechny zvukové záznamy a našlo se v nich mnoho záznamů hudebních. Hudba z Marsu provázela večeři. Byly v ní zastoupeny výhradně smyčcové nástroje a v melodiích založených na harmonické stupnici s četnými půltóny převládaly jednotvárné motivy, připomínající starodávné pozemské církevní skladby.

„Hudba moc veselá není, ale jídlo neměli špatné,“ prohlásil Petr, když jedli poslední chod. Některá jídla, jako růžová kaše s masitou příchutí a hustá bílá, nasládlá, příjemně vonící tekutina, byla jednomyslně odměněna pochvalou. Po večeři, která se konala ve veliké společné jídelně pro pět set osob, bylo rychle sklizeno se stolů. Mac Pherson, toho času náčelník stanice, vyžádal si ticho a potom oznámil, že budou předvedeny některé filmy z Marsu. Odpověděly mu spokojené výkřiky všech přítomných, zejména hochů. „Před promítnutím filmů pronese profesor Voroncov krátký úvodní výklad, a poněvadž zvukový záznam je nám nesrozumitelný, připojí vysvětlivky všude, kde toho bude zapotřebí,“ ohlásil ještě a opustil pódium, kde byla hned vztyčena promítací stěna z plastické hmoty. V neobyčejně krátké době odklidili přítomní stoly a sestavili židle do řad. Profesor Voroncov vystoupil na pódium a za napjatého ticha začal mluvit.

„Všechno nasvědčuje tomu, že raketa z Marsu byla průzkumnou vesmírovou lodí. Jejím úkolem nepochybně bylo vyšetřit podmínky pro osídlení jiných těles sluneční soustavy Marťany. Obyvatele Marsu tížil patrně stejný problém, před který budeme záhy postaveni i my, kam s přebytkem obyvatelstva? A snažili se jej řešit podobným způsobem jako my. Technicky byli přibližně na stejné výši jako my, snad ještě o něco dále. Podle toho, co jsme našli v jejich raketě, je jisté, že dovedli získávat atomovou energii nejen štěpením atomových jader těžkých prvků, ale i slučováním atomových jader prvků lehkých, právě tak jako my. Jako my získávali i oni elektrickou energii z polovodičů. Nepochybně hloubili také energetické studny, aby využili radioaktivního tepla hornin. Vzhledem k tomu, že žili v nepříznivějších teplotních podmínkách než my, byli nuceni namáhat se více než my, aby uhájili svou existenci. To bylo zcela nepochybně příčinou jejich rychlejšího vývoje, který značně předstihl vývoj obyvatelů Země.

Film sám vám nejlépe vylíčí osudy rakety z Marsu, a proto nebudu předbíhat. Jen ještě několik slov na vysvětlenou, jak byli Marťané ve své volbě nových osídlení omezeni. Především byli zvyklí na určité teplotní poměry a to vylučovalo osídlení takového tělesa sluneční soustavy, kde byla průměrná teplota značně vyšší. Naopak jim nevadily nízké teploty, protože pomocí atomové energie měli vždy možnost tyto teploty přiměřeně zvýšit. Druhým omezením byla tíže na povrchu nově osídlovaného tělesa. Nevadila jim celkem tíže menší, jako nevadí nám, zato větší tíže, než na jakou byli zvyklí, naprosto vylučovala pobyt na takovém tělese. Všechny biologické pokusy se zvířaty, které jsme my sami podnikli na Zemi v prostředí, kde byla tíže uměle zvýšena, dokázaly, že organismus vyšších savců není s to trvale se přizpůsobit ani padesáti procentnímu zvýšení tíže nad hodnotu, na kterou je zvyklý.

Velká tíže vylučovala osídlení Země a Venuše Marťany, vysoká teplota byla překážkou na Merkuru. Luna jim nemohla valně prospět, je příliš malá. Vlastní dva měsíčky Marsovy, Fobos a Deimos, jsou pouhé kameny, první má průměr jen 15 kilometrů, druhý dokonce jen 8 kilometrů. Nezbývala jim jiná volba než čtyři největší družice Jupiterovy. Naši staří astronomové nazvali tyto družice podle mytologických postav řeckého bájesloví Ió, Európa, Ganyméd a Kallistó. Jsou slušně veliké, jejich průměr činí 3150 až 6180 kilometrů. Také tíže na jejich povrchu je zhruba stejná nebo o málo nižší než na povrchu Marsu. Vesmírová loď Marťanů se tedy vydala k těmto Jupiterovým oběžnicím. Nechtěla zbytečně riskovat příliš velkou spotřebu pohonných hmot, kterou by si byla vyžádala velká přitažlivost Jupiterova. Proto omezila svůj průzkum na družici od Jupitera nejvzdálenější. Je to Kallistó, největší ze všech čtyř družic.

Má průměr 6180 kilometrů, tedy jen o málo menší než Mars, a krouží kolem Jupitera ve vzdálenosti necelých dvou miliónů kilometrů. Vykonává jeden svůj oběh kolem něho za 16 dní 17 hodin.“ Na promítací ploše se objevil plastický obraz rychle letící krajiny pozorované z letounu. „To je krajina na Marsu!“ zašeptal Petr Janovi. Jan beze slova přikývl. Pozoroval s velkým zájmem obraz na plátně. Veliké plochy obdělané země, protkané hustou sítí vodních průplavů, byly jen zřídkakde přerušeny tenkou nitkou přímočaré silnice. Sídliště tu byla vzácná, a pokud se ukázala, skládala se pokaždé jen z malého počtu mrakodrapů s četnými křídly. Podobaly se pozemským obytným stavbám z posledních let, ale zdálo se, že jsou ještě vyšší. Veliké raketové letiště se objevilo zcela náhle uprostřed ploché krajiny.

„Nestartovali z velehor jako my!“ divil se Petr. „Nepotřebovali to, měli menší únikovou rychlost než my, jen pět kilometrů za vteřinu,“ pravil Michal. „Mohli zvyšovat rychlost rakety pomaleji než my a neriskovali, že se jim obal rakety rozžhaví třením o vzduch.“ Další obraz byl záběr z pilotní kabiny před startem. Tři muži, tmavovlasí a snědých tváří, byli tu zaměstnáni kontrolou palubních přístrojů. Hovořili spolu jen málo a několika slovy. Na pokyn jednoho z nich stiskl muž u rozvodné desky malou páku směrem dolů. Na panelu se rozzářilo rudé světélko a obraz krajiny se začal rytmicky chvět. Muži usedli do nízkých křesel, připevněných před kontrolními přístroji, a zabezpečili svou polohu ochranným pásem. Hned potom se obraz přenesl ven mimo raketu. Promítací plochu proťaly bělavé pásy tryskových plynů, na okamžik ji zakryly hustou bílou mlhou, ale brzy se plocha postupně rozjasnila. Obraz raketového letiště, který se na ní ukázal, vůčihledě se zmenšoval a lidé pohlížející za raketou proměnili se záhy v nepatrné tečky.

„Netušili, že vidí raketu naposled, stejně jako posádka rakety netušila, že se s nimi nikdy už nesetká,“ ozval se vážný hlas astronomův. Jan zatajil dech. Při pohledu na posádku rakety, usedající v družném hovoru k společnému jídlu, ovládl ho pocit lítosti. Záběr z velké kabiny se přesunul od mužů u stolků na obrazovku, umístěnou v šikmé poloze blízko stropu. Na černém pozadí zářil modrozelený terč Marsu, zastřený na pravém okraji srpkovitým stínem. Vlevo od něho, ve vzdálenosti o polovinu větší než jeho průměr, plála jasná tečka.