René Barjavel - Hlubina času

(La nuit des temps)

KBM International s.r.o.

1993

Presses de la Cité 1968

Translaůon Jiří Žák 1993

MOJE milovaná, moje opuštěná, moje ztracená, nechal jsem tě na konci světa, vrátil jsem se do města, do svého člověčího pokoje s důvěrně známým nábytkem, na který jsem často pokládal ruce, jež ho milovaly, s knihami, které mě živily, se starou postelí z třešňového dřeva, na které spalo moje dětství a na níž jsem dnes v noci marně hledal spánek. A tohle prostředí, které mě vidělo vyrůstat, dospívat, stávat se sebou samým, se mi dnes zdálo zvláštní a neskutečné. Svět, který nebyl tvým světem, byl najednou falešný a mé místo v něm nikdy neexistovalo.

Ale přesto je to moje země, poznal jsem ji…

Budu ji muset znovu nacházet, znovu se učit v ní dýchat, pracovat mezi lidmi. Dokážu to?

Přiletěl jsem včera večer australskou linkou. Na letišti Paříž-Sever na mě čekala smečka novinářů s kamerami, mikrofony a nespočetnými otázkami. Co jsem jim měl odpovědět?

Všichni tě znali, všichni tě na vlastní oči viděli na barevných obrazovkách, všechny zaujala neskutečná vzdálenost tvého pohledu, vzrušující tvar tvého obličeje a křivky tvého těla. I ti, kteří tě viděli jen jednou, na tebe nemohli zapomenout. Za záblesky jejich profesionální zvědavosti jsem cítil, jak jsou vskrytu dojatí, rozrušení, zranění… Ale možná to byla jen moje vlastní bolest, která se promítala do jejich tváří, má vlastní rána, která krvácela, když vyslovovali tvé jméno…

Přijel jsem do svého bytu. Nepoznal jsem ho. Nespal jsem.

Nebe, které bylo za skleněnou stěnou černé, pomalu začínalo blednout. Třicet věží Défense se zbarvilo do růžova. Eiffelova věž a Montparnasská věž koupaly svá úpatí v mlze. Sacré-Coeur vypadalo jako sádrová maketa položená do vaty. A pod pokličkou mlhy se probouzelo tisíce lidí, otrávených včerejší únavou a předem vyčerpaných z dnešního dne. Směrem na Courbevoi chrlil vysoký komín černý kouř, který se pokoušel zadržet tmu. Na Seině vyrazil nějaký remorkér výkřik, jenž se podobal křiku nějaké smutné nestvůry. Zachvěl jsem se. Nikdy, už nikdy nebude má krev a má kůže teplá…

Doktor Simon, s rukama v kapsách, s čelem přitisklým na skleněnou stěnu pokoje, hleděl na Paříž, nad níž vstával den.

Byl to dvaatřicetiletý, velký, štíhlý, tmavovlasý muž. Na sobě měl tlustý, pomačkaný a na loktech ošoupaný rolák a černé bavlněné kalhoty. Byl bosý. Tvář mu zakrývaly černé, krátké vousy, které si nechal narůst z nezbytnosti. Díky brýlím, které nosíval během polárního léta, se jeho zapadlé oči zdály být světlé a křehké jako jizva po poranění na kůži. Čelo měl široké a zpola zakryté kadeřemi vlasů, jež mu padaly do očí. Slunce do něj vypálilo hlubokou vrásku. Víčka měl naběhlá, oční bělmo žíhované krví. Už nemohl spát, nemohl plakat, zapomenout, bylo to nemožné…

DOBRODRUŽSTVÍ začalo tím nejbanálnějším úkolem, denní rutinou, zvykem. Práce v Antarktidě už dávno nebyla záležitostí hrdinů, ale organizátorů. Měli k dispozici veškeré vybavení, potřebné k boji proti nepřízni počasí, ke všemu, co chtěli vědět. Komfort bydlení odpovídal tříhvězdičkovému hotelu. A potřebný personál disponoval všemi nutnými znalostmi. Když vítr foukal příliš silně, zavřeli se vědci dovnitř a nechali ho foukat. Když se utišil, vyšli ven a plnili své úkoly. Mapu kontinentu rozdělili na plátky jako meloun, a francouzská mise, která se usídlila na základně Paula Emila Victora, ještě svůj plátek rozdělila na malé obdélníky, lichoběžníky a čtverce a ty pak systematicky jeden po druhém zkoumala. Vědci věděli, že tam není nic jiného než led, sníh a vítr, vítr, led a srno. A hluboko pod tím skály a země, jako všude. Nebylo to nic úžasného, a přesto to bylo vzrušující. Byli daleko od kysličníku uhličitého a od přecpaných komunikací a navíc si mohli představovat, že patří mezi hrdiny dobyvatele, pohrdající smrtí tváří v tvář těm nejhrůznějším nebezpečím. A pak, byli tu mezi kamarády.

Jedna skupina právě dokončila výzkum lichoběžníku 381, dokumentace byla uzavřena a kopie putovala do Sídla v Paříži.

Museli se přesunout jinam. Správně by měli přeskočit rovnou na lichoběžník 382, ale takhle jednoduché to přece jen nebylo.

Existovaly okolnosti, vlivy, potřeby.

Základna právě dostala novou ledovcovou sondu revoluční koncepce, jejíž konstruktér tvrdil, že dokáže objevit i ty nejmenší detaily v hloubce několika kilometrů pod vrstvou ledu. Luis Grey, glaciolog, třicet osm let, odborný asistent zeměpisu, hořel touhou shromáždit důkazy tím, že chtěl porovnat nové výsledky s prací klasických sond. Rozhodl tedy, že skupina prozkoumá prostor pod ledovou vrstvou na čtverci 612, který se nacházel jen pár stovek kilometrů daleko od jižního pólu.

Těžká helikoptéra vyložila nadvakrát muže, vozidla a veškerý materiál na místo operace.

Čtverec byl samozřejmě dostatečně prosondován obvyklými metodami a běžnými přístroji. Vědci věděli, že tam v hloubce 800 až 1000 metrů sousedí ledová vrstva s propastmi hlubokými kolem 4000 metrů. V očích Luise Greye to představovalo ideální zkušební pole pro testování nového přístroje. To byl hlavní důvod — jak se sám přesvědčoval — který jeho výběr motivoval. Ale tomu už dnes nikdo nevěří. Copak by si ještě někdo mohl myslet, po všem, co se stalo, že to byla jen náhoda nebo snad nějaký rozumný důvod, který přivedl muže se vším nezbytným vybavením právě na toto místo kontinentu, který je větší než Evropa a USA dohromady? Proč ne jinam?

Mnoho lidí si dnes myslí, že Luis Grey a jeho kamarádi tam byli zavoláni. Kým nebo čím? Na to se nikdy nikdo nezeptal. Existovaly mnohem větší a naléhavější problémy, které bylo třeba objasnit. Faktem zůstává, že Luis Grey a jedenáct mužů se třemi sněhovými vozidly, kterým říkali snodog, přistáli přesně na místě, na kterém bylo třeba.

O dva dny později už všichni tito muži věděli, že sem přišli na schůzku s něčím naprosto nepředstavitelným. Dva dny… Co o nich dnes říci? Byl začátek prosince, tedy vrchol australského léta. Slunce nezapadalo. Točilo se kolem mužů a vozidel po okraji jejich kulatého světa, jako by je zdaleka střežilo. Kolem deváté hodiny večer se ztrácelo za vysokou ledovou horou a kolem desáté se znovu objevovalo na jejím vzdálenějším konci. Kolem půlnoci se zdálo, že dosáhlo kulminačního bodu pádu a mizelo za obzorem, který ho pohlcoval. Slunce se bránilo, nafukovalo se, i deformovalo a rudlo a nakonec bitvu vyhrávalo a znovu se objevovalo, aby pokračovalo ve své obchůzce. Kolem mise kreslilo obrovský; modrobílý prostor chladu a samoty. Daleko odtud, za vzdálenými obzory, nad nimiž hlídkovalo slunce, byla země, města a v nich davy lidí, venkova pasoucí se krávy, stromy a ptáci, kteří zpívali.

Doktoru Simonovi se stýskalo. Už tady neměl být. Skoro bez přerušení strávil v Antarktidě tři roky, během nichž pobýval v nejrůznějších francouzských základnách. Už se viděl v letadle do Sydney. Zůstal jen na žádost svého přítele Luise Greye, který ho poprosil, aby doprovázel jeho misi. Simonův nástupce, dr. Saillon, byl zaměstnán na základně epidemií spalniček.