René Barjavel - Hlubina času

Ten den k sobě pozval na konec shromáždění Komise UNESCa novináře z celého světa. Rozhodl, že zatajování bylo až dost a chtěl prohnat UNESCO jako foxteriér myš, aby získal veškerou nezbytnou pomoc.

Ve velké kanceláři v sedmém patře instalovali montéři z Národního centra vědeckého výzkumu pod vedením jednoho inženýra všechny potřebné přístroje. Rochefoux a Simon stáli u velkého okna a hleděli na dva důstojníky, kteří klusali na mahagonových koních po dvoře Vojenské školy.

Náměstí Fontenoy bylo plné hráčů koulené, kteří si dýchali na, prsty, než sebrali koule.

Rochefoux polkl a odvrátil se od okna. Neměl rád lidi, kteří zaháleli, neměl rád ani vojáky. Inženýr ho informoval, že je všechno připraveno. Členové komise se začínali scházet a posedávali kolem stolu, naproti přístrojům.

Bylo jich jedenáct, dva černoši, dva žlutí, čtyři bílí a tři, jejichž barva přecházela od odstínu bílé kávy až k barvě olivového oleje.

Ale krev všech jedenácti přítomných byla červená. Jakmile Rochefoux začal mluvit, jejich pozornost a jejich pocity byly stejné. O dvě hodiny později věděli všechno, viděli všechno a položili' více než sto otázek Simonovi. Rochefoux uzavřel první část, ukazuje na obrazovce bod na mapě, jejíž obraz se na ni promítal.

„Tady, ve čtverci 612 antarktického kontinentu, u 88. rovnoběžky, pod 980 metry ledu jsou zbytky něčeho, co bylo postaveno inteligentními bytostmi a to něco vysílá signál. Už 900 000 let ten signál říká: „Jsem tady, volám vás, přijďte…“ Teď, poprvé ho lidé zaslechli. Budeme váhat? Zachránili jsme chrámy v údolí Nilu. Pobízela nás k tomu stoupající voda Assuánské přehrady. V tomto případě není samozřejmě nic tak nezbytného, nic nás nehoní. Ale existuje něco důležitějšího! Povinnost! Povinnost poznat! Vědět! Volají nás. Musíme tam jít. To samozřejmě vyžaduje obrovské náklady. Francie nemůže udělat všechno. Ale svůj úkol splní. Žádáme ostatní země, aby se k nám připojily.“

Americký delegát chtěl vědět pár podrobností. Rochefoux ho poprosil, aby, byl trpělivý a pokračoval:

„Ten signál jste viděli jako obyčejnou linku, zapsanou do čtverců obrazovky. Teď, díky přátelům z Národního centra vědeckého výzkumu, kteří ho všemi možnými způsoby analyzovali, vám ho pustím…“

Dal znamení inženýrovi a ten zapojil nový obvod.

Na obrazovce osciloskopu se nejdříve objevila světlá čára, napjatá jako struna od houslí a ozval se velmi pronikavý pískot, který Simonovi zkřivil tvář. Ten nejčernější černoch si olízl vyschlé rty. Nejbělejší běloch si strčil malíček do ucha a divoce s ním zatřásl.

Oba Japonci úplně zavřeli štěrbiny očí. Inženýr pomalu pootočil knoflíkem. Pronikavý pískot zmírnil intenzitu. Napjaté svaly se uvolnily. Sevřené čelisti povolily. Ostrý zvuk se proměnil v mňoukání, pískot v trylek. Muži začali pokašlávat.

Na obrazovce osciloskopu se rovná čára začala vlnit…

Inženýrova ruka pomalu, pomaličku snižovala tón signálu, od vysokého, ostrého až po nejhlubší. Když došel na infrazvukovou hranici, jako by obrovská plstěná palice začala bít každou čtvrtou sekundu do gigantického bubnu. A po každé ráně se rozechvěly kosti, svaly, nábytek. Budova UNESCa se chvěla až do základů. Znělo to jako tlukot obrovitého srdce, srdce nějakého nepředstavitelného zvířete, srdce samotné Země.

TITULKY francouzských novin: „Největší objev všech dob“, „Zamrzlá civilizace“, „UNESCO odmrazí jižní pól.“

Titulek jedněch anglických novin: „Who or What?“

Jedna francouzská rodina právě večeří: Vignontovi. Otec, matka, syn a dcera sedí na jedné straně oválného stolu. V televizi, která je pověšená na protější zdi, právě vysílají zprávy. Rodiče pracují jako vedoucí v obchodě Evropské unie obuvníků. Dcera: studuje školu dekorativního umění. Syn se připravuje k maturitě.

Televize vysílá interview s jednou ruskou etnoložkou, přenášené přímo satelitem. Etnoložka mluví rusky a:' hned následuje překlad…

„Madam, vy jste požádala, abyste se mohla stát členkou expedice, která se chystá objasnit to, čemu se říká tajemství jižního pólu. Doufáte tedy, že pod tisíci metry ledu najdete stopy lidské civilizace?“

Etnoložka se usmála.

„Jestliže tam existuje město, tučňáci ho nepostavili, že?“

Na jižním pólu obyčejní tučňáci nejsou, jen tučňáci královští. Ale to etnoložka nemusí nutně vědět.

Interview s generálním sekretářem UNESCA. Oznamuje, že USA, Rusko, Anglie, Čína, Japonsko, Africká unie, Itálie, Německo a další státy prohlásily, že poskytnou plnou materiální pomoc na rozmrazení ledu ve čtverci 612. Přípravy budou urychleny. Všechno bude připraveno počátkem příštího polárního léta.

Interview s chodci na Champs-Elysées:

„Víte, kde je jižní pól?“

„No…“

„A vy?“

„No… Támhle…“

„A vy?“

„Na jihu.“

„Bravo! Rád byste tam jel?“

„No, to teda ne.“

„Proč?“

„No, je tam hrozná zima.“

U oválného stolu. Matka Vignontová potřese hlavou.

„To je hloupé ptát se na takové věci!“ řekne.

Chvilku přemýšlí a pak dodá:

„A to ani neříkám, že tam taky musí být teplo.“ Vignont otec poznamená:

„A co to bude stát!.. Kdyby radši postavili parkoviště…“ Televize vysílá obraz Bernardova plánu.

„Ale stejně je to zvláštní… Najít na takovém místě něco tak divného…“

„To není nic zvláštního,“ řekne dcera. „Je to ze středověku.“

Syn se nedívá. Jí a přitom si prohlíží kreslený seriál o Billy Bid Budovi. Sestra s ním zatřese.

„Podívej se! Je to sranda, ne?“

Syn pokrčí rameny.

„Pitomosti,“ řekne.

OBROVSKÝ stroj se zakusoval do boku ledové hory a vrhal za sebe mrak ledové tříště, kterou slunce barvilo jako duhu.

V hoře už bylo vyhloubeno asi třicet chodeb, v nichž přímo v ledu byla umístěna skladiště, radiovysílače a TV Mezinárodní polární expedice, krátce MPE. Město v hoře se jmenovalo MPE 1 a to, které se nacházelo pod povrchovou vrstvou ledu, bylo MPE 2. V MPE 2 byla všechna další zařízení, včetně atomového reaktoru, který vyráběl energii pro pohon strojů, světlo a teplo pro obě města i pro MPE 3, které bylo na povrchu a kde byly hangáry pro vozidla a všechny ostatní stroje, které útočily na led veškerými možnými prostředky, jaké si jen technika mohla představit. Nikdy předtím se nerealizovala žádná podobná mezinárodní akce, která by měla takový rozsah. Zdálo se, že v ní lidé našli příležitost, jak zapomenout na vzájemnou nenávist a spřátelit se ve společném úsilí.

Francie byla hostitelská mocnost, a proto byla francouzština vybrána jako pracovní jazyk. Ale aby byly vzájemné styky co nejjednodušší, Japonci instalovali v MPE 2 univerzální Překladatelku, která fungovala na krátkých vlnách. Okamžitě překládala projevy i dialogy a překlad vysílala v sedmnácti jazycích na sedmnácti různých vlnových délkách. Každý vědec, každý vedoucí skupiny nebo důležitý technik dostal adhesivní přijímač, ne větší než hrášek, vyladěný na vlnovou délku svého mateřského jazyka, který neustále nosil v uchu; a mikrofon-špendlík, který nosil přišpendlený na hrudi nebo na rameně. Kapesní ovladač, plochý jako mince, mu umožňoval izolovat se od změti tisíce konverzací, jejichž sedmnáct překladů se v éteru míchalo jako guláš, a získat pouze překlad dialogu, jehož byl účastníkem.